zahledl jsem nad plazi prekotne rostouci cernou skvrnku. Glyder se vracel. Pohledl jsem na hodinky — bylo 17.58 mistniho casu. Vydrzel jsem. Ted uz jsem mohl tympany a bubny zarazit a v klidu si promyslet nasledujici problem: Ma smysl pridelavat starosti Vanderhoosemu a plasit zakladnu? Najit nahradnika vubec nebude jednoduche, nehlede k tomu, ze takova vec bude povazovana za mimoradnou udalost, zdrzi to prace na cele planete, prizenou se sem vselijake komise, zacnou proverky a hloubkove proverky, programy se zastavi, Vadik bude vztekly jako pes, a kdyz si k tomu vsemu predstavim, jakym pohledem si me zmeri doktor xenopsychologickych ved, clen Komkonu a zvlastni zmocnenec pro projekt Archa Gennadij Komov, vychazejici svetlo pozemske vedy a milovany zak doktora Mbogy, cerstvy spolubojovnik samotneho Gorbovskeho… Ne, jeste si to musim dukladne promyslet a zvazit. Dival jsem se na stale vetsi glyder a hlavou mi bezelo: Vsechno si musim co nejpecliveji probrat. Za prve mam pred sebou cely vecer a za druhe se nemohu zbavit dojmu, ze by bylo rozumnejsi to me priznani na nejaky cas odlozit. Me prozitky se koneckoncu tykaji jen me osobne, kdezto me pripadne odvolani z funkce by zasahlo prakticky vsechny. A pak — ta zvukova clona se uzasne osvedcila. Takze to asi radeji odlozime.
Jakmile jsem vsak zahledl Majcin a Vanderhooseho oblicej, vsechny tyhle spekulace byly razem tytam. Komov se tvaril jako obycejne, a jako obycejne se tvaril tak, az se dalo verit, ze vse kolem patri jemu osobne uz dost davno, prinejmensim tak davno, ze ho to taky stacilo jaksepatri otravit. Zato Majka byla promodrale bleda, vypadalo to na zaludecni nevolnost. Komov pohotove seskocil do pisku a usecne se dotazal, proc jsem nereagoval na radiosignal — to uz ovsem jeho oci sklouzly ke krystalofonu, pohrdave se usklibl, a aniz by cekal na odpoved, zmizel v lodi. Mezitim vylezl z glyderu Vanderhoose, pomalu se ke mne blizil, neznamo proc smutne pokyvoval hlavou a snad jeste nikdy se tolik nepodobal prastaremu churavemu velbloudovi. Jen Majka dal bez hnuti sedela ve svem kresle, cela takova sklesle nacepyrena, s bradou zaborenou do kozesinoveho limce, oci mela jako sklenene a svetle hnede pihy se najednou zdaly cerne.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se polekane.
Vanderhoose dosel az ke mne a zustal stat. Zaklonil hlavu a vysunul spodni celist. Uchopil me za rameno a lehce mnou zatrasl. Srdce mi spadlo az nekam ke kolenum, nevedel jsem, co si o tom vsem myslet. Zatrepal se mnou jeste jednou a rekl:
„Je to moc smutny nalez, Stasi. Objevili jsme havarovanou lod.“
Krecovite jsem polkl a zeptal se:
„Nasi?“
„Ano, nasi.“
Majka se konecne vysoukala ven, pokynula mi jako telo bez duse a na vratkych nohou se odebrala k lodi.
„Kolik bylo obeti?“ zajimal jsem se.
„Dve.“
„A kdo to je?“ vyslovoval jsem s namahou.
„Zatim nevime. Je to stara lod. Havarovala uz pred mnoha lety.“
Uchopil me duvernym gestem za loket a oba jsme v dojemne svornem paru nasledovali Majku. Mezitim mi stacilo odlehnout od srdce. V prvnim okamziku jsem se prirozene obaval, ze se zritil nekdo z nasi vypravy. Ale stejne…
„Tahle planeta se mi nikdy nelibila,“ uklouzlo mi, aniz bych si to nejak zvlast pral.
Vstoupili jsme do prechodove komory, svlekli se a Vanderhoose se pustil do puntickarskeho cisteni kozichu, zbavoval ho vselijakych bodlaku, ostnu a trnu. Rekl jsem si, ze na nej cekat nebudu a rozbehl se k Majce. Lezela na luzku s koleny pritazenymi k brichu, tvari otocena ke zdi. Tahle poza mi cosi neomylne pripomnela a ja si rekl: Hlavne klid, chlapce, zadne zbytecne fnukani a utesovani. Posadil jsem se ke stolu, zabubnoval po nem prsty a tim nejvecnejsim tonem, jakeho jsem byl mocen, jsem se optal:
„Je ta lod skutecne tak stara? Vander rika, ze musela havarovat uz pred hodne lety. Je to tak?“
„Je,“ hlesla Majka do steny, ale dala si nacas.
