nerekl ani slovo a bez meskani se vyparil do sve kajuty.
„Tak obcerstveni, rikas?“ opakoval po mne zadumane Vanderhoose. „Podivej, Stasi, ja ted pujdu na velin psat znalecky posudek, takze kdybys mi tam jen tak mimochodem zanesl sklenici nejakeho zivotabudice, bylo by to rozhodne v poradku, co o tom soudis?“
Rekl jsem, ze samozrejme, Vanderhoose se rozsafne vzdalil a my s Majkou se rozbehli do jidelny, kde jsem pripravil dva pohary pozadovaneho zivotabudice — jeden jsem podal Majce, druhy odnesl Vanderhoosemu. Kdyz jsem se vratil, Majka se sklenici v ruce bloudila po jidelne.
Jiste, byla mnohem klidnejsi nez rano, ale stejne z ni cisela nejaka vnitrni krec, nejaka spoutanost, a tak jsem se ji ve snaze trochu ji pomoct zeptal:
„Jakpak to vypada s Pelikanem?“
Majka si bohatyrsky lokla, olizla si rty, zadivala se kamsi za me a utrousila:
„Vis, Stasi, ono to vsechno neni jen tak.“
Cekal jsem na pokracovani, ale Majka mlcela.
„Co neni jen tak?“ nevydrzel jsem.
„Vsechno,“ pohnula neurcite rukou trimajici pohar. „Je to vykastrovany svet. Vsudypritomna chudokrevnost. A pamatuj na moje slova — ta lod se prave tady nezritila nahodou, ze jsme ji nasli, to taky neni nahoda, a cely ten nas napad, ten projekt, to je tady odsouzeno k nezdaru, urcite!“ Dopila vino a postavila sklenici na stul. „Nedodrzuji se elementarni bezpecnostni zasady, vetsina clenu vypravy jsou takovi pulci jako ty nebo ja… a to jen proto, ze planeta je biologicky pasivni. Ale copak to samo o sobe neco znamena? Kdyz ma nekdo v tele aspon naznak profesionalniho cichu, musi tady citit nejakou certovinu uz po par hodinach. Tady uz zivot byl, jenze pak hvezda vybuchla a vsechno naraz prestalo… Biologicky pasivni? Prosim, to ano! Zato nekroticky aktivni. Za nejaky cas bude takova i Panta. Pokroucene stromecky, uchradla trava, a vsechno kolem poznamenano a prosyceno prastarou smrti. Vune smrti, rozumis? Vlastne neco jeste horsiho — vune nekdejsiho zivota! Kdepak, Stasi, muzes vzit jed na to, ze tady se Pantane neuchyti, nepoznaji tu prazadnou radost. Novy domov pro celou populaci… Tohle neni novy domov, ale stary zamek se strasidly…“
Zachvel jsem se. Vsimla si toho, ale nic nepochopila.
