Komov pohledl na me, s roztrzitym vdekem kyvl, sahl po salku s puncem, zaboril do nej oblicej a zacal hlucne usrkavat; prestoze se musel malem oparit, s pozitkem odfukoval.
„Navic je povrch terenu prilis krehky,“ pokracovala Majka presvedcene. „Takove konstrukce by neunesl. Musi to vazit desetitisice, mozna statisice tun.“
„No ano,“ prikyvl Komov a razne odlozil salek zpatky na stolek. „Je to moc zvlastni, bezesporu.“ Rychle a s velkou silou si promnul ruce. „Promrzly jsem jako pes, az na kost,“ oznamil nam. Tohle byl docela jiny Komov, nez jakeho jsme znali — rudonosy, rumeny, privetivy, s lesklyma veselyma ocima. „Je to divne, mladezi, moc divne. Ale rozhodne ne to nejpodivnejsi, nac se da ve vesmiru narazit. Na cizich planetach o vselijake zvlastnosti nikdy neni nouze.“ Zuchl do kresla a slastne natahl nohy pred sebe. „Reknu vam, ze dneska uz me sotva neco prekvapi. Za ctyri hodiny jsem vyslechl takove veci… Leccos si samozrejme budeme muset poctive proverit. Ale jsou tu dva primo fundamentalni fakty, ktere jsou mimo vsi pochybnost. Za prve se nas Spunt… rika se mu tu Spunt… uz naucil plynne mluvit a rozumet prakticky vsemu, co se mu rika. Je to kluk, ktery se za cely svuj uvedomely zivot ani jednou nesetkal s lidmi.“
„Co myslite tim plynne?“ zeptala se neduverive Majka. „Za ctyri hodiny vyuky plynne?“
„Za ctyri hodiny vyuky plynne — presne tak!“ potvrdil triumfalne Komov. „Ale to jen za prve. Za druhe Spunt nezdolne veri, ze je jedinym obyvatelem teto planety.“
Tomu jsme nerozumeli.
„Proc jedinym?“ zeptal jsem se. „Jak by mohl byt jediny?“
„Spunt je skalopevne presvedcen,“ pronesl s durazem na kazdem slove Komov, „ze krome nej nezije na teto planete ani jediny inteligentni domorodec.“
V nastalem tichu Komov povstal.
„Ceka nas dost prace,“ oznamil. „Zitra rano se Spunt chysta vykonat u nas oficialni navstevu.“
Kapitola sesta
NELIDE A OTAZKY
Dreli jsme do umoru celou noc. V jidelne jsme sestrojili spolecne s Vanderhoosem improvizovany diagnoster. Smolili jsme ho doslova z niceho. Pristrojecek zrozeny z nasi uprimne snahy byl nevykonny, ubohoucky, se zoufale bidnou citlivosti, ale tu a tam nejaky ten udaj o fyziologii organismu dokazal zmerit alespon jakz takz. Pokud jde o indikator okamzitych emoci, umel nas minidiagnoster rozlisit jen tri zakladni stavy — intenzivni zaporne pocity (cervena kontrolka), intenzivni pozitivni emoce (zelena kontrolka) a zbytek pocitoveho spektra (bila kontrolka). Jenze co se dalo delat? Na palubni marodce jsme meli k dispozici bajecny, mimoradne citlivy stacionarni diagnoster, jenze nam bylo naprosto jasne, ze Spunt urcite jen tak pro nase krasne oci neprivoli, abychom ho soupli do matove bileho sarkofagu s masivnim hermetickym poklopem. Do deviti hodin rano jsme se ale s timto mimoradnym ukolem nejak poprali, a v tu chvili se vsi nalehavosti vyvstal problem sluzby na SAP.
Vanderhoose jako kapitan ER-2 tady automaticky odpovidal za bezpecnost, nedotknutelnost a dalsi vymozenosti tohoto druhu, a tak kategoricky odmitl napad, ze by se tato sluzba dala zrusit. Majka, ktera na stanovisti sedela celou druhou polovinu noci, se prirozene kojila nadeji, ze kdyby nikdo, tak ona se oficialniho setkani se Spuntem zucastni rozhodne. Jenze se dockala trpkeho rozcarovani. Ukazalo se, ze kvalifikovane ovladat diagnoster dokaze pouze Vanderhoose. Dale se vyjasnilo, ze udrzovat toto provizorium, ktere se kazdou chvili mohlo samovolne rozladit, v provozuschopnem stavu, umim zase jenom ja. A jako by ani toho nebylo dost, Komov se v duchu jakychsi vyssich, toliko xenopsychologicky zduvodnitelnych pohnutek rozhodl, ze pritomnost zeny pri prvni debate se Spuntem nutno povazovat za nezadouci. Majka zbledla zbesilym vztekem se zkratka a dobre vratila zpatky na hlidku; Vanderhoose pri teto nervy drasajici scene zachoval naprostou chladnokrevnost, namiril na nasi odchazejici kolegyni kuzelove cidlo diagnosteru a vsichni jsme se tak mohli presvedcit, ze pristroj funguje — cervena kontrolka zhasla az ve chvili, kdy Majka zmizela v ohybu chodby. Ostatne, na stanovisti SAP se veskere deni v jidelne dalo sledovat prostrednictvim interkomu.
