kapitana. „Co krome stesti ma vubec cenu hledat?“
„Mohl bych ti odpovedet, ze kdyz je nekdo stastny, nehleda uz vubec nic,“ opacil dustojne Vanderhoose, „ale na tak zasadni spor se necitim pripraven, stejne jako ty, co o tom soudis? Drive nebo pozdeji jiste zacneme fenomen stesti pripisovat i zivotnimu stylu nehumanoidu a…“
„Paluba!“ vyrusil ho z uvah Komovuv hlas. „Zvysit pozornost!“
„Presne to jsem ted chtel rict!“ pripojil se k nemu Vanderhoose a Majka se znovu otocila k obrazovkam.
Sledovali jsme je vsichni tri. Slunce uz stalo docela nizko, tesne nad vrcholky, a vulkanicke homole se oblekly do podvecernich stinu. Jasne svitila pristavaci plocha, capka par nad bazinou se zdala tezka a nehybna a jeji sosolka, skrz kterou se pracne dralo ochabujici slunecni svetlo, se nalila hustym fialovym tonem. Vsechno kolem bylo napadne nehybne, dokonce i Komov.
„Je pet hodin,“ poznamenal polohlasne Vanderhoose. „Co takhle obed? Gennadiji, co byste rekl nejakemu jidlu?“
„Nic nepotrebuju,“ odpovedel Komov. „Vzal jsem si par krajicu s sebou. Ale vy se najezte, muze se stat, ze za chvili nebudete mit na jidlo ani pomysleni.“
Zvedl jsem se.
„Jde se varit. Cim mohu slouzit?“
A Vanderhoose vyjekl:
„Uz ho vidim!“
„Kde?“ skocil mu do reci Komov driv nez tu kratkou frazi stacil dokoncit.
„Jde k nam po pobrezi, smerem od ledovce. Je asi tak sedesat stupnu od vaseho stanoviste vlevo.“
„Aha,“ pridala se Majka, „Uz ho taky mam. Opravdu, jde sem.“
„Nevidim ho!“ ozval se netrpelive Komov. „Potrebuju dalkomerne udaje.“
Vanderhoose sklonil oblicej k dalkomeru a nadiktoval souradnice. Uz jsem ho taky zaregistroval — tesne pri cerne vode, jako by dost neochotne, se smerem k lodi sunula nazelenala, napadne pokrivena postavicka.
„At delam, co chci, nevidim ho,“ ozval se otraveny Komov. „Popisujte mi kazdy jeho pohyb.“
„Takze…,“ odkaslal si Vanderhoose a pripravil se k reportovani. „Jde co noha nohu mine, diva se sem k nam… a v rukou nese naruc nejakych prutu… Ted zastavil a dloube se spickou nohy v pisku… Brrr, takova morna, a on je uplne nahaty… Jde dal… Ted to vypada, jako by se dival na vas, Gennadiji… To je zajimave, anatomii rozhodne nema lidskou, presneji receno, ne tak docela lidskou… Zase se zastavil a porad se diva smerem k vam. Je vubec mozne, abyste ho nevidel, Gennadiji? Ted jste se z naseho pohledu ocitli v jedne rovine, je od vas bliz nez od lodi…“
Pierre Alexandrovic Semjonov, kosmicky Maugli, se blizil. K lodi se priblizil na nejakych dve ste metru a kdyz Majka zvetsila detail tvare, daly se rozeznat dokonce i rasy. Mezi dvema horskymi stity se zrejme naposledy ukazalo zapadajici slunce, jeste jednou se uplne rozsvetlilo a po plazi se rozbehly dlouhatanske stiny.
Bylo to opravdu dite, asi tak dvanactilety kluk, neohrabany vyrostek, kostnaty, nohaty, s ostrymi raminky a lokty, ale tim jeho podobnost s obycejnym klukem koncila. Uz oblicej mel ke klukovskemu daleko, i kdyz lidske tahy tvari nechybely, byla vsak naprosto nehybna, strnula, ustydla, zkamenela jako maska. Zily v ni jen oci, leskle, velke tmave oci, ktere jako by vystrelovaly napravo nalevo prurezy v te masce. Usi se zdaly velke, odstale, prave znatelne vetsi nez leve a od leveho boltce ke klicni kosti se tahl tmavy nerovny sram, hruba, rozeklana, nepravidelne srostla stara rana. Nazrzle vlasy v ruzne silnych a hutnych provazcich visely na celo a ramena, pripadne trcely vzhuru a do stran. Strasidelna, neprijemna tvar modrave zeleneho odstinu se leskla, jako by byla napustena nejakym tukem. Stejny lesk melo ostatne cele chlapcovo telo. Byl uplne nahy, a kdyz dosel temer az k lodi a naruc klacku odhodil na zem, bylo videt, jaky je cely zilnaty a slachovity, bez sebemensich stop nejake dojemne detske bezbrannosti. Zdal se kostnaty, to ano, ale ne vyzably, na tom podivuhodnem, dospele tuhem tele bylo videt take dalsi hrozive rozsklebene stopy po havarii — hluboka jizva na levem boku, klikatici se pres vsechna zebra az k bedernimu kloubu musela zustat po rane, ktera navzdy zkrivila jeho postavu, stejne hluboky byl i sram na prave noze a take uprostred hrudniku zela neprirozena propadlina. Bylo jasne, ze mu tu muselo byt ouvej. Planeta lidske mlade snazive zvykala a rozkousavala, ale nakonec si ho zrejme prestavela k obrazu svemu.