„Nedelej si starosti,“ rekla s tesknym usmevem. „Jsem absolutne fit. Proste se pokousim zformulovat sve pocity a predtuchy. Jak vidim, ty mi porozumet nemuzes, ale posud sam, jake ty predtuchy asi budou, kdyz mi na jazyk porad lezou slova jako nekroticky ci strasidla…“
Znovu se prosla po jidelne, stanula na krok prede mnou a pokracovala;
„Jiste, na druhe strane ma planeta bajecne, primo zazracne parametry. Biologicka aktivita prakticky nulova, a pritom hydrosfera, atmosfera, cele podnebi, teplotni bilance — z hlediska projektu Archa vsechno jako na objednavku. Jenze ja bych dala krk za to, ze nikdo z autoru tohoto zameru tu nikdy nebyl, a pokud snad byl, nema ani poneti o tom, co je to cich na zivot, ci jak to popsat… Nikdo mi nemusi vykladat, ze jsou to vsechno stari ostrileni kozaci, samy sram, vsichni prosli tuctem pekel… a cich na kazde latentni nebezpeci maji urcite neomylny. Ale na tohle?!“ Luskla prsty a z bezmocne snahy vyslovit nevyslovitelne az svrastila celo. „Ackoli — jak to muzu vedet, treba tu nekdo z nich byl a tusil zradu, jenze jak to vysvetlit tem, co se sem neobtezovali? Aspon ty mi doufam trochu rozumis…“
Provrtavala me zelenyma ocima, ja zavahal a po kratke odmlce zalhal:
„Ne tak uplne. Tedy — v leccem mas betonove pravdu…“
„No tak vidis,“ prerusila me, „dokonce ani ty si to nedas vysvetlit. Nevadi, nechame toho.“ Posadila se na stul proti mne, najednou me pichla prstem do tvare a rozesmala se. „Tak. Vypovidala jsem se a hned je mi nejak lip. S Komovem si clovek nepopovida — co bych ti licila — a na Vandera lepsi s takovymi vecmi nedotirat, nakonec by me nechal shnit na marodce…“
Napeti, ktere ji a vlastne i me az dosud svazovalo, skokem opadlo a rozmluva se zvrhla v nezavazne tlachani. Postezoval jsem si ji na vcerejsi mordovani s kybery, barvite vylicil, jak se Vadik samojediny koupal v celem oceanu a zeptal jsem se, jak pokracuji jeji ubytovatelske zalezitosti. Majka odpovedela, ze vytypovali ctyri prihodne lokality… Opravdu pekne koutky, v nichz by kterykoli Pantan s radosti stravil cely zbytek zivota, ale vzhledem k tomu, ze cely tenhle napad je stejne odsouzen ke krachu, neni vlastne o cem mluvit. Pripomnel jsem Majce, ze se vzdy vyznacovala nutkavym tihnutim k prirozenemu skepticismu a ze to byla skepse zdaleka ne vzdy opravnena. Majka namitla, ze tentokrat nejde o prirozenou skepsi, nybrz o skepsi prirody, ze ja jsem jeste uplne mrene a ze kdybych mel smysl pro miru a poradek, mel bych ted pred ni jako pred mnohem zkusenejsi kolegyni stat v haptaku. Tak jsem ji vpalil, ze clovek opravdu zkuseny by se nikdy neskorpil s kybertechnikem, protoze kybertechnik je na lodi tou osou, kolem niz vlastne rotuje cely kolobeh zivota kosmicke lodi. Majka k tomu poznamenala, ze vetsina rotacnich os predstavuje pouhe abstraktni entity, ne vic nez geometricka mista bodu… Pak se spor prenesl na problem, jaky je rozdil mezi klasickou rotacni osou a osou sveta behu — zkratka jsme placali jen tak nazdarbuh a nezucastneny pozorovatel to mohl brat jako dobromyslne skadleni, jenom nevim, o cem mezitim Majka skutecne premyslela — mne se do podvedomi neustale vkradalo presvedceni, ze bych se hned ted mel pustit do preventivnich prohlidek vsech bezpecnostnich okruhu a systemu. Pravda, tyto systemy byly staveny na biologicke nebezpeci a nedalo se dost dobre rict, co by byly platne proti ohrozeni nekrotickemu, ale stejne — opatrnosti nezbyva, dvakrat mer, jednou rez a vubec — spechej pomalu.
Kdyz se nakonec Majka dala do zivani a posteskla si, jak dlouho uz se poradne nevyspala, poslal jsem ji, at si pred obedem trochu zdrimne; sam jsem neprodlene zalezl do knihovny, nasel si tam vykladovy slovnik a podival se, co presne obnasi vyraz „nekroticky“. Specifikace tohoto pojmu me vehnala do stavu takove trudnomyslnosti, ze jsem se rozhodl prejit k tem preventivnim prohlidkam. Dopral jsem si jen kratkou navstevu velina, abych zkontroloval hosanky, a tam jsem narazil na Vanderhooseho, ktery zrovna skladal stranky znaleckeho posudku do uhledneho stusku. „Ted to zanesu Komovovi,“ vysvetlil mi, kdyz me zahledl, „pak to dam k nahlednuti Majce a nakonec usporadame takovou mensi rozpravu, co o tom soudis? Mame te taky prizvat?“ Soudil jsem, ze bych mel byt prizvan rozhodne, a oznamil jsem kapitanovi, ze odchazim do sektoru bezpecnostnich okruhu. Zvedave po mne zasilhal, ale nijak mou zpravu nekomentoval a odesel.
