vyjadrovala se o nem jako o cloveku vzacne spolecenskem, nevyslovne duchaplnem a tak dale a tak podobne. Ano ano, dokonce jako o dusi spolecnosti o nem mluvila! Zaboha jsem si neumel predstavit, jaka to musela byt spolecnost, aby mohla mit takovou dusi.
Priznavam se, ze na me Gennadij Komov vzdy pusobil dojmem cloveka, ktery nepatri do tohoto sveta. Tentokrat vsak vazeny xenopsycholog prekonaval nase nejdivocejsi ocekavani. Jidlo si primo katastrofalne presolil. Doslova si ho soli pohazel, ochutnal a talir roztrzite posunul do odpadu. Horcici si pletl s maslem. Namazal si ji sladkou topinku, znovu ochutnal a take tuto krmi nasledoval osud talirku. Na otazky Jakova Vanderhooseho neodpovidal, zato se jako pijavice zakousl do Majky a neustale z ni mamil, jestli behem nataceni chodi s Vanderem porad spolu, nebo jestli se nekdy stane, ze by se treba jen na chvili odloucili. Cas od casu se napjate rozhlizel, jednu chvili dokonce vyskocil, vybehl do chodby, nekolik minut byl pryc a pak se vratil jakoby nic — aby si znovu mazal sladke sucharky horcici, dokud jsme tu zlorecenou ingredienci neodklidili z jeho dosahu do bezpecne vzdalenosti.
Majka mi taky pripadala rozrusena. Na otazky odpovidala usecne, trestila oci do talire a za celou snidani se ani jednou neusmala. Velmi dobre jsem chapal, co se v ni odehrava. Na jejim miste bych si pred podobnou akci taky delal starosti. Koneckoncu je to moje vrstevnice, i kdyz ma mnohem vic odbornych zkusenosti — pohrichu to ovsem nejsou zkusenosti, ktere by tentokrat mohla potrebovat.
Strucne receno: Komov byl nervozni, Majka byla nervozni, a jak jsem tak po ocku koukal na Vanderhooseho, taky mel ke klidu daleko, z cehoz pro me nevyvratitelne plynulo, ze nastolovat v teto atmosfere otazku me ucasti pri znaleckem ohledavani mista nehody Pelikana by bylo krajne netakticke. Smiril jsem se tedy s tim, ze me ceka dalsi pracovni den vyplneny tichem a prazdnem, coz me vehnalo do stejneho stresu, v jakem se nalezali ostatni clenove posadky. Napeti kolem stolu bylo tudiz vseobecne. A tak se Vanderhoose jako kapitan lodi a palubni lekar v jedne osobe rozhodl toto napeti nejak vybit. Zvedl bradu, spodni celist povyjela kupredu a Jakov se na nas dlouze zadival pres spicku nosu. Rysi licousy se nastetily. Pro zacatek to zkusil s nekolika anekdotami ze zivota hvezdnych pilotu. Byly staricke a vycichle — ja se donutil k jakemus takemus usmevu, Majka vubec nezabrala, zato Komov se zachoval vyslovene podivne. Naslouchal se soustredenou vaznosti, v kulminacnich pasazich pokyvoval hlavou, pak si Vanderhooseho zamyslene prohledl a se zjevnym zaujetim konstatoval:
„Reknu vam, Jakove, ze k tem vasim licousum by se skvele hodily steticky na usich.“
Coz bylo receno moc pekne a za jinych okolnosti bych z takoveto pratelske jizlivosti vytezil velke poteseni, ale v teto chvili mi Komovova reakce pripadala zpupna a neurvala. Vanderhoose byl patrne opacneho nazoru. Samolibe se uculoval, ohnutym ukazovakem si licousy jeste pricechral — nejdriv levy a pak pravy — a nabidl nam takovyto pribeh:
„Prijde na jistou civilizovanou planetu jeden pozemstan, navaze prvni kontakty a nabidne puvodnimu obyvatelstvu sve sluzby jako vyznamny pozemsky odbornik na projektovani, vyvoj a provoz perpetua mobile prvniho druhu. Domorodci prirozene visi tomuto vyslanci superrozumu na rtech a podle jeho navrhu okamzite zacinaji budovat prvni experimentalni mechanismus. Hotovo. Zarizeni nefunguje. Pozemstan lomcuje kolecky, jako had se propleta mezi hrideli a vsemoznymi prevody a lateri, ze vsechno je spatne.,Mate hrozne zaostalou technologii,‘ rika jim,tyhle uzly se musi radikalne predelat a tyhle totalne nahradit, co o tom soudite?‘ Co si meli domorodci pocit? Nezbylo nez radikalne predelavat a totalne nahrazovat. Sotva skoncili, prizene se ze Zeme raketa prvni pomoci, mileho vynalezce se zmocni lapidusi a do prislusnych mist mu vrazi prislusnou injekci. Lekar vyslovi domorodcum prislusne omluvy a raketa zase odstartuje i s vynalezcem na palube. Domorodci tonou v trapnych rozpacich a najednou si vsimnou, ze perpetuum mobile bezi. Ano, pratele, rozbehlo se a funguje dodnes, uz sto padesat let.“
Mne se tento nevyumelkovany pribeh zalibil. Nebylo pochyb, ze si ho Vanderhoose vymyslel sam, ze vseho nejspis prave ted. Jenze Komovovi se ta historka k memu prevelikemu udivu zalibila taky. Uz uprostred kapitanova vypraveni zarazil pohled bloudici po stole ve snaze dopatrat se horcice, uprel oci na Vanderhooseho a nespustil je z nej, dokud vypravec neumlkl, aby se posleze nechal slyset v tom smyslu, ze myslenka nepricetnosti jednoho z partneru kontaktu mu z teoretickeho hlediska pripada nesmirne podnetna. „Vseobecna teorie kontaktu v kazdem pripade az doposud s takovouto eventualitou nepocitala, i kdyz uz na pocatku jedenadvacateho stoleti prisel jisty Strauch s navrhem jmenovat do kosmickych posadek take schizoidni jedince. Uz tehdy bylo totiz znamo, ze schizoidni intelekt se vyznacuje velmi vyraznou schopnosti nepredpojate abstrakce: tam, kde se normalni clovek v chaosu jevu a veci nikdy nevidenych volky nevolky snazi zachytit neco znameho, jiz vstrebaneho, stereotypniho, je schizoidni jedinec nejen schopen videt veci tak, jak jsou, ale i vytvaret nove stereotypy, bezprostredne vyplyvajici z utajene podstaty zkoumaneho chaosu. Mimochodem,“ pokracoval Komov, ktery se poznenahlu rozpaloval, „ukazuje se, ze tato vlastnost je podivuhodne pribuzna u schizoidnich individui, reprezentujicich ty nejrozmanitejsi typy rozumu. Nu a jelikoz teoreticky nikterak neni vyloucena moznost, ze objektem kontaktu se muze stat prave schizoidni jedinec, a protoze vcas nepodchycene schizoidni sklony mohou v prubehu kontaktu vest k tem nejzhoubnejsim dusledkum, pripada mi problem, jehoz jste se tu dotkl, Jakove, hodny seriozniho vedeckeho zajmu.“
Vanderhoose se vesele zasklebil a prohlasil, ze tuto myslenku Komovovi milerad venuje, a dodal, ze je cas vydat se na cestu. Majka, kterou zacala cela vec opravdu zajimat a ktera Komova sledovala se zvidave pootevrenymi usty, napadne zhasla. Ja taky povadl — vsechny ty recicky o schizoidnich jedincich me primely k velmi neprijemnym uvaham. A v te chvili se to stalo. Vanderhoose a Majka uz byli z jidelny pryc, kdezto Komov se zastavil ve dverich, necekane se otocil, silnymi prsty mi sevrel predlokti, jeho ocelove sede oci soustredene zapatraly v me tvari a on rychle a tise prohodil:
„Nejak jste se nam sesypal, Stasi. Neco se stalo?“
Zkoprnel jsem. Vskutku nadprirozena jasnozrivost tohoto odbornika na schizoidni psychiku. Presto se mi podarilo v mziku se ovladnout. Tato vterina rozhodovala o prilis mnohem. Ucouvl jsem a s nezmernym udivem se zeptal:
„O cem to mluvite, Gennadiji Jurjevici?“
Zpytavy pohled dal pobihal po mem obliceji a on se otazal jeste rychleji a tiseji:
„Bojite se tu zustat sam?“
To uz jsem se znovu pevne vypinal v sedle.
