vzdalenejsi nez vlk, a dokonce treba i nez chobotnice. I takovy seriozni odbornik jako Kruger, prohlasuje, ze inteligentni mekkysi z Garotty nepovazuji vlastni vjemy jakkoli souvisejici s clovekem a s veskerou jeho technikou za projev realneho sveta, ale za plod sve nepredstavitelne obrazotvornosti… „A presto prezil a vyrostl!“ nedala si pokoj Majka. A taky mela pravdu.
Ja sam jsem vlastne taky skeptik. Nemam rad prehaneni a nemirne fantazirovani. Na rozdil od Majky. Jenze v tomto pripade se jiny predpoklad nenabizel. Rocni dite. Samo. Ledova pustina. Je jasne, ze sam od sebe by prezit nemohl. A na druhe strane ten smazany palubni denik. Co se tu jeste da vymyslet? Nejaci humanoidni privandrovalci, kteri se nahodou vyskytli nekde nablizku, hosika vykrmili a zase odleteli? Nesmysl.
„Treba neprezil,“ vyslovila dalsi predpoklad Majka. „Treba je ten plac a hlasy jeho rodicu vsechno, co po nem zustalo.“
Na vterinku jsem byl ochoten verit, ze se nam vsechno borti pod rukama. Ta Majka si taky vecne neco vymysli. Ale hned jsem se vzpamatoval:
„A jak se teda dostava do lodi? Jak diriguje moje kybery? Kdepak, panstvo, bud jsme se v kosmu konecne setkali s naprosto presnou — chapete to?! — uplne presnou replikou lidstva, nebo je to kosmicky Maugli. Nevim, co je pravdepodobnejsi.“
„Ja taky ne,“ pripojila se Majka.
„Ani ja,“ rozhodil rukama Vanderhoose.
Z interkomu zaznel Komovuv hlas:
„Paluba, pozor! Jsem na miste. Vy dukladne sledujte okolni teren. Sam odsud mnoho nevidim. Dosly nejake radiogramy?“
Pohledl jsem do prijmove kapsy.
„Cely balicek,“ hlasil jsem.
„Cely balicek!“ hlasil Vanderhoose do mikrofonu.
„Stasi, odvysilal jste ty moje?“
„Ee… vsechny jeste ne,“ zamumlal jsem provinile a chvatal k radiostanici.
„Mate tam pekny chlivek!“ vypeskoval nas Komov. „Nechte rozumovani a pustte se do prace. Zapomente na vsechno, Majo, sledujte obrazovku. Popove, pevne doufam, ze posledni z mych radiogramu bude do deseti minut v eteru. A vy, Jakove, mi zatim prectete, co doslo na me jmeno.“
Kdyz jsem ukoncil vysilani a rozhledl se, zjistil jsem, ze vsichni pracujeme jako mraveneckove. Majka sedela na sve pozorovatelne — panoramaticka obrazovka ukazovala Komova, vlastne jen drobouckou postavicku pri samem brehu, nad bazinou se prevalovala mlha, ale jinak se v okruhu celych viditelnych sedmi kilometru na vsechny strany od lodi nic ani nepohnulo. Komov k nam sedel zady. Asi cekal, ze se nas Maugli znovu vykutali z baziny. Majka se zvolna otacela, sledovala okolni krajinu a cas od casu si kazdy jen trochu podezrely usek priblizila transfokatorem — v takovych pripadech se na pomocnych monitorech objevoval detail povadleho kere, fialoveho stinu pisecneho presypu, nebo jen neurcita skvrna v ridkych metlicich trpaslicich stromu.
Vanderhoose monotone mumlal do mikrofonu: „Varianty psychotypu dvojtecka sestnact en lomeno tricet dva theta nebo sestnact em… jako mama… Lomeno tricet jedna epsilon…“ „Staci…,“ prerusoval ho Komov, „ctete dalsi.“ „Zeme, Londyn, Cartright, vazeny Gennadiji, jeste jednou vam zdvorile pripominam vas slib podat informace…“ „Staci, dalsi!“ „Tiskove stredisko…“ „Staci, dal! Vlastne ne — Jakove, ctete jen to, co prislo z Centra nebo ze zakladny.“ Pauza. Vanderhoose prebira karticky. „Centrum, Bader — nulaaparatura, kterou jste pozadoval, uz je na ceste. Sdelte vase predbezne zavery k temto bodum: zaprve, dalsi pravdepodobne zony vyskytu domorodcu…“ „Staci, dalsi.“
Ozvala se zakladna. Sidorov shanel Komova.
„Komov ceka na kontakt, Michaile Albertovici,“ vysvetlil jsem skoro provinile.
„Uz to zacalo?“
„Ne.“
Sidorov si odkaslal.
„No tak dobre, spojim se s nim pozdeji. To nespecha.“ Odmlcel se. „Mate tremu?“
Zaposlouchal jsem se do svych vnitrnich hlasu.
„Trema bych tomu nerikal… Pripadam si… nejak jinak… Jako ve snu. Jako v pohadce.“
Ted si povzdechl.
„Nebudu rusit,“ rekl. „A preju hodne uspechu.“
Podekoval jsem. Pak jsem se lokty oprel o pult, bradu pohodlne usadil do dlani a znovu se soustredil na hlasy vlastniho nitra. Asi jsem to rekl dobre, je to takove divne. Clovek neclovek. Uz se o nem skutecne neda mluvit jako o cloveku. Lidsky jedinec vychovany vlky se sam stava vlkem. Kdyby se ho ujali medvedi, bude z nej medved. A co kdyby se cloveciho mladete ujala chobotnice a vychovala ho ona? Kdyby ho nesezrala, ale chtela se o nej postarat… Jenze ani v tom nevezi jadro pudla. Jak vlku ci medvedovi, tak chobotnici je inteligence cizi. V kazdem pripade ta, jiz xenologove pod timto pojmem chapou. A co kdyz naseho Maugliho vychovaly rozumne bytosti, ale zaroven tak trochu chobotnice…? Nekdo ho prece musel naucit rozsevani krycich fantomu, nekdo v nem musel vypestovat ty zvlastni mimikry — lidsky organismus takove kousky nesvede, coz znamena, ze jde o umelou fyziologickou vybavu. Pockat, ale k cemu tady mimikry? Pred cim se asi ma umet branit? Planeta je prece pusta! Tohle by ovsem znamenalo, ze pusta neni.
Predstavil jsem si obrovske jeskyne zalite matoucim nafialovelym svetlem, ponura zakouti, ve kterych ciha smrtelne nebezpeci, a maleho chlapce, ktery se krade pri lepkave stene a je pripraven v kterekoli sekunde zmizet, rozplynout se ve zvolna tajici stin. Nestastny hoch. Nasi povinnosti je co nejdriv ho odsud odvezt… Stop, stop a jeste jednou stop! Same bludy. Nic takoveho se nestava. Nestava se, aby existoval slozity, moudry a zkusenostmi pouceny zivot a kolem nej nekypel zivot prostsi a hloupejsi. Kolik druhu zivych organismu jsme tu celkem napocitali? Snad jedenact nebo dvanact, a to je cele spektrum od nepatrneho viru az po lidske mlade. Ne, to se nestava. Neco tu neni v poradku. Nevadi, uz brzy tomu prijdem na kloub. Kluk nam vyklopi prvni posledni. Ale co kdyz nevyklopi? Kolikpak toho lidem navykladala lidska vlcata o vlcich? S cim ten Komov tak zatvrzele pocita? A najednou se mi chtelo hned ted, okamzite, bez prodleni, polozit Komovovi otazku, s cim pocita.
Vanderhoose docetl posledni radiogram, pohodlne se v kresle natahl, zalozil si ruce za hlavu a skoro zasnene pronesl:
„Ja ty Semjonovovy prece znal. A musim vam rict, ze to byli bajecni, ale zaroven dost vylucni lide. Romantici starych casu. Sura znal vsechny ty stare zakony jako sve boty a vecne veku je citoval. Nam pripadaly smesne a staromodne prastene, kdezto on v nich nachazel jistou poezii… Katastrofa, agonie, na palubu se derou odporne obludy… Znicit palubni denik, vymazat kazdou stopu, kterou lze v prostoru zanechat — vzdyt na druhem konci te stopy je Zeme! Ano, to na nej vypada.“ Odmlcel se. „Reknu vam, ze takovych, co hledaji osameni, je mnohem vic, nez se obecne soudi. Osameni nemusi byt tak spatna vec, co o tom soudite?“
„Pro me by to nebylo,“ sdelila mu usecne Majka, aniz odtrhla oci od obrazovek.
„Protoze jsi mlada,“ poucil ji kapitan. „Ve tvem veku se Sura Semjonov taky rad pratelil s mnoha lidmi a mel rad, kdyz o jeho pratelstvi stali. A rad pracoval v houfu, ve velkem hlucnem spolku vrstevniku. A rad poradal intelektualni bitvy, tesil ho trvaly stav napeti a vsudypritomny duch soutezivosti; v cem se soutezilo, na tom koneckoncu neseslo — mohly to byt skoky s kridly, zavody ve vypraveni vtipu na cas, nebo v odrikavani nejakych tabulek zpameti… proste cokoli. A v prestavkach mezi takovymi soutezemi rad z plna hrdla vyzpevoval za doprovodu nekofonu kuplety vlastni vyroby…“ Vanderhoose se neubranil dalsimu vzdechu. „Coz obvykle prechazi s prichodem prvni skutecne lasky… Ackoli, o tom ja nic nevim. Vim jen tolik, ze ve dvacatem roce Surik s Marii odesli k volnemu pruzkumu. Od te doby uz jsem je nevidel. Jednou jsem si s nimi povykladal po videu… Pracoval jsem tehdy jako dispecer a Surik me zadal o povoleni k odletu z Pandory.“ Posmutnel. „Suruv otec, Pavel Alexandrovic, mimochodem jeste zije. Rozhodne ho navstivim, az se vratime…“ Utichl. „Abyste vedeli, tak ja jsem volny pruzkum nikdy neschvaloval. Je to archaicky zvyk. Ti lide bloudi po vesmiru sami, je to nebezpecne, vedecky prinos je mizivy a nekdy ti lide proste prekazeji… Vzpominate si na tu historii s Kammererem? Porad se tvari, jako bychom uz ovladli cely vesmir, jako bychom v kosmu byli doma. Jenze tak to neni. A nikdy to tak nebude. Vesmir vzdycky zustane vesmirem a clovek jen clovekem. Bude sice zkusenejsi a zkusenejsi, ale zadne zkusenosti nemohou byt dost rozsahle, abychom se ve vesmiru mohli citit jako doma… Ja myslim, ze Sura s Marii ve vesmiru taky nic neobjevili, prinejmensim nic takoveho, o cem by stalo za to vykladat treba jen v palubni jidelne u stolu.“
„Ale byli stastni,“ usadila ho Majka, stale jeste odvracena.
„Proc myslis?“
„Protoze jinak by se vratili! K cemu by tu neco hledali, kdyz byli stastni i tak?“ pohledla podmracene na
