co o tom soudite, Gennadiji?“
„Netvrdim, ze by na kazdy pad meli byt rozumni,“ namitl Komov. „Jen jsem naznacil, ze pro podobny vyklad jsou tu vsechny duvody.“
„A kde je teda mate, ty vase duvody?“ pokracoval kapitan jeste mrzuteji. Nic mu nebylo tolik proti mysli jako opusteni vysezeneho dolicku. Tato jeho slabustka — vrouci laska k vysezenym a zahratym dolickum — byla verejnym tajemstvim. „Tomuhle rikate vsechny duvody? Nanejvys snad ta vnejsi podoba.“
„Nejde jen o anatomii,“ nicil ho dal Komov. „Obrazec z kamenu za zadi ma jasny a pevny rad, jsou to nejake znaky. Totez se tyka kamenu a vetvicek na ranveji… Nechtel bych nic tvrdit kategoricky, ale takove indicie mluvi pro pokus navazat kontakt, je to pokus, ktery podnikaji humanoidi na urovni pracloveka ci pocatku prvobytne pospolne spolecnosti. Tajny pruzkum a zaroven snad dary, snad vystraha…“
„Mate pravdu, takhle by to byt mohlo,“ hlesl Vanderhoose a zasmusil se.
Nasledovala dalsi asi minuta rozechveleho ticha a pak se Majka tise zeptala:
„A z ceho vlastne plyne, ze co do stavby tela a psychiky k nam maji tak blizko?“
Komov spokojene pokyval hlavou.
„V tomto ohledu pracujeme jen se zprostredkovanymi dukazy a hypotezami,“ vysvetlil rozsafne. „Ale jsou to dukazy a hypotezy dosti padne. Predevsim si uvedomme, ze domorodci hrave pronikaji do lodi. Lod je proste pusti dovnitr. Pro srovnani pripominam, ze ani Tagoran, a dokonce ani Pantan, kteri jsou s nami temer totozni, prulezovou blanu neprekona. Neotevre se jim…“ A ja se placl do cela:
„Muj ty smutku! Ale to znamena, ze vsichni hosanci byli v poradku! Domorodci proste pobihali kolem Toma a on se bal, aby nenajel na cloveka… nakonec asi usoudili, ze je to ziva bytost, mavali a gestikulovali rukama a nahodou mu vydali pokyn Nebezpeci! Okamzite do lodi! To je totiz velmi jednoduchy signal,“ a hned jsem ho ukazal. „A hosanci se okamzite pretlacovali, kdo se do podpalubi procpe jako prvni… No jasne, takhle to bylo… Vsak jsem to pred chvili videl na vlastni oci — Tom na domorodce reagoval, jako by to byl normalni clovek.“
„Co mate na mysli?“ otazal se rychle Komov.
„Prece to, ze kdyz se dostal pred Tomova cidla, ten trouba okamzite signalizoval Cekam na dalsi pokyny.“
„To je velmi uzitecny postreh,“ pochvalil me Komov. Vanderhoose si ztezka povzdechl.
„Hm,“ ozvala se Majka. „Takze projektu Archa je odtroubeno. Skoda.“
„Co asi prijde ted?“ zeptal jsem se, aniz jsem oslovil nekoho konkretniho.
Odpovedi jsem se nedockal. Komov sahl po svych zapiscich, zvedl je a my pod nimi spatrili mikrodiktafon.
„Velice se omlouvam,“ zazubil se roztomile. „Abychom tu zbytecne neztraceli cas, hned jsem nasi diskusi zaznamenal. Dekuji vam za trefne nastolene a zformulovane otazky. Vas bych, Stasi, poprosil, abyste to ve spesnem impulsu odvysilal primo do centra. A kopii poslete na zakladnu.“
„Chudak Sidorov,“ nevydrzel to Vanderhoose. Komov po nem strelil pohledem a znovu se soustredil na sve zaznamy. Majka odsunula kreslo a vstala.
„At je to jak chce, s ubytovatelskymi povinnostmi uz si nemusim lamat hlavu,“ pokrcila rameny. „Pujdu se balit.“
„Okamzik,“ zarazil ji Komov. „Padla tu otazka, co bude dal. Prosim, odpovidam. Jako zplnomocnenec Komise pro kontakty prebiram veleni. Cele nase pasmo prohlasuji za zonu predpokladaneho kontaktu. Vy, Jakove, sestavte prislusny radiogram. Veskere prace na projektu se s okamzitou platnosti zastavuji. Kybersoustavu demobilizovat a ulozit do podpalubi. Lod bude napriste mozno opustit jen s mym vyslovnym souhlasem. Predpokladam, ze dnesni stvanice uz zasela do procesu kontaktu prvni prekazky. Nova nedorozumeni jsou krajne nezadouci. Vas, Majo, moc prosim, abyste glyder okamzite zaparkovala do hangaru. Stas bude tak laskav a zacne se venovat kybersoustave…“ Vystrazne zvedl ukazovak. „Nejdriv ovsem odvysilate zaznam nasi debaty…“ Usmal se a chtel neco dodat, ale vtom zapraskal desifrator radiostanice.
Vanderhoose natahl dlouhou pazi az do prijmove kapsy, vyjmul odtud karticku s radiogramem a prebehl ocima po radcich. Oboci mu uzasle povyjelo vzhuru.
„Tak tomuhle uz vubec nerozumim,“ zamumlal, hodil kartu na stul a vzrusene zacal prechazet po veline.
Karticky jsem se zmocnil ja a Majka mi napjate supela tesne vedle ucha. Radiogram byl skutecne necekany:
Spesne! Nulagraficky! Centrum, Komise pro kontakty, Gorbovskij — nacelnikovi zakladny Archa Sidorovovi. Okamzite zastavit vsechny prace na projektu Archa. Pripravit eventualni evakuaci personalu a zarizeni. Poznamka — zplnomocnenemu predstaviteli Komkonu Komovovi. Prohlasuji pasmo ER-2 za oblast potencialniho kontaktu. Jmenuji vas vedoucim.
„Tomu rikam format!“ netajila se Majka nadsenim. „Gorbovskij se zkratka nezapre!“
Komov se zastavil a podmracene si nas prohledl.
„Vsechny zadam, aby pristoupili k plneni mych pokynu. Jakove, najdete mi prosim kopii naseho znaleckeho posudku.“
Zabrali se s Vanderhoosem do studia kopie, Majka spechala ulozit glyder, kdezto ja se usadil k radiostanici a pripravoval jsem k odvysilani zaznam nasi diskuse. Neuplynuly ale ani dve minuty a desifrator zavrcel znovu. Komov Vanderhooseho odstrcil z cesty a vrhl se k pristroji. Naklonil se pres me rameno a lacne hltal radky, ktere naskakovaly na karticce.
Spesne! Nulagraficky! Centrum, Komise pro kontakty, Bader — kapitanovi ER-2 Vanderhoosemu. Potvrdte obratem nalez dvou (kontrola — dvou) tel na palube Pelikana a stav palubniho deniku, zminovaneho ve vasem posudku.
Komov karticku vyjmul z desifratoru a podal ji Vanderhoosemu.
„Aha… tak takhle to je,“ pokyvoval hlavou. „Taktak…“ Obratil se ke mne. „Stasi, co ted delate?“
„Koduju,“ odvetil jsem chmurne. Nicemu jsem nerozumel.
„Podejte mi diktafon,“ prikazal mi Komov. „Zatim pockame.“ Diktafon si ulozil do naprsni kapsy a peclive ji zapnul. „Udelame to jinak. Jakove, potvrdte, oc vas zadaji. A vy to, Stasi, odvysilate. No a vas, Jakove, budu moc prosit… v tom se vyznate lip nez ja. Ucinte mi zkratka neco k vuli — prohrabte nasi filmoteku a prohlednete veskerou oficialni dokumentaci tykajici se palubnich deniku.“
„O palubnich denicich vim i beztak vsechno,“ ohradil se kapitan ukrivdene. „Radsi mi rovnou reknete, co vas zajima.“
„Zatim bohuzel sam nevim, co me zajima. Rozhodne bych ale rad vedel, jestli byl palubni denik znicen zamerne, nebo nahodou. No a stalo-li se to zamerne, tak proc. Musite sam videt, ze Bader pase po tom samem… A dejte si zalezet, Jakove. Prece musi existovat nejaka pravidla, ktera by pocitala s pripadnym vymazanim denikovych zaznamu.“
„Takova pravidla neexistujou,“ zavrcel si pod nos Vanderhoose, ale presto odkracel ucinit Komovovi neco k vuli.
Komov se neprodlene pustil do psani odpovedi a ja zatim zimnicne tapal v dohadech, co se to deje, proc se strhl takovy mumraj a jak v Centru mohly vyvolat nejake podezreni jednoznacne formulace nasi znalecke zpravy. Prece si tam nemohli myslet, ze bychom telesne pozustatky pozemstanu popletli s kostrou nejakeho domorodce a pridali mrtvolu navic. Jak se ale Gorbovskij mohl dovtipit, co se tu deje? Vsechny me snahy vsak byly plane a ja jen smutne sledoval provozni monitory, na kterych bylo vse tak pochopitelne a jasne, a horce jsem si pomyslel, ze podoba mezi takovym prumernym natvrdlikem a kyberem je snad az prilis tristni. Co treba delam ted ja. Sedim, tupe plnim pokyny, kdyz mi rekli, abych kodoval, tak jsem kodoval, a kdyz si pak vzpomneli, ze bych mel prestat, tak jsem prestal, ale co se tu odehrava, proc to vsechno, jak to asi dopadne — tomu proste nerozumim. Presne jako muj Tom: dre se, nebozak, v potu tvare, snazi se co nejlepe splnit vsechny me prikazy a pritom nema ani potuchy, ze uz za deset minut zase prijdu, zazenu ho i s jeho kamarady do skladiste, ze cela jeho prace byla jen k tomu, aby prisla vnivec, a on sam ze bude napriste k nepotrebe…
Komov mi predal odpoved, ja text pripravil, odeslal, a kdyz uz jsem se chystal, ze se prestehuju ke svemu pultu, ozval se znicehonic signal zakladny…
