vcerejsich neprijemnostech jsem docista zapomnel instruovat kuchare o pozadavcich na dnesni snidani, coz mi zasadilo posledni ranu. Zahuhlal jsem nesrozumitelny pozdrav, uvedomil si, ze sklicenosti a hanbou rudnu jako vareny rak, posadil se na svou zidli a plase jsem obhledl stul, samozrejme s upornou snahou nesetkat se s jedinym pohledem. Byla to veru klasterni snidane, takova postni krme. Vsichni se zivili cernym chlebem a mlekem. Vanderhoose si svou skyvu vylepsil soli. Majka si skyvu pomazla maslem. Komov skyvu zvykal jen tak na sucho a mleka se ani nedotkl.
Ja nemel chut na nic, uz predstava, ze neco pojidam, mi pripadala priserna. Vzal jsem do ruky sklenici mleka a usrkl. Koutkem oka jsem zaznamenal, ze me sleduje Majka a ze by se moc rada zeptala, co se to se mnou deje. Jenze se na nic nezeptala a Vanderhoose se jal velmi kvetnate a procitene nahlas meditovat, jaka je to z hlediska lekarske vedy uzitecna vec, takova redukcni dieta, a jak je dobre, ze tentokrat mame prave tuto snidani a ne jinou. Podrobne nam vysvetlil, co ze je to pust a co je to velky pust a s neskryvanou uctou se rozpovidal o prvnich krestanech, kteri sve veci spolehlive rozumeli. Zaroven nam ihned priblizil vesele masopustni hodovani, ale dosti brzy si uvedomil, ze se prilis nechal unest vernym licenim livancu s kaviarem, nakladanymi rybami a dalsimi pochoutkami, zarazil se a zacal si trochu nejiste uhlazovat licousy. Zabava vazla. Delal jsem si o sebe velke starosti. Majka si o me taky delala velke starosti. Pokud jde o Komova, ten stejne jako vcera nebyl ve sve kuzi. Oci mel zarudle, vetsinou se dival do stolu, cas od casu zvedal hlavu a ohlizel se, jako by na nej nekdo volal. Nadrobil kolem sebe az hanba mluvit a drtil chleb v prstech dal, az jsem mel chut placnout ho pres prsty jako dite. A tak jsme sedeli jako opareni a chudak Vanderhoose se samou snahou mohl pretrhnout, jak nas chtel rozptylit a rozveselit.
Zrovna se moril s nejakou sahodlouhou a velenudnou historkou, kterou si jako obvykle vycucal z prstu a nejak ji nemohl docucat ke zdarnemu konci, kdyz Komov nahle vyrazil zvirecky, priskrceny zvuk, jako by se mu suche chlebove sousto vzpricilo v krku. Zvedl jsem oci od stolu a zdesil jsem se. Komov sedel neprirozene vzprimeny, s obema rukama zatatyma do hrany stolu, rude oci uprene nekam za me mu lezly z dulku a pokozka obliceje vucihledne bledla. Ohledl jsem se. A ztuhl. U zdi mezi filmotekou a sachovym stolkem stal muj nocni prizrak.
Ted jsem ho videl naprosto zretelne. Byl to clovek, nebo prinejmensim humanoid — malicky, vychrtly, docela nahy. Kuzi mel tmavou, skoro cernou, leskla se jako namastena. Tvar jsem nepostrehl nebo si ji nezapamatoval, ale napadne bylo, ze stejne jako v me nocni mure byl ten clovicek cely pokriveny a jakoby rozmazany. A stejne napadne byly i jeho oci, velke, tmave, naprosto nehybne a slepe jako oci sochy.
„Ale to je on! To je on!“ zakricel Komov.
Ukazoval prstem presne na opacnou stranu a tam se pred myma ocima primo ze vzduchu zhmotnila nova postava. Byl to stale tyz znehybnely blyskavy prizrak, ale ted strnul v poze typicke pro prekotny pohyb, v behu, vypadal jako fotografie sprintera pri startu. A ve stejnem okamziku se mu Majka vrhla pod nohy. Kreslo s rachotem odletelo stranou, bojovne vrestici Majka proskocila postavickou a vrazila do obrazovky videofonu; jen jsem si stacil vsimnout, jak se prizrak rozkolisal a zacal tat, protoze Komov uz rval:
„Dvere! Dvere!“
Ano, kdosi maly, sedivy a matovy jako stena jidelny se neslysne rozbehl, proklouzl dvermi a zmizel na chodbe. Vrhl jsem se za nim.
Dnes uz je az hanba na to vzpominat, ale tehdy mi bylo uplne jedno, co je to za bytost, odkud se vzala, proc tu je a co tu chce — zaplavila me nezmerna uleva, protoze uz jsem vedel, ze touto minutou nadobro skoncily vsechny me blouznive vidiny a strachy a taky se me zmocnilo vasnive prani dohnat, popadnout, zkroutit do kozelce a privlect.
Ve dverich jsem se srazil s Komovem, povalil ho na zem, zakopl o nej a po ctyrech vycvalal na chodbu, ktera uz byla prazdna, pokud samozrejme nepocitame rizny puch cpavku. Komov neco kricel, drobne zaklapaly pantoflicky, ja vyskocil, probehl prechodovou komorou a prulezem, ktery jeste nestacil znovu zarust blanou, jsem se vyritil ven, do nafialovele slunecni zare.