Pohledl jsem na tu hromadku nestesti, dusi mi zbrazdily ostre kocici drapky, ale ja pokracoval stale stejne nevzrusene:
„A co je pro vas hodne let? Deset? Dvacet? Nejak mi to nejde dohromady. Planetu jsme objevili sotva predloni…“
Neodpovedela. Zabubnoval jsem prsty jeste jednou a o neco tlumenejsim, presto vsak timz samozrejmym tonem jsem poznamenal:
„Prisne vzato to mohli byt nejaci kosmicti pionyri, volny pruzkum… Jestli jsem dobre rozumel, byli tam dva…“
Vymrstila se s takovou silou, ze div nevzletla, otocila se tvari ke mne a rukama se oprela o prikryvku.
„Dva!“ zajecela jako smyslu zbavena. „Ano. Byli dva! Ty pareze bezcitna! Spalku jeden dubova!“
„No dovol!“ ohradil jsem se uzasle. „Proc takovy…“
„Co mi sem lezes!“ pokracovala temer septem. „Koukej sypat k tem svym kyberblbum a mudruj si o tom s nimi — kolik ubehlo let, co ti nejak nejde dohromady… proc jsou tam dva a ne tri, nebo treba sedm…“
„Proboha zadrz, Majko!“ pokousel jsem se ji zarazit temer prosebne. „Ja jsem se prece chtel zeptat na neco uplne…“
Zaborila oblicej do dlani a zdusene mumlala:
„Maji zprerazene vsechny kosti…, ale jeste zili… pokouseli se neco podniknout… Vis co,“ odtahla dlane z oci a upenlive se na me zahledela, „bez pryc, prosim te. Hned prijdu. Za chvilku.“
Opatrne jsem povstal a vysel ze dveri. Byval bych ji rad objal, rekl ji neco laskaveho, utesliveho, jenze chlacholeni zlomenych dusi neni mou silnou strankou. V chodbe jsem se najednou cely roztrasl. Zastavil jsem a pockal, az to prejde. To je mi ale den! Ted nikomu nic vypravet nemuzu. A asi bych ani nemel. Otevrel jsem oci a ve dverich velina zahledl Vanderhooseho, ktery si me pozorne prohlizel.
„Jak se vede Majce?“ zeptal se tise.
Jak se ji vede, zrejme pochopil z kukuce, kterym jsem ho pocastoval, protoze jen smutne pokyval hlavou a zase zmizel za dvermi. A ja se odloudal do kuchyne. Jen tak ze zvyku. Proste to u nas takhle chodilo — hned po navratu glyderu vsichni usedali k obedu. Dnes ovsem bude s nejvetsi pravdepodobnosti vsechno jinak. Kdo by ted mel pomysleni na jidlo… Serval jsem kuchare, protoze jsem se nemohl zbavit dojmu, ze jidelnicek pomotal. Ve skutecnosti prirozene nic nepomotal, obed byl hotov, a dobry obed, jako vzdycky. Ale Majka asi jist nebude, a pritom by kousek neceho v zaludku tolik potrebovala. Tak jsem pro ni navrch objednal jeste ovocne zele se slehackou, jedinou lahudku, o niz jsem bezpecne vedel, ze ji ma rada. V Komovove pripade jsem se rozhodl pridavek mu pod nos nestrkat. Predstava Vanderhooseho me inspirovala k napadu zaradit do spolecneho menu take par sklenic vina — co kdyby se nekomu zachtelo trosicku rozbourit a pribrousit duchovni sily… Vratil jsem se do velina a zaujal misto u sveho pultu.
Hosankove se cinili jako z partesu, Majku jsem tu nevidel, no a Komov a Vanderhoose sestavovali spesny radiogram pro zakladnu. A dohadovali se.
„Tohle prece neni bezna informace, Jakove,“ presvedcoval kapitana Komov. „Vy prece musite vedet lip nez ja, ze existuje vzorova osnova — stav lodi, stav vnitrnich prostor, predpokladane priciny nehody, zvlast dulezite nalezy a tak dale a tak dale.“
„Ano, jiste,“ odpovidal Vanderhoose. „Ale vy zase byste mel pripustit, Gennadiji, ze cely tenhle vas vzorovy navod ma vyznam jen pro planety biologicky aktivni. V nasi konkretni situaci…“
„V takovem pripade bude lepsi, kdyz neodvysilame vubec nic. V takovem pripade se radsi posadime zpatky do glyderu, zaletime si tam jeste jednou a neprodlene sestavime podrobny protokol…“
Vanderhoose nesouhlasne zavrtel hlavou.
„Ne, Gennadiji, jsem kategoricky proti. Komise tohoto druhu musi byt minimalne trojclena. Taky uz se setmelo a my nebudeme mit moznost vykonat detailni prohlidku v predepsane vzdalenosti od vraku… A vubec, takove veci se maji delat s cerstvou hlavou, a ne po namahavem pracovnim dni. Co o tom soudite, Gennadiji?“
Komov stiskl tenke rty. Lehce poklepal pesti po stole.
„Reknu vam, ze tohle se nam prave ted ani trochu nehodi do kramu,“ pronesl dopalene.
„Takove lapalie se nehodi nikdy,“ uklidnoval ho Vanderhoose. „Nevadi, zitra tam vyrazime ve trech…“
„Ze bychom tedy dneska nehlasili proste nic?“ zauvazoval nahlas Komov.
„No vidite — a na to ja nemam pravo,“ oznamil mu s politovanim kapitan. „K cemu by nam to taky bylo,
