me nasledoval jako verny pes, usluzne sdeloval potrebna cisla a dalsi udaje, a kdyz zare zhasla, nemene usluzne rozsvecel reflektory. Ticho bylo uz tradicne mrtvolne, jen pod nohama mi popraskaval mrazem zhrudkovately pisek. Najednou jsem zaslechl hlasy, Majka s Vanderhoosem se vysli nadychat cerstveho vzduchu a dosyta se nabazit te nebeske podivane. Zejmena Majce mistni polarni zare ucarovala; bylo to jedine, co se ji na teto planete opravdu zamlouvalo. Byl jsem od lodi asi tak sto metru a nevidel jsem je, ale hlasy jsem rozlisoval spolehlive. Zpocatku jsem je poslouchal jen tak na pul ucha — Majka poukazovala na polamane koruny stromu a Vanderhoose hucel cosi o zaniku palubni kvaziorganiky — zrejme znovu probirali priciny a okolnosti zkazy Pelikana.
Neco me vsak na te debate zarazelo uz od zacatku, i kdyz jak jsem se uz zminil, jsem ji nejdriv moc neposlouchal. A pak jsem pochopil. Mluvili, jako by jeden druheho nevnimali. Vanderhoose napriklad rekl: „Jeden planetarni motor to prezil, jinak by v atmosfere vubec nemohli manevrovat.“ Kdezto Majka se palicate drzela sveho: „To ne, Jakove, aspon takovych deset patnact let, podivejte se na ty usazeniny…“
Schodistem v jedne ze zakladovych zdi jsem sestoupil dolu, abych si prohledl i dno, a nez jsem se vratil na povrch, dialog sice vypadal spojiteji, ale na srozumitelnosti mu to rozhodne nepridalo. Jako by zkouseli divadelni hru.
„A co ma byt tohle?“ ptala se Majka.
„Rekl bych, ze hracka,“ odpovedel Vanderhoose.
„Taky bych rekla. Ale proc hracka?“
„Asi konicek. Na tom neni nic nepochopitelneho, jen celkem bezny konicek.“
Pripominalo to nase kratochvilne zabavicky na zakladne, kdyz se cekalo na jmenovani posadek. Treba Vadik zacal znicehonic hulakat: „Kapitane, rozhodl jsem se odpojit zadovou sekci a prejit do podprostoru!“ nacez si dalsi vtipalek nenechal ujit prilezitost a okamzite odpovidal: „Vase rozhodnuti schvaluji, kapitane! A nezapomente taky na pridovou cast, kapitane!“ A tak dale. Tato podivna rozmluva ostatne brzy skoncila. Jasne mlaskla blana prulezu a znovu nastalo ticho. Prohledl jsem si posledni komplex zakladu, pochvalil Toma za dobrou praci a prikazal mu, aby premoduloval Jacka na dalsi etapu. Nebeske praporce zhasly a v nastale tme nebylo videt nic krome obrysovych svetel mych kyberu. Citil jsem, ze mi konecek nosu musi kazdou chvili upadnout a rozhodl jsem se pro cily poklus zpatky k lodi. Nahmatal jsem blanu a nedockave se vedral do prechodove komory. Prechodova komora je bajecne misto. Jedno z nejpozoruhodnejsich v cele rakete. Asi proto, ze je to po navratu zvenci prvni prostora, ktera cloveku skyta slastny pocit domova — tak jsem se zase vratil z obkliceni ledove a hrozive cizoty do utulneho, domackeho klidu. Ze tmy do svetla. Shodil jsem kozich a rozbehl se k velinu.
Vanderhoose uz tam sedel v zaplavach papiru, truchlive se k nim sklanel a zrejme na cisto prepisoval dalsi stranku znaleckeho posudku. Pod jeho prsty vesele cvrlikal sifrovaci stroj.
„Hosanci uz ty zaklady sfoukli,“ pochlubil jsem se.
„Nojo,“ zabrucel Vanderhoose.
„A co to mate s tema hrackama?“
„Hracky…?“ opakoval roztrzite Vanderhoose. „Jake hracky?“ zeptal se jeste jednou, ale ve cvrlikani na stroji neustal. „Ach tak, hracky…“ Odlozil hotovy list a sahl po cistem.
Chvili jsem vyckal a pripomnel mu jeste jednou:
„Tak o jake hracky slo?“
„O jake slo hracky…?“ papouskoval se spikleneckym durazem v hlase, zvedl hlavu a zadival se na me. „Ty stavis otazku takto? No, to mas tak… Ackoliv, kdovi co je to za hracky. Tam na Pelikanu… Promin, Stasi, ale ja bych to snad nejdriv dopsal, co o tom soudis?“
Po spickach jsem presel ke svemu pultu, chvili jsem pozoroval usilovnou snahu hosanka Jacka, kteremu uz pod rukama rostly zdi meteocentra, a pak, zase po spickach, jsem velin opustil s umyslem navstivit Majku.
Veskera osvetlovaci telesa v jeji kajute byla v provozu, ona sama sedela s nohama po turecku zkrizenyma na luzku a take byla velice zaneprazdnena. Po stole, luzku i podlaze si rozprostrela plachty soulepu map, ruzne skici, roztazene harmoniky leteckych snimku, nacrty a zaznamy, a vsechno si to postupne prohlizela, porizovala nejake vypisky, znovu se sklanela k materialum a jen tu a tam naslepo sahla po lahvi se stavou, kterou mela na zidli hned u ruky. Chvili jsem ji sledoval, potom jsem si vycihl moment, kdy lahev zidli opustila, a posadil se na jeji misto sam, takze kdyz Majka, zase poslepu, napoj vracela na misto, strcila mi ho rovnou do ruky.
