pes kurku nevzal, ale pak vse vysvetli…“
„Je ti taky takova zima?“ poskocila na miste. „Bezime, ne?“
A rozbehli jsme se. Prvni prival jasave ulevy pominul a ja si zkusil srovnat v hlave, co se tu odehralo.
Vypada to tak, ze planeta je ve skutecnosti obydlena. A jak obydlena! Temer normalne vzrostlymi humanoidnimi bytostmi, mozna dokonce inteligentnimi, mozna dokonce civilizovanymi!
„Stasi,“ oslovila me v behu Majka, „a co kdyz je to Pantan?“
„Kde by se vzal?“ podivil jsem se.
„No… to nevim, ale uvazovat by se o tom dalo, ne? Vsechny detaily projektu prece nezname. Treba presun uz zacal.“
„Ale ne,“ prohlasil jsem presvedcive. „Na Pantana nevypadal. Pantani jsou urostli rudokozci… A hlavne jsou obleceni, muj ty smutku, kdezto tohle je nahac!“
Zastavili jsme se az pred prulezem a ja ji dal galantne prednost.
„Brrr,“ otrasla se a zimomrive si mnula ramena. „Tak co, jde se na koberec?“
„Na persan,“ prikyvl jsem.
„Primo z Tabrizu.“
„Petkrat sest metru,“ upresnil jsem.
Opatrne jsme se prokradli az do velina, ale uniknout nevitane pozornosti se nam nepodarilo. Uz jsme byli ocekavani. Komov prechazel s rukama za zady z rohu do rohu, Vanderhooseho spodni celist v plne pohotovosti mirila do prazdna a kapitan si licousy namotaval na ukazovaky — pravy na pravy, levy na levy. Sotva jsme se ocitli v Komovove zornem poli, zastavil se, ale Majka ho nepustila ke slovu.
„Unikl nam,“ oznamila samozrejme. „Primo pres bazinu, a to naprosto unikatnim zpusobem.“
„Mlcte prosim,“ prerusil ji Komov.
Ted to zacne, pomyslel jsem si a horecne se preladoval na to, jak budu muset odmlouvat a odsekavat. Jenze jsem neuhodl. Komov nas vybidl, abychom se posadili, sam si take sedl a obratil se na me:
„Posloucham vas, Popove. Vypravejte vsechno od zacatku az do konce. Do tech nejmensich detailu.“
Zajimave bylo, ze me to nijak neprekvapilo. Takto nastolena otazka mi pripadala docela prirozena. A ja vypravel opravdu vsechno: o sramotech, o zvlastnim pachu, o detskem placi, o zenine stenani, o zvlastnim vcerejsim podvecernim dialogu i o cernem prizraku z dnesni noci.
Majka mi naslouchala s uzasem, kdezto Komov mi neuhybne hledel primo do oci — ty jeho byly opet primhourene, pozorne a chladne, tvar ztvrdla, kousal si spodni ret a cas od casu propletl prsty a praskal klouby. Kdyz jsem skoncil, bylo chvili uplne ticho. Pak se Komov zeptal;
„Jste si jist, ze to byl detsky plac?“
„No… ano… V kazdem pripade neco velmi podobneho…“
Vanderhoose si hlucne povzdechl a pleskl dlani do operadla kresla.
„A tys to vsechno musel pretrpet!“ zvolala ucastne Majka. „Chudacku Stasi!“
„Musim ti uprimne rict, Stasi…,“ hodlal mentorovat Vanderhoose, ale Komov ho prerusil.
„A ty kameny?“
„Co kameny?“ nepochopil jsem.
„Kde se vzaly ty kameny?“
„Myslite na stavenisti? Asi je tam natahali kyberi. Proc se na to ptate?“
„Zajima me, kde je ti kyberi vzali…“
„Nnno…,“ zacal jsem, a slova mi zmrzla v ustech. To je vlastne pravda, kde je vzali?
„Siroko daleko je jen piscita plaz,“ pokracoval Komov. „Nikde ani kaminek. Kyberi staveniste vubec neopustili. Kde se tedy na pristavaci plose vzaly kameny a kde se tam vzaly vetve?“ prohledl si nas vsechny a usklibl se. „To jsou zatim otazky jen retoricke. Muzu pouze dodat, ze za nasi zadi, primo pod koncovym majakem, je z kamenu sestavena cela mozaika. A zajimava mozaika. Mozna by stalo za to dodat… ale prominte, Stasi. Uz jste skoncil? Dekuji. Tak si poslechnete, jak se celou tu dobu vedlo mne.“
Ukazalo se, ze Komovovi taky nebylo do zpevu. I kdyz jeho zkousky byly trosku jineho druhu. Povahy spis intelektualni. Uz druhy den po priletu, kdyz vypoustel do jezera pantske ryby, zpozoroval ve vzdalenosti sotva dvaceti kroku od mista, kde stal, jasne rudou skvrnu, ktera se rozplynula a zmizela driv, nez se k ni odhodlal priblizit. Pristiho dne objevil na samem vrcholu koty 12 leklou rybku, evidentne jednu z tech, ktere sotva vypustil. Rano ctvrteho dne se probudil s primo hmatatelnou jistotou, ze v jeho kajute nekdo je. Nikdo cizi tam nakonec nebyl, ale Komov zaslechl mlasknuti prulezove blany. Kdyz vysel z lodi, objevil za prve mozaiku z kamenu za zadi a za druhe dalsi kameny a klacky na pristavaci plose. Po debate se mnou se definitivne utvrdil v presvedceni, ze se v okoli lodi deje neco nedobreho. Temer jiste uz vedel, ze patraci skupiny musely prehlednout nejaky mimoradne dulezity faktor, a jen hluboka vira v to, ze rozumny zivot se prehlednout neda, ho odradila od tech nejrozhodnejsich kroku. Omezil se jen na komplex opatreni, ktery by zabranil vpadu „zvedavych povalecu'. Prave proto se snazil, sec byl, nastylizovat znalecky posudek tak, aby nevyvolaval ani ty nejmensi pochyby. Moje stisnenost potvrzovala predbezny Komovuv zaver, ze nezname bytosti mohou hrave proniknout na palubu. Rozhodl se, ze si na pristi vniknuti zvlast pocka, a dnes rano mel stesti.