V devet patnact palubniho casu vysel Komov do stredu jidelny a rozhledl se. Vse bylo pripraveno. Diagnoster bezel, na stole stala malebna formace mis se sladkostmi, osvetleni bylo pritlumeno na normalni intenzitu zdejsiho denniho svetla. Komov strucne zopakoval instrukce o chovani behem kontaktu, zapnul registracni aparaturu a vybidl nas, abychom zaujali sva mista. Cekali jsme.
Zjevil se v devet ctyricet palubniho casu.
Zustal stat ve dverich, levou rukou se zaprel do ramu a pokrcil pravou nohu. Vytrval tak mozna celou minutu a jednoho po druhem si nas prohlizel pruzory v posmrtne masce. Ticho tu vladlo takove, ze jsem slysel jeho dech — pravidelny, mohutny a volny, jako by to pracoval dobre serizeny mechanismus. Zblizka a v jasnem svetle pusobil jeste podivnejsim dojmem — jak ta poza, z normalniho lidskeho hlediska primo divoce neprirozena a zaroven nenucena, tak leskla, jako nalakovana zelenomodra kuze, neprijemne disproporce mezi usporadanim jeho svalstva a slach a nasi klasickou predstavou o krase lidskeho tela, a nakonec i neobvykle mohutne kolenni klouby ci podivuhodne dlouha a uzka chodidla. Zvlastni bylo i to, ze nakonec nebyl tak maly, jak se zdalo — byl stejne vysoky jako Majka. A take to, ze mu na prstech leve ruky chybely nehty. A take to, ze v prave pesti tiskl hrst cerstvych listu.
Nakonec se jeho pohled zastavil na Vanderhoosem. Dival se na nej tak dlouho a tak uprene, ze se me zmocnilo polosilene podezreni — co kdyz ten kluk uhodl, k cemu slouzi nas diagnoster — a nas cacky kapitan si samym napetim nacechral ohnutym ukazovakem licousy a pres vyslovny Komovuv zakaz se lehce uklonil.
„Fenomenalni!“ pronesl hlasite a zretelne Spunt Vanderhoosovym hlasem. Na indikatoru zadoutnala zelena kontrolka.
Kapitan si jeste jednou nervne nacechral mohutne kotlety a patolizalsky se zubil. Spuntova tvar okamzite ozila. Vanderhoose byl vyznamenan celou serii udesnych grimas, ktere v bleskurychlem sledu stridaly jedna druhou. Na kapitanove cele vyrazil hojny studeny pot. Nevim, jak by bylo vsechno skoncilo, ale Spunt se konecne odlepil ode dveri, lehce klouzl podel steny a zastavil se vedle obrazovky videofonu.
„Co je to?“ zeptal se.
„Videofon,“ odpovedel Komov.
„Ano,“ rekl Spunt. „Vsechno se pohybuje, a nic neni. Jen obrazky.“
„Tohle je jidlo,“ upozornil ho Komov. „Chces se najist?“
„Jidlo je zvlast?“ otazal se trochu nepochopitelne Spunt. „Tohle je jidlo? Nevypada na to. Sssarada!“
„Na co nevypada?“
„Nevypada na jidlo.“
„Ale okusit bys mohl.“ doporucil mu Komov a prisunul bliz k nemu misu s merengami.
Spunt neocekavane padl na kolena, vztahl k nam ruce a otevrel usta. Nezmohli jsme se na slovo. Spunt zase cely strnul. Oci mel zavrene. Trvalo to jen nekolik sekund, potom se strelhbite prevalil na zada, posadil se, ostrym pohybem rozhodil po podlaze pred sebou pomackane listi. Po jeho obliceji prebehlo uz zname rytmicke cereni. Rychlymi a zjevne velice presnymi a jistymi pohyby prstu se jal listky posunovat, obcas si pritom pomohl nohou. Vsichni jsme se nadzvedli z kresel a sledovali ho s natazenymi krky. Listi jako by se samo skladalo do zvlastniho vzoru, svym zpusobem pravidelneho, ale nevyvolavajiciho zadne urcitejsi asociace. Spunt jeste jednou na okamzik strnul a zaverecnym prudkym gestem shrabl sve listy do pomackane hromadky. Tvar uz zase ztuhla.
„Uz rozumim,“ oznamil nam, „to je vase jidlo. Takhle ja nejim.“
„Podivej se, jak se to dela,“ oslovil ho Komov.
Natahl ruku, uchopil jednu merengu, umyslne pomalym pohybem ji donesl az k ustum, kousl si a zacal primo ukazkove zvykat. Po mrtvolne Spuntove tvari prebehla krec.
„To se nesmi!“ temer vykrikl. „Rukama se do pusy nesmi nic davat. Bude zle!“
„Tak to zkus,“ navrhl mu znovu Komov, pohledl na diagnoster a zarazil se. „Vlastne mas pravdu. Radsi ne. Co budeme delat?“
Spunt prisedl na levou patu a sytym basem pronesl:
„Cizci v cocce. Susara. Vysvetli mi jeste jednou: Kdy odsud odejdete?“
