„Na nic.“ Pristihl jsem se pri tom, ze kdyz nemluvim, prikryvam mikrofon rukou.
„Nejak spatne te slysim,“ hlasil mi Vadik. „A co chces delat?“
„Uvidime,“ zablekotal jsem a jen stezi si uvedomoval, co vlastne rikam. Dite plakalo dal. Ted o neco tiseji, ale stale stejne zretelne.
„Co je to s tebou, Stasi?“ znepokojil se Vadik. „Vzbudil jsem te, nebo co?“
Ze vseho nejradeji bych mu byval rekl: „Podivej se, Vadiku, mne tady breci nejaky dite. Co mam delat?“ Nasel jsem vsak v sobe dostatek duchapritomnosti, abych si uvedomil, jak by podobne konstatovani mohlo byt prijato. Proto jsem si jen odkaslal a rekl jsem:
„Vis co, ja se tak za hodinku ozvu. Uz se mi tu neco rysuje, ale zatim nemam jistotu, jestli je to nabeton…“
„Dobro,“ protahl stale jeste ustarane Vadik a skoncil.
Par vterin jsem nepritomne postal u vysilacky a potom jsem se vratil ke svemu panelu. Dite jeste nekolikrat vzlyklo a utichlo. A Tom uz zase stal. Ta nicemna truhla se zase zastavila. A Jack s Rexem taky stali. Plnou vahou jsem se oprel o tlacitko kontrolniho signalu. Efekt veskery zadny. Nejradeji bych se byval usedave rozplakal, ale nastesti mi doslo, ze soustava je vypnuta. A ze jsem ji vypnul ja sam, kdyz jsem pred dvema hodinami zacal kontrolovat programy. Jsem ja to ale odbornik — k nezaplaceni. Nemel bych to oznamit zakladne a pozadat o vystridani? Muj ty smutku, to by ale bylo k vzteku! Pristihl jsem se pri myslence, ze ve strasnem napeti cekam, az ten cirkus zacne znovu. Diky tomu jsem pochopil, ze pokud zustanu tady ve veline a budu se jen zaposlouchavat do ticha, nic nezmuzu, zbyde mi jen to trpne naslouchani, a v takovem pripade samozrejme uslysim, to panecku bude vec, co ja vsechno uslysim!
Uz bez vahani jsem stiskl tlacitko PREVENCE—UDRZBA, vytahl z police pouzdro se serizovacim nadobickem a skoro tryskem jsem velin opustil. Snazil jsem se o maximalni sebeovladani a s kozichem jsem se tentokrat vyporadal pomerne rychle. Ledovy vzduch, ktery mi venku ozehl tvar, me vzpruzil s konecnou platnosti. Krupaje podpatky v pisku jsem bez dlouheho otaleni a ohlizeni vyrazil ke stanovisti, primo k Tomovi. Ledovce, mlhy, oceany — to vsechno me od teto chvile prestalo zajimat. Koukal jsem se stat tim prislovecnym sevcem, ktery udela nejlip, kdyz se drzi sveho kopyta. Tim spis, ze jsem najednou ani poradne nevedel, kde to kopyto je a jak vypada, a pritom povinnosti a ukolu mi nepochybne pribylo.
Nejdriv jsem zkontroloval Tomovy reflexy. A shledal jsem, ze jsou v bajecnem stavu. „Vyborne!“ konstatoval jsem nahlas, vylovil z pouzdra skalpel a jedinym presnym pohybem, jako nekde u zkousek, jsem otevrel kyberovu temenni kost.