„Shrnuji,“ prohlasil, jako by dospel ke konci prednasky. „Prinejmensim tato oblast planety je pres komplexni udaje predbezneho pruzkumu obyvana velkymi obratlovci, pricemz mame vsechny duvody pro predpoklad, ze jde o inteligentni bytosti. Rekl bych, ze jsou to troglodyti, kteri se prizpusobili podminkam zivota pod zemi. Z prave videneho lze dale usuzovat, ze prumerny domorodec anatomicky pripomina cloveka, disponuje sirokym rejstrikem mimikrickych schopnosti az po schopnost vytvaret ochranne dezinformacni fantomy. Musime zduraznit, ze z velkych obratlovcu je doposud zaregistrovana jen u nekterych pandorskych hlodavcu, na Zemi pak jsou neceho podobneho schopny pouze necetne druhy hlavonohych mekkysu. A ted bych chtel zvlast zduraznit, ze pres tyto mimolidske, povytce nehumanoidni potence je tento domorodec anatomicky, ale i svou fyziologii, konkretne v aspektech neurologickych, nebyvale blizky pozemstanum. Skoncil jsem.“
„Jak to — skoncil?“ nechtel jsem verit svym usim. „A co moje hlasy? Prece to nebyly halucinace?“
Komov prezirave zkrivil usta.
„Uklidnete se, Stasi. Jste v naprostem poradku. Vase,hlasy‘ se daji snadno vysvetlit, protoze hlasove ustroji toho stvoreni je zhruba stejne jako nase. Pribuznost hlasoveho aparatu, plus nevsedni imitacni dispozice, plus hypertrofovana foneticka pamet…“
„Pockat,“ skocila mu do reci Majka. „Chapu, ze mohli odposlechnout nase debaty, ale co ten zensky hlas?“
Komov prikyvl.
„Ano, musime predpokladat, ze byli pritomni agonii.“
Majka tise hvizdla.
„To mi pripada prilis vykonstruovane,“ zabrucela nakonec pochybovacne.
„Tak mi nabidnete jine vysvetleni,“ namitl ledovym tonem Komov. „Mimochodem, uz brzy bychom meli znat i jmena obeti. Pokud se pilot jmenoval Alexandr…“
„No dobre, dobre,“ nedalo to tentokrat mne, „ale co ten detsky plac…?“
„Muzete s neotresitelnou jistotou tvrdit, ze to byl detsky plac?“
„S cim jinym bych si tak charakteristicky zvuk mohl splest?“
Komov se na me zadival, pevne pritiskl ukazovakem horni ret k zubum a zdusene vystekl. Normalne stekal, jiny vyraz se pro ten zvuk nehodi.
„Co bylo podle vas tohle?“ zeptal se. „Pes?“
„Vypadalo to na psa,“ kyvl jsem uznale.
„No tak vidite, a pritom jsem pronesl pomerne beznou frazi v jednom z leonidskych nareci.“
Citil jsem se zaskocen. Drahnou dobu se nikdo z nas ostatnich nezmohl na slovo. Vsechno bylo nepochybne tak, jak to licil Komov. Vsechno se vysvetlilo, vsechno do sebe krasne zapadalo, jenze… Vedomi, ze vsechny strachy jsou za nami a ze prave nase parta mela to stesti a objevila dalsi humanoidni rasu, bylo samozrejme velmi prijemne, jenze to zaroven znamenalo velmi radikalni zasah do nasich dalsich osudu. A nejen nasich. V tuto chvili muselo byt i nezasvecenemu jasne, ze s projektem Archa je konec. Planeta je obydlena, a pro Pantany budeme muset hledat jinou. A jestli se navic ukaze, ze domorodci jsou inteligentni, nas odsud samozrejme vystrnadi a misto nas sem pribude tym Komise pro kontakty. Vsechny tyto reality celkem snadno svitly nejen mne, ale i ostatnim. Vanderhoose se rozmrzele zatahal za muznou ozdobu obliceje a minil:
„A proc by vlastne meli byt inteligentni? Podle me zatim nic neukazuje na to, ze by to byly rozumne bytosti,