Uz byl asi dvacet kroku od nas, na same hranici mrtveho prostoru, kam oci kamer nedosahly. Pod nohama mu lezela hromadka prutu, on stal se spustenyma rukama a dival se na lod; o nasich objektivech samozrejme nemohl mit nejmensi tuseni, ale vypadalo to, jako by se nam dival primo do oci. A jeho postoj byl nelidsky. Nevim, jak to vylozit nejlepe. Proste lide takhle nestavaji. A nikdy se do takove pozy nedostanou. Ani kdyz odpocivaji, ani v nejakem ocekavani, ani ve chvilich napeti. Levou nohu nechal mirne vzadu a lehce ji ohnul v koleni, a presto celou vahou spocival prave na ni. Leve rameno pritom vystrcil kupredu. Prirovnat se dal snad jen k diskobolovi tesne pred vrhem, jenze to je poloha, ve ktere dlouho nevydrzite, protoze je nepohodlna a taky nepohledna — a on tak navzdory vsemu stal, stal tak celych nekolik minut, nez nahle pridrepl a zacal prebirat sve pruty. Rekl jsem „pridrepl“, ale tak to nebylo: chlapec dosedl na patu leve nohy, prava se neohnula a doslova vystrelila dopredu. Uz jen divat se na nej bylo odpudive, zvlast kdyz se prehraboval v tech klaccich a pomahal si pritom natazenou pravou nohou. Nakonec k nam zvedl leskly oblicej a vztahl k nam ruce — v kazde pesti trimal po proutku — a pak prislo neco, co si uz vubec netroufam zodpovedne popsat.
Muzu rict jen jedno: ten strnuly oblicej se probudil, vlastne ne, nejen probudil, on vybuchl. Nevim, kolik ma clovek v mekkych partiich hlavy mimickych svalu, ale ty vsechny se daly do pohybu zaroven, a kazdy konal neco jineho, kazdy se neustale smrstoval a zase ochaboval, kazdy ve vlastnim slozitem rytmu. Marne si lamu hlavu, s cim to srovnat. Snad s cerenim vodni hladiny, ci s hrou slunecnich odlesku na te hladine, jenze to je pohyb jednotvarny a pritom chaoticky, jednotvarny ve sve chaoticnosti, zatimco tady ohnostrojem zachvevu prosvital jakysi zcela pravidelny rytmus, jakysi smysluplny rad, to nebyl chorobny, konvulzivni tras, agonie, panika. To byl tanec svalstva, pokud se to tak da pojmenovat. Ten tanec vyprystil z tvare, pak se pripojila ramena, hrud, rozezpivaly se ruce a zatrepotaly se suche pruty v pestich, krizily se, navzajem propletaly, zapolily spolu, a pritom sramotily, bubnovaly a cvrlikaly, jako by lod stala v louce plne cvrcku. Netrvalo to ani minutu, ale mne z toho zalehly usi a tmelo se mi pred ocima. Az ten pohybovy koncert zvolna uhasl. Tanec a zpev odesly z klaciku do rukou, z rukou do ramen, potom do tvare a vse se opet utisilo. Znovu na nas zirala strnula maska. Chlapec se bez nejmensi namahy zvedl, prekrocil hromadku prutu a najednou zmizel v mrtvem prostoru.
„Proc mlcite?“ zalykal se rozcilenim Komov. „Jakove, no tak Jakove! Slysite me? Proc mlcite?“
To uz jsem se stacil probrat z omameni a ocima jsem na obrazovce vyhledal zelezneho Gennadije. Xenopsycholog stal krecovite ztuhly, dival se k lodi a od jeho nohou se po pisku tahl nekonecny stin. Vanderhoose si odkaslal a hlesl:
„Slysim.“
„Co se stalo?“
„Ja si na to netroufnu,“ zakroutil bezradne hlavou. „Co treba nekdo z vas, omladino?“
„Mluvil!“ dostala ze sebe Majka stisnene. „To k nam mluvil…“
„Poslyste,“ vlozil jsem se do te utrzkovite debaty, „a nesel nahodou k prulezu?“
„Mozne to je,“ prikyvl Vanderhoose. „Gennadiji, zmizel nam v mrtvem pasmu. Mozna uz se blizi k prulezu…“
„Sledujte vchod zevnitr,“ zavelel horecne Komov. „Pokud vstoupi na palubu, okamzite mi to sdelte a zamknete se na veline…“ Chvili bylo ticho. „Ocekavam vas za hodinu,“ pronesl nejakym novym tonem, normalni, klidnou a civilni dikci, a jako by se pritom zpola odvratil od mikrofonu. „Stihnete to za hodinu?“
„Nerozumim,“ zkoprnel Vanderhoose.
„Zamknete se!“ zarval Komov rovnou do mikrofonu. „Kdyz se dostane do lodi, tak se zamknete!“
„To jsem pochopil,“ urazil se kapitan, „ale kde nas chcete cekat za hodinu?“
Ticho.
„Cekam vas za hodinu,“ zopakoval Komov, a asi se pri tom zase dival nekam stranou, protoze mikrofon bral hlas spatne. „Stihnete to za hodinu?“
„Kde?“ zoufal si Vanderhoose. „Kde nas cekate za hodinu?“
„Jakove, slysite me?“ zacal ztracet klid i Komov.
„Ted vas slysim vyborne,“ odpovedel Jakov a zmatene se na nas ohledl. „Rikal jste, ze nas cekate za hodinu. Ale kde?“
„Rozhodne jsem nic takoveho…,“ rozzuril se Komov, ale toho uprostred fraze prehlusil Vanderhooseho hlas, stejne duty jako pred chvili Komovuv:
