„Souhlasim. Prejdeme k dalsi oprave.“
„Okamzik,“ zarazil ho Vanderhoose. „A co ty, Majko?“
Pokrcila rameny.
„Uprimne receno v tom neshledavam zadny rozdil. Jinak souhlasim.“
„Tak dalsi oprava!“ ozval se netrpelive Komov. „Nepovazuji za nutne, abychom se zakladny dotazovali, jak nalozit s ostatky astronautu. Takova otazka do znalecke zpravy vubec nepatri. Navrhuji, abychom jen zvlastnim radiogramem oznamili, ze ostatky pilotu byly ulozeny do zvlastniho kontejneru, zality do skloplastu a v nejblizsich dnech budou dopraveny na zakladnu.“
„Nojo, jenze…,“ spustil trochu zdrahave Vanderhoose.
„Na to se podivam zitra,“ usadil ho tvrde Komov. „A sam!“
„Nebylo by lepsi pochovat je tady?“ otazala se tise Majka.
„Osobne bych nemel nic proti,“ navazal okamzite Komov. „V podobnych pripadech se vsak ostatky posadky dopravuji na Zemi… Chtel jste neco rict?“ obratil se k Vanderhoosemu.
Kapitan, ktery uz oteviral usta, jen zakroutil hlavou. „Ne.“
„Takze si to shrnem,“ uzavrel Komov. „Navrhuji, abychom tento bod ze zpravy vyskrtli uplne. Souhlasite, Jakove?“
„Ale ano,“ prikyvl Vanderhoose.
„A ty, Majko?“ Majka byla na rozpacich a ja ji rozumel. Rozprava probihala az prilis zdeuredne. Sam jsem sice nemel predstavu, jak by asi podobne jednani melo probihat, ale podle meho se o takovych vecech dost dobre hlasovat neda.
„Vyborne,“ konstatoval Komov, jako by se nic zvlastniho nedelo. „Ted prejdeme k pricinam a okolnostem smrti posadky. Pitevni nalez a fotodokumentace plne postacuji. Formulaci bych doporucoval nasledujici: Poloha mrtvol svedci o tom, ze smrt clenu posadky nastala nasledkem narazu lodi na povrch planety. Muz zahynul driv nez zena, jen pred smrti stacil vymazat palubni denik. Vstat z pilotniho kresla uz bylo nad jeho sily. Zena naopak jeste nejaky cas zila a pokousela se havarovanou lod opustit. Smrt ji zastihla v prechodove komore. Dal muze nasledovat vas puvodni text.“
„Mhm…,“ zafunel Vanderhoose s neskryvanymi pochybami. „A neni to vsechno prilis kategoricke, Gennadiji, co o tom soudite? Kdybychom se totiz drzeli toho pitevniho nalezu, proti kteremu nic nenamitate, tak by ta neboha zena jednoduse nebyla schopna doplazit se az do prechodove komory.“
„Nicmene jsme ji nasli tam,“ odtusil chladne Komov.
„A nepripada vam prave tato okolnost…,“ spustil procitene kapitan s rukama potistenyma k hrudi.
„Poslyste, Jakove,“ nenechal ho domluvit Komov. „Nikdo nevi, ceho je clovek schopen v mezni situaci. Zvlast zena. Jen si vzpomente na pribeh Marthy Priestlyove. Vzpomente si na Kolesnicenka. Vzpomente si na dejiny kosmoplavby vubec, Jakove.“
Nastalo ticho. Vanderhoose sedel jako spraskany pes a nemilosrdne se drasal za porost na tvarich.
„Ze se ocitla v prechodove komore, me osobne nijak neprekvapuje,“ ozvala se Majka. „Ale nechapu jinou vec. Proc on zlikvidoval palubni denik? Naraz musel byt znicujici, a ten muz umiral…“
„No, a to by prave…,“ zacal nejiste Vanderhoose. „To by mohlo byt vysvetleni. Agonie, tapal rukama po panelu, zavadil o blokovaci klic…“
„Otazku palubniho deniku jsme zaradili mezi fakta mimoradneho vyznamu. Pokud jde o me, domnivam se, ze tahle zahada nebude rozlustena nikdy… Samozrejme je-li to skutecne zahada, a ne pouha fatalni souhra nahod. Pokracujem,“ rychle prebral papiry lezici pred nim. „Z me strany je to vicemene vsechno, jine pripominky nemam. Pozemska mikroflora a mikrofauna patrne zanikla, v kazdem pripade jsme na zadne stopy tohoto druhu nenarazili… Tak… Osobni doklady… zabyvat se jimi neni nase zalezitost, krome toho jsou v takovem stavu, ze bychom mohli nadelat vic skody nez uzitku. Zitra je nakonzervuju a prevezu sem… Ano! Popove, bylo by tu taky neco pro vas. Mate predstavu o kyberneticke vybave lodi rady Pelikan?“
„Ano, prirozene,“ vyhrkl jsem a chvatne odsunul talir.
„Budte tak laskav a zkontrolujte, zda je vsechno v poradku. Tady je seznam nalezenych kybermechanismu.“
Uchopil jsem seznam do ruky. Tri pary oci na me hledely s netrpelivym ocekavanim.