„Ja ze se bojim?“ opakoval jsem jeho otazku. „To snad jsou prilis silna slova, Gennadiji Jurjevici. Nejsem dite…“
Pustil muj loket.
„Nechcete letet s nami?“
Pokrcil jsem rameny.
„Pripojil bych se k vam s radosti, ale vcera jsem tu mel ty drobne malery. Asi bude lepsi, kdyz tu zustanu.“
„Jak myslite,“ pronesl s neurcitym vyrazem ve tvari, otocil se na podpatku a odesel.
Jeste jsem v jidelne postal a s konecnou platnosti se daval do poradku. V hlave jsem mel peknou smodrchanici, ale citil jsem se jako po uspesne vykonane zkousce.
Zamavali mi na rozloucenou a odleteli, ale me ani nenapadlo, ze bych je mel smutne provazet pohledem. Ihned jsem se vratil do lodi, vybral si krystalovy stereopar, vyzbrojil jim obe usi a rozvalil jsem se do sveho kresla. Sledoval jsem praci vsech tri hosanku, cetl jsem si, prijimal radiogramy, besedoval s Vadikem a Ninon (zjisteni, ze Vadikovi tam taky na cele kolo hrmi nejaka hudba, me potesilo), pak jsem si usmyslel, ze vsude uklidim, pred obedem jsem sestavil kralovsky jidelnicek, ktery bral v uvahu pozadavek nezbytneho posileni nervove stability — to vse za hrmotu, zvoneni, kvileni fleten a mnoukani nekofonu. Zkratka jsem snazive, nelitostne a pritom bezesporu uzitecne zabijel dlouhou chvili. Po celou dobu teto programove casovrazdy me vytrvale pronasledovala tryzniva myslenka: jak se Komov dopidil meho slabeho mista, a hlavne co s tim hodla delat? Zatlacil me do slepe ulicky. Ty jeho nemistne starosti na stavenisti, ty vyklady o schizofrenicich, to zvlastni intermezzo ve dverich jidelny… Hrome, on mi snad nakonec navrhne, abych letel s nimi, evidentne se bal nechat me tu samotneho! To je to tak napadne? Takovy Vanderhoose si napriklad nevsiml niceho…
Ve zhruba takovychto bezdecnych uvahach ubehla vetsina meho pracovniho dne. V patnact nula nula, tedy mnohem driv, nez jsem ocekaval, se glyder vratil. Sotva jsem stacil strhnout krystaly z usi a ukryt je, vevalila se cela spolecnost dovnitr. Vital jsem je hned v prechodove komore s detailne prokalkulovanou zdrzenlivosti, nepokladal jsem zadne zavaznejsi otazky, jen jsem se uctive otazal, zda by si nekdo nepral mensi osvezeni. Pravda, trochu jsem se strachoval, ze po tom sestihodinovem buraceni a hlaholu ponekud rvu — Majka, ktera uz k me prevelike radosti vypadala docela prijatelne, na me uzasle vyvalila oci, zatimco Komov si me rychle zmeril,