Zahledl jsem ho hned. Utikal ke stavenisti, bezel lehce, sotva se bosyma nohama dotykaje premrzleho pisku, zdal se stale stejne pokrouceny a v behu neprirozene komihal roztazenymi lokty, jen uz nebyl ani tmavy, ani matove bily, ale svetle fialovy a na jeho vychrtlych bocich a ramenou pableskovalo slunicko. Bezel primo k mym kyberum a ja zpomalil, protoze jsem ocekaval, ze se poleka a odboci vpravo, nebo vlevo, jenze on se nelekl, proskocil sotva deset metru od Toma a ja neveril vlastnim ocim — ten majestatni blbecek ihned patolizalsky signalizoval obvykle Cekam na dalsi pokyny!
„K mocalu!“ ozyval se za mnou udychany Majcin hlas. „Zatlac ho k mocalu!“
Jenze tam nas malicky domorodec utikal i bez naseho pricineni. Je treba uznat, ze behat umel bajecne a vzdalenost mezi nim a mnou se zkracovala jen po centimetrech. V usich mi svistel vitr, daleko za mnou cosi vykrikoval Komov, ale toho bezkonkurencne prehlusovala Majka:
„Vic doleva, doleva!“ jecela v zapalu honecke vasne.
Vzal jsem to vic doleva, na uz hotovy rovny usek pristavaci plochy s velmi vyhodnym zdrsnenym povrchem, a hned mi to slo lip, ted jsem uprchlika opravdu dohanel. „Mne neuteces!“ presvedcoval jsem se. „Kdepak, kamarade, ted uz mi neplachnes. A ja ti to pekne spocitam…“ Nespoustel jsem zrak z jeho pravidelne pracujicich lopatek, z mihajicich se holych lytek, z chomacku pary, ktere mu unikaly pres rameno. Dohanel jsem ho a zmocnoval se me pocit triumfu. Pristavaci plocha koncila, ale k sedemu zavoji nad bazinou zbyvalo sotva sto kroku a ja ho dobihal.
Kdyz se dostal na breh trasoviska, do ridkeho porostu trpasliciho rakosi, zastavil se. Jako by na okamzik zavahal — ohledl se a ja znovu videl ty temne oci, ktere uz nebyly strnule a nezive, zdaly se naopak velice cile a snad i rozesmate; najednou pridrepl, objal si rukama kolena a dal se valil jako koblizek. Zpocatku jsem dost dobre nechapal, co se to odehrava. Jeste pred okamzikem tu prece stal clovek, zvlastni clovek, mozna spis neclovek, ale rozhodne s lidskou podobou, a ten mi zmizel a pres trasovisko, pres nepruchodny, bezedny mocal, se kutalelo nesmyslne sede klubko a rozstrikovalo kolem sebe bahno a kalnou vodu. A jak se kutalelo! Nez jsem stacil dobehnout na breh, ztratilo se klubko v carech mlhy a za sedavym zavesem bylo slyset jen tichnouci sramoty, pleskani a pronikavy svist.
To uz pridusala tezce oddechujici Majka a zastavila se vedle me.
„Utek,“ konstatovala dopalene.
„Je pryc,“ prikyvl jsem.
Nekolik vterin jsme jen stali a vhlizeli se do kalnych klubek mlhy. Majka si setrela z cela pot a poznamenala:
„Babicce jsem utek, dedeckovi jsem utek…“
„…a tobe, ubytovatelko, teprv utecu,“ dokoncil jsem a podival se dozadu.
Aha! Troubove se hnali jako o zavod, kdezto mudrci, racte vedet, stali a divali se. Byli jsme tu s Majkou jen dva. Male postavicky Komova a Vanderhooseho se cernaly hned vedle lodi.
„Obstojny prespolacek,“ zhodnotila situaci i nas vykon Majka, ktera se taky divala k lodi. „Dobre tri kilometry, co o tom soudite, kapitane?“
„Jsem tehoz nazoru, kapitane,“ reagoval jsem pohotove.
„Poslys,“ zadumala se, „a nemohlo se stat, ze se nam to jen zdalo?“
Shrabl jsem ji do naruce. Pocit svobody, dokonaleho dusevniho zdravi, nadseni, pocit zarivych perspektiv ve mne vybuchl s novou silou.
„Jak ty muzes necemu takovymu rozumet, mrene moje mrnavy!“ vyhrkl jsem, div jsem se nerozplakal stestim, a trasl ji jako pytlem otrub. „Jak ty muzes rozumet halucinacim! Ty jim ani rozumet nemusis! Zij si klidne a stastne a takovyma vecma si hlavinku nemor.“
Majka zmatene mrkala, pokusila se z meho objeti vyvinout, ale ja s ni jeste naposled radne zalomcoval, pevne ji uchopil kolem ramen a vlekl zpatky k lodi.
„Co je ti?“ branila se chabe Majka. „Blaznis, nebo co…? A uz me proboha pust, k cemu tyhle teleci duvernosti.“
„Kracejme smele,“ deklamoval jsem euforicky. „Kracejme! Oblibenec doktora Mbogy nam asi pekne zasoli — citi me srdecko, ze jsme to s tou honickou krapet prepiskli, anzto jsme se na ni meli vykaslat…“
Majka se mi vytrhla, zustala stat, pak klesla do podrepu objala si kolena, pritiskla se k nim celem a zkusila se prekulit dopredu.
„Ne,“ zakroutila hlavou, kdyz se znovu vztycila. „To mi nejde na rozum.“
„Ani to nepotrebujes,“ uklidnil jsem ji. „Komov nam to vsechno vysvetli. Nejdriv nas sepsuje, ze by od nas