„Rekl bych, ze nic nechybi,“ usoudil jsem po chvili. „Dokonce i iniciacni sondy jsou na miste, prestoze ty se pouzivaji casto a souprava by spis nemela byt uplna. Ale tomuhle nerozumim — servisrobot upraveny na sici zarizeni.“
„Jakove, vysvetlete to,“ naridil kapitanovi Komov.
Vanderhoose zvedl hlavu a celist poskocila kupredu.
„To mas tak, Stasi,“ pronesl zamyslene. „Tezko na tom co vysvetlovat. Je to zkratka servisrobot prestaveny na sici stroj. Na stroj, ktery sije, rozumis tomu? Jeden z nich, asi ta zena, mel velmi zvlastniho konicka.“
„Aha,“ reagoval jsem ponekud tupe. „A byl to opravdu servisrobot?“
„Nepochybne,“ pronesl s jistotou Vanderhoose.
„Pak je to jasne. Z palubni kybertechniky nechybi ani sroubek,“ rekl jsem a s temito slovy Komovovi seznam vratil. „Coz je temer rarita. Asi ani jednou nepristavali na svizelne planete.“
„Diky,“ utrousil Komov. „Az bude cistopis znaleckeho posudku hotov, prosil bych vas o podpis do rubriky Ztraty a odpisy palubni kybertechniky.“
„Ale vzdyt jsme prave konstatovali, ze k zadnym ztratam ani odpisum nedoslo,“ namitl jsem.
Komov se ani neobtezoval nejak to komentovat, a tak s vysvetlenim prispechal Vanderhoose:
„To je jen takova rubrika — Ztraty a odpisy palubni kybertechniky. A ty tam potvrdis, ze ke ztratam ani odpisum nedoslo.“
„Tak…,“ pronesl Komov a shrabl lejstra na hromadku. „Vas bych snazne poprosil, vazeny Jakove, abyste tohle vsechno uvedl do nejake definitivni podoby, podepiseme to a jeste dneska bychom to mohli odvysilat. Pokud uz nikdo nema co dodat, tak bych sel.“
Dodat veru nebylo co, a on sel. Vanderhoose se s tezkym povzdechem odlepil z kresla, zvazil v ruce stusek papiru, podival se dlouze na me a na Majku a odesel taky.
„Vanderovi se to evidentne nezamlouva,“ poznamenal jsem, kdyz jsem si na talir nakladal maso.
„Mne taky ne,“ ujistila me Majka. „Pripadalo mi to vsechno… nedustojne, ci co. Neumim si to vysvetlit, mozna jsem jen detsky naivni… ale snad by byla na miste… treba minuta ticha, nebo tak neco… A my? Sup sup, jako auticko na klicek — poloha kosternich nalezu, ztraty a odpisy, topograficke souradnice… Fuj! Jako ve skole pri pozemcich!“
Bezvyhradne jsem s ni souhlasil.
„Ten Komov pomalu cloveka nenecha ani hubu otevrit!“ besnila dal. „Vsechno je mu jasne, vsechno mu pripada trivialni, ale ve skutecnosti to ani zdaleka neni tak jednoduche. Treba s tim meteoritem a obzvlast s tim smazanym palubnim denikem. Ja neverim, ze je mu vsechno tak jasne. Urcite ma neco za lubem, a Vander si to uvedomuje taky, jenom nevi, jak na nej… nebo si mysli, ze to neni podstatne.“
„Treba je to opravdu nedulezite,“ zabrucel jsem nejiste.
„Vsak taky nerikam, ze je to dulezite!“ ohradila se prikre Majka. „Jen se mi nelibi Komovovo chovani. Nerozumim mu. A vubec — ten chlap mi nesedi. Co mne se o nem lidi navykladali — a dneska kudy chodim, tudy pocitam, kolik dnu s nim jeste budu muset stravit A zarucuju ti, ze tohle bylo naposled!“
„Snad uz to tu chvili vydrzis,“ zkousel jsem ji utesit, „vsak zbyva sotva dvacet dni.“
S tim jsme se rozesli. Majka mela namireno do sve kajuty, kde hodlala tridit a poradat sva cisla a ubytovatelske nacrtky, a ja odkracel do velina, kde me cekalo male prekvapeni: Tom mi hlasil, ze zaklady jsou dokonceny a obradne mi navrhoval, abych prisel praci prevzit. Hodil jsem na sebe kozich a rozbehl se ke stavenisti.
Slunce uz zapadlo a soumrak zhoustl. Je to zvlastni soumrak — takovy tmavofialovy, jako zredeny inkoust. Mesic tu na obloze nenajdete, ale o to hojnejsi je polarni zare, a jaka! Nad cernym oceanem nehlucne vlaji giganticke praporce duhoveho svetla, staceji se a zase rozvinuji, trepetaji a zachvivaji se jako ve vetru, preleva se v nich bila, zelena a ruzova — nahle vse hasne, pred ocima zustavaji jen nejasna barevna kola a skvrny, a zare opet vystreluje z nebyti, mizi hvezdy, mizi soumrak, svet je v mziku polity nevidanymi, lec nadprirozene cistymi barvami: mlha nad mocalem je rudomodra, ledovec v dali zari jako jantarovy balvan a po plazi bleskurychle klouzaji smaragdove stiny.
Urputne jsem si mnul mrznouci tvare a nos a prohlizel si v tom menavem svitu hotove zaklady. Tom, ktery