Prizvali me asi za dve hodiny. Vanderhoose oznamil interkomem, ze clenove komise uz posudek prostudovali a zeptal se me, jestli si ho nechci precist i ja. To se rozumi, ze bych byval chtel, ale prohlidky byly v nejlepsim, jednoho strazniho pruzkumnika jsem mel zrovna vykuchaneho, zjistil jsem nadmerne vlhnuti, a tak jsem odpovedel v tom smyslu, ze cist to asi nebudu, ale na rozpravu rozhodne prijdu, jen co dokoncim nejnutnejsi prace. „Mam toho jeste tak na hodinku, takze se naobedvejte beze me,“ vybidl jsem je.
Kdyz jsem se konecne dostal do jidelny, obed uz byl ukoncen a rozprava bezela na plne obratky. Vzal jsem si trochu polevky, posadil se stranou a zacal jsem jist a pozorne poslouchat.
„Ale k meteoriticke teorii mam vazne vyhrady,“ rikal zrovna trochu vycitave Vanderhoose. „Pelikany jsou pred meteoritickym nebezpecim vytecne jisteny. Lod by se srazce hrave vyhnula.“
„O tom nepochybuji,“ odpovidal Komov s pohledem zaborenym do stolu a pohrdlive zkrabacenym celem. „Muzeme ale predpokladat, ze meteoriticky prival uderil v okamziku, kdy Pelikan opoustel podprostor…“
„Ano, to prosim,“ prikyvl Vanderhoose. „V takovem pripade, prosim! Ovsem pravdepodobnost, ze by…“
„Prekvapujete me, Jakove. Lod ma totalne zniceny hlavni motor. A ta obrovska dira skrz naskrz s natavenym okrajem… Nevim jak vy, ale ja bych rekl, ze kazdemu musi byt jasne, ze to mohl byt jedine meteorit.“
Vanderhoose se tvaril nanejvys nestastne.
„No… dobre,“ souhlasil nakonec. „Tak dobre, at je po vasem… Jenze vy zkratka nechapete, Gennadiji, uz proto, ze nejste galakticky pilot… Vy si proste neumite predstavit, jak je to nepravdepodobne. Prave v okamziku prechodu z podprostoru — a meteorit s takovou kinetickou energii…? Ani nevim, k cemu prirovnat nepravdepodobnost takoveho stretu.“
„Jak racte. A jake vysvetleni tedy navrhujete vy?“
Vanderhoose vsechno obhledl, jako by se pidil po podpore, a kdyz ji nikde nenasel, rekl:
„No prosim, nechme to tak. Ale musim trvat na pozadavku, aby formulace vyjadrovala jistou podminenost vyroku. Mohlo by to vypadat dejme tomu takhle: Uvedena fakta nuti k predpokladu…“
„K zaveru,“ opravil ho Komov.
„K zaveru?“ nachmuril se Vanderhoose. „Proboha to ne, Gennadiji, o nejakych zaverech nemuze byt reci. Predpoklad, to je to prave: …nuti k predpokladu, ze lod byla v okamziku prechodu z podprostoru zasazena meteoritem s obrovskym energetickym nabojem. Takhle by to melo znit a ja vam, pratele, navrhuji, abyste s timto znenim souhlasili.“
Komov nekolik minut soustredene premyslel, pohybuje licnimi svaly, a pak rekl:
