neoznamovat nic?“
Komov vstal, zalozil ruce za zada a zprazil Vanderhooseho takovym pohledem, jako by to byl jen bidny cerv.
„Je vubec mozne, ze byste to nechapal, Jakove?“ pronesl tentokrat uz s neskryvanym podrazdenim. „Lod stareho, davno vybehleho typu, nikdo nevi, kde se tu vzala, palubni denik je smazany… Kdyz odesleme hlaseni v takoveto podobe,“ popadl ze stolu papir a zamaval jim Vanderhoosemu pred nosem, „Sidorov si rekne, ze nechceme nebo nejsme s to provest expertizu samostatne. A jeste ke vsemu je to pro nej prace navic — ustavovat komisi, shanet lidi, odkopavat zvedave povalece… Sami se tak vmanipulujeme do komickeho, vylozene hloupeho postaveni. Pomyslete sam, Jakove, v co se asi zmeni nase prace, kdyz nam sem privandruje banda zvedavych povalecu!“
„Hm,“ prikyvl kapitan. „Jinak receno si neprejete slet nepovolanych na nasem useku. Rozumel jsem spravne?“
„Presne tak,“ pronesl tvrde Komov.
Vanderhoose pokrcil rameny.
„Jak je libo… Zkusime to…“ Na okamzik se zamyslel, vzal si od Komova text a pripsal do nej nekolik vsuvek. „Co takhle — takhle by to neslo? E er dva, zakladne,“ predrmolil rychle. „Ve ctverci sto dva objevena havarovana pozemska lod typu Pelikan, registracni cislo to a to, v lodi nalezeny ostatky dvou kosmonautu, patrne muze a zeny, palubni denik zlikvidovan, podrobnou expertizu,“ tady Vanderhoose zvysil hlas a vyznamne vztycil ukazovak, „zahajujeme zitra. Co o tom soudite, Gennadiji?“
Komov se nekolik vterin zamyslene pohupoval ze spicek na paty a zase zpatky.
„Proc ne,“ odtusil nakonec. „Udelejme to takhle. Musime podniknout cokoli, jen aby nam do toho nestrkali nos. Udelejme to takhle.“ A kvapne velin opustil. Vanderhoose se otocil ke mne. „Stasi, odvysilej to, prosim te. Nejvyssi cas pomyslet na obed, co o tom soudis?“ Zvedl se a zadumcivym hlasem pronesl jednu ze svych tajemnych vet: „Hlavne aby bylo alibi, nejake ty mrtvolky uz se najdou vzdycky.“
Zasifroval jsem radiogram a odeslal ho ve spesnem impulsu. Nebylo mi prave nejlip po tele. Pred malou chvilkou, snad pred minutou, se mi cosi zarylo do vedomi jako triska a ted to tam vezelo a prekazelo. Sedel jsem u radiostanice a zaposlouchal se. Jo, tohle je hned jina, zaposlouchavat se, kdyz vite, ze na palube je plno lidi. Kruhovou chodbou prave rychlym krokem prosel Komov. Ta jeho chuze je vzdycky stejna — jako kdyz nekam chvata, ale zaroven vi, ze nijak spechat nemusi, protoze bez nej stejne nikde nic nezacne. A tohle — to nizko modulovane huceni — to je Vanderhoose. Majka mu odpovida a hlas uz ma zase normalni, vysoky a nezavisly, asi uz se uklidnila nebo se prinejmensim ovlada. A neni tu ani ticho, ani prazdno, ani mouchy v pavucine… A ja nahle pochopil, co to je, ta triska: hlas umirajici zeny v me blouznive halucinaci, a mrtva zena ve znicenem hvezdoletu… Shoda okolnosti, jak jinak… Ale pekne prisernoucka, jen co je pravda.
Kapitola treti
HLASY A PRIZRAKY
Je to sice s podivem, ale spal jsem jako zabity. Rano jsem se jako obycejne zvedl z loze o pulhodinku driv nez ostatni, zabehl jsem do velina zkontrolovat, jak se maji k svetu hosanci, a pak uz jsem hupsnul do promrzleho pisku doprat si rozcvicku. Slunce jeste nad hory nevystoupilo, ale uz bylo uplne svetlo a velmi chladno. Chripi nosu se slepovalo, rasy smrzaly dohromady a ja ze vsech sil komihal rukama, ukazkove provadel drep za drepem a vubec spechal, abych to mel co nejdriv z krku a mohl se vratit na palubu. A neocekavane jsem nedaleko od lodi zaznamenal Komova. Dnes jak vidno vstal driv nez ja, nekam si zasel a ted se vracel, prichazel od staveniste. Proti vsem svym zvyklostem kracel pomalu, jako by se zamyslel, a roztrzite se poslehaval nejakou vetvickou po stehne. Nez jsem stacil rozcvicku dokoncit, dosel az ke mne a pozdravil. Pozdrav jsem opetoval a uzuz jsem hodlal vklouznout zpatky do prulezu, ale on me zarazil otazkou:
„Reknete mi, Popove — kdyz tu zustanete sam, odchazite nekam od lodi?“
„Jak to myslite?“ Spis nez otazka sama me zarazil fakt, ze Gennadij Komov povazuje za mozne tazat se takove nuly jako ja na to, jak travi svuj cas. Muj vztah ke Gennadiji Komovovi je dosti spletity. Nemam ho dvakrat v lasce.