„Dekuju,“ rekl jsem a lokl si.
Zvedla hlavu.
„A, to jsi ty?“ pronesla neprilis nadsene. „Co bys rad?“
„Stavil jsem se jen tak,“ ujistil jsem ji dobromyslne. „Jak ses provetrala?“
„Neco takoveho me ani nenapadlo,“ opacila a lahev mi sebrala. „Sedim tu jako v kriminale, vcera vecer jsem nedelala nic, tak se mi tu nahromadilo plno restu… Na trajdani po venku nemam ani pomysleni.“
Vratila mi limonadu, ja bezmyslenkovite usrkl a snazil jsem se premoct podivny chaos, ktery zavladl v mem nitru, ale vtom jako by mi z oci spadla rouska — Majka byla skutecne oblecena jen tak podomacku, do hunateho svetru a kratkych kalhot, na hlave mela satek a vlasy pod satkem byly jeste vlhke.
„Ty ses sprchovala?“ otazal jsem se tupe.
Neco odpovedela, ale ja uz beztak vsemu rozumel. Vstal jsem. Peclive jsem postavil lahev na zidli a neco zabrucel — uz ani nevim co. Neznamo jak jsem se ocitl v chodbe, potom ve sve kajute, kdoviproc jsem zhasl stropni svitidlo, kdoviproc rozsvitil malou nocni lampicku, svalil se na ustlanou postel a oblicej zaboril do polstare. Zase jsem se trasl po celem tele. Vzpominam si, ze hlavou mi virily jakesi utrzkovite myslenky, neco jako „no tak ted uz je vsechno v loji“, „vsechno to bylo zbytecny“ a „tohle je definitivni konec“. Pristihl jsem se, jak uz se zase zaposlouchavam. A zase jsem neco slysel, neco, co jsem slyset nemel. Tak jsem se vymrstil, prohrabal jsem nocni stolek, vzal si prasek pro spani a strcil tabletu pod jazyk. A ulehl jsem. Po stenach capkaly jesterky, seserely strop se pomalu otacel, lampicka chvilemi temer hasla, aby se vzapeti rozhorela palcivym jasem, po koutech bezutesne bzucely ulovene mouchy zapolici se smrti. Myslim, ze se zastavila Majka, s obavou si me prohledla, necim me prikryla a zmizela, nacez se objevil Vadik, posadil se do nohou postele a utrhl se na me: „Co se tu povalujes! Ceka na nej cela komise, a pan se klidne vali v kanafasu.“ „Mluv hlasiteji, bud tak laskav!“ vyplisnila ho Ninon. „Asi ma neco s usima, myslim, ze neslysi.“ Nasadil jsem kamennou masku a ujistil je, ze to vsechno jsou nejapnosti. Vstal jsem a vsichni spolecne jsme vstoupili do trosek Pelikanu, kde veskera organika zetlela na prach a kde se vznasel ostry cpavkovy pach jako dnes v chodbe. Jenze pak se ukazalo, ze to neni Pelikan, ale staveniste, ve kterem se hrabou moji hosanci, pristavaci plocha se ve slunci divukrasne leskla a ja se stale obaval, ze Tom najede na dve mumie, co lezely napric pres ranvej — presneji receno si vsichni mysleli, ze jsou to mumie, jenze ve skutecnosti to byl Komov s Vanderhoosem a ja nutne potreboval, aby si toho nikdo nevsiml, protoze spolu mluvili a krome me to zatim nikdo jiny nezaslechl. Jenze Majce nic neunikne. „Copak nevidite, ze je mu zle?“ rekla rozzlobene a polozila mi pres usta a nos vlhky satek namoceny do cpavku. Div jsem se nezalkl, zakroutil jsem hlavou a posadil se.
Oci jsem mel dokoran a ve svetle lampicky jsem pred sebou nekoho spatril, nejakeho cloveka. Stal hned vedle luzka, naklanel se ke mne a soustredene se mi dival primo do obliceje. V tom seru mi pripadal tmavy, skoro cerny — hotovy vyjev z horecnateho snu, pokroucena figura bez tvare, cela roztresena, bez pevnych obrysu, a stejne chvejivy a nepevny odlesk se mu usadil na prsou i na rameni.
Uz jsem presne vedel, jak to dopadne, ale vztahl jsem po nem ruku, ta jim prosla jako vzduchem, on se zakolebal, zacal se rozplyvat a nakonec zmizel beze stopy. Zvratil jsem se na zada a zavrel oci. Vite, ze alzirsky bej ma primo pod nosem bouli? Hned pod nim… Byl jsem zmaceny jako mys a horkem jsem nemohl vydrzet. Temer jsem se dusil.
Kapitola ctvrta
PRIZRAKY A LIDE
Probudil jsem se pozde s olovenou hlavou, ve ktere dozravalo pevne odhodlani sejit se hned po snidani nekde o samote s Vanderhoosem a poctive mu vsechno vyklopit. Myslim, ze jeste nikdy v zivote jsem se necitil tak nestastny. Vsechno pro me skoncilo, proto jsem se ani nenamahal s rozcvickou — jen jsem telo vystavil intenzivnejsi iontove sprse a znicene jsem se odplahocil do jidelny. Az ve dverich jsem si uvedomil, ze po tech