„Myslim to tak, jestli nekam nechodite. Dejme tomu k bazine. Nebo ke kopcum.“
Nenavidim ten priserny zvyk, kdyz s vami nekdo mluvi a diva se pritom kamkoli, jenom ne na vas. O pripadech, kdy je ten nekdo pekne zakutany do kozichu s kapuci, kdezto vy na mraze drkotate zuby jen v tenke teplakove souprave, ani nemluve. Jenze pri tom vsem uznavam, ze Gennadij Komov je mistr nad mistry a format, proto jsem si jen zimomrive objal ramena a odpovedel:
„Ne. Beztak nemam casu nazbyt. Na nejake korzovani neni ani pomysleni.“
Teprve v tomto okamziku racil laskave vzit na vedomi, ze jsem promrzly jak rampouch, zdvorile ukazal vetvickou na prulez a poznamenal: „Prosim. Je chladno.“ Ale v prechodove komore me vyslychal dal:
„Co roboti? Roboti staveniste neopousteji?“
„Jako kyberi?“ porad jsem nechapal, kam miri. „Ne. Proc?“
„No, to ja nevim… Treba kvuli stavebnim materialum.“
Opatrne oprel vetvicku o stenu a zacal si rozepinat kozich. A ve mne se zatim pomalicku rozhorivala nevole. Pokud nejak vycenichal nejake poruchy v mem kybersystemu, tak to za prve neni jeho vec, a za druhe by mi to snad mohl rict primo. Proc proboha takovy vyslech?
„Kybersoustavy tohoto typu,“ podotkl jsem co nejsuseji, „pouzivaji jako staviva takoveho materialu, po nemz jednotlivi roboti prave slapou. V danem pripade je to tedy pisek.“
„A kameni, ze,“ dodal Komov lezerne a povesil kozich na hacek.
Chtel me popichnout. Jenze do takovych veci se ani Komov nema co plest a ja si rekl, ze se nedam:
„Samozrejme. Muze to byt i kameni, kdyz se kyberum namane.“
Poprve za celou dobu mi pohledl do oci.
„Obavam se, ze jste mi nerozumel, Popove,“ pronesl nad ocekavani mirne. „Rozhodne se nechystam zasahovat do vasi prace. Jen si neco nemuzu srovnat v hlave, a tak se obracim na vas, protoze vy jste v tomto okamziku jediny clovek, ktery mi muze pomoct.“
Tak to je prosim jina kava. Kdyz se na me jde po dobrem, reaguju taky tak.
„Prisne vzato jsou jim kameny k nicemu,“ vysvetlil jsem. „Vcera soustava trochu zlobila, stroje pohazely kameny po cele plose. Buhvi, co z toho mely. Pak to samozrejme zase uklidily.“
Prikyvl.
„Ano, vsiml jsem si. A jakeho druhu bylo to zlobeni?“
Par slovy jsem mu vylicil udalosti vcerejsiho dne, samozrejme bez zbytecnych intimnich podrobnosti. Poslouchal, pokyvoval hlavou, posleze se chopil sve vetvicky, podekoval za muj komentar a odesel. Az v jidelne, u misky pohankove kase s mlekem, jsem si uvedomil, ze mi dal zustalo utajeno, co ze si to oblibeny zak doktora Mbogy nemohl srovnat v hlave a nakolik jsem do jeho uvah vnesl jasno. Vnesl-li jsem vubec jake. Prestal jsem jist a pohledl na Komova. Tak ne, asi nevnesl.
Gennadij Komov obycejne miva vzezreni nadpozemstana. Vecne cosi vyhlizi nad vzdalenymi obzory a premysli o cemsi vysostne soukromem, dabelsky vznesenem. Na zem se vraci vyhradne v tech pripadech, kdy se nekdo nebo neco nahodou ci umyslne stava prekazkou pro jeho badani. V takovychto pripadech ocelove tvrdou rukou, nejcasteji beze stopy nejake litosti prekazku smeta z cesty a strme stoupa zpet na Olymp. Kazdopadne se to o nem tvrdiva a podle meho nazoru na tom neni nic odsouzenihodneho. Kdyz se nekdo zabyva problematikou jinoplanetarnich psychologii, a to uspesne, kdyz zapoli v te nejprednejsi linii a ani trochu se nesetri, kdyz je zaroven — jak se dnes rado rikava — jednim z nejvetsich „futurmistru“ nasi planety, tak se mu da ledacos odpustit a jeho manyry lze hodnotit s jistou davkou shovivavosti. Vsichni zkratka nemohou mit takovy sarm, jako napriklad doktor Mboga nebo Gorbovskij.
Na druhe strane jsem ovsem v poslednich dnech stale casteji s trpkym udivem vzpominal na nadsene vypraveni Tatany, ktera s Komovem pracovala cely rok, byla do nej, alespon jak ja to pochopil, zamilovana a