Pracoval jsem s pozitkem, se zapalem snad az nepricetnym, presne, rychle, promyslene, jako stroj. Jedno mohu prohlasit s urcitosti — takhle jsem nepracoval jeste nikdy v zivote. Mrzly mi prsty, mrzla tvar, i dychat jsem musel, ne jak me napadlo, ale s rozvahou, aby se v operacnim poli nevytvarela jinovatka, a presto me ani nenapadlo, ze bych snad kybery mel zahnat do palubni dilny. Citil jsem se lip a lip, nic nepatricneho jsem uz neslysel, a dokonce jsem docista zapomnel, ze by se tu dalo neco nepatricneho zaslechnout, dvakrat jsem si s klidem zabehl do lodi a vzal si tam nahradni dily pro Tomovu koordinacni soustavu. „Postaram se, abys byl jako zbrusu novy,“ broukal jsem si pod nos. „A taky se postaram, abys uz nemohl utikat od prace. Niceho se neboj, stara vojno, vyhojime te, postavime te na nohy a dame si zalezet, abys prisel do slusne spolecnosti. Chces se prece dostat do slusne spolecnosti? No to bych prosil! Ve spolecnosti je to vubec naramne, spolecnost te bude mit rada, bude te hyckat a velebit… Ale jednu vec ti rict musim: Jak ty muzes chtit uvazovat o postaveni ve spolecnosti s takovymhle axioblokem? S tim by te, milej zlatej, nevzali ani k cirkusu, natoz do slusne spolecnosti. Protoze s takovym axioblokem vsechno zpochybnis, nebo nedejboze zacnes meditovat a filozofovat a naucis se hlubokomyslnemu dloubani v nose: Ma to cenu? K cemu to vsechno? K cemu vsechny ty zaklady, dispecinky, pristavaci plochy… Jen a vyhradne pro tve vlastni dobro, ty muj milacku, ti ted…“
„Suro…,“ zastenal vedle me osipely zensky hlas. „Kde jsi, Suro… To boli…“
Zcepenel jsem. Lezel jsem prave v Tomove brise, tisneny ze vsech stran kolosalnimi boulemi jeho pracovniho svalstva, jen nohy mi trcely ven, a zacal jsem se zoufale bat, jako v tom nestrasnejsim snu. Ani nevim, jak jsem se ovladl a vyvaroval se revu, provazeneho hysterickymi konvulzemi. Mozna jsem na okamzik ztratil vedomi, protoze jsem dlouho nic neslysel, nevidel a taky nic nechapal, jen jsem poulil oci na povrch obnazeneho nervoveho kmene tesne pred oblicejem, ozarenym zelenavou zari.
„Co se ti stalo? Kde jsi? Nic nevidim, Suro…,“ chroptela zena a zrejme se svijela nesnesitelnou bolesti. „Nekdo tu je… Tak se ozvi, Suro! Je to priserna bolest. Ozvi se, nic nevidim…“
Sipala a plakala, znovu a znovu opakovala stale totez a mne uz se pred ocima mihala predstava jeji znetvorene tvare, zalite predsmrtnym potem; v tech utrpenim seskrcenych slovech nezaznivalo jen zaprisahani a bolest, byla v nem jakasi zurivost, hlas nalehal a prosil. Temer fyzicky jsem pocitil, jak se ledove, kreci zkroucene prsty sapou po mem mozku, aby se do nej zataly, stiskly ho a uhasily. Uz v polomrakotach, se zuby sevrenymi jako sverak, jsem levickou nahmatal pneumaticky ventil a ze vsech sil jsem se do nej zaprel. Ven se s divokym revem vyritil stlaceny argon, a ja stale tiskl a tiskl spasny ventil ve snaze smest, na prach rozdrtit a znicit ten chraplavy hlas ve svem mozku, uvedomoval jsem si, ze hluchnu, a ten pocit mi prinasel blazenou ulevu.
Kdyz jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, ze stojim vedle Toma, chlad me propaluje az do morku kosti, ja si dycham na zkrehle prsty a s jelimankovskym usmeskem si opakuju: „Tomuhle se rika zvukova clona, aby bylo rozumeno. Zvukova clona…“ Tom stal povazlive nakloneny k prave strane a svet kolem me byl ukryt za obrovskym nehybnym mrakem jini a zmrzleho pisku. S rukama zimomrive vrazenyma do podpazdi jsem kybera obesel a hned jsem videl, ze proud argonu vyhloubil na okraji staveniste hotovou propast. Chvilku jsem nad jamou postal, porad si jeste mimodek omilal to o zvukove clone, ale uz mi dochazelo, ze je nejvyssi cas zmlknout, protoze stojim na mraze bez kozichu. Vzpomnel jsem si, ze jsem ho odhodil zrovna na to misto, kde ted zeje krater, a pokusil se vybavit si, zda jsem v kapsach nenechal neco duleziteho; kdyz jsem si na nic takoveho nevzpomnel, jen jsem lehkomyslne mavl rukou a nepevnym poklusem se rozbehl k lodi.
V prechodove komore jsem si neprodlene ukoristil novy kozich a zamiril ke sve kajute, na jejimz prahu jsem varovne zakaslal, jako bych chtel upozornit, ze v nasledujicim okamziku vstoupim, vstoupil jsem, bez dlouheho premitani sebou prastil na luzko tvari ke stene a kozich jsem si pretahl pres hlavu. Bylo mi samozrejme nad slunce jasnejsi, ze veskere moje akce postradaji jakykoli smysl, ze do sve kajuty jsem miril za zcela urcitym cilem, jenze ten cil jsem v hlave neudrzel, a tak jsem si lehl a peclive se prikryl — jako bych tim komusi chtel slavnostne demonstrovat: tohle je presne to, kvuli cemu jsem se vratil.
Bylo to bezpochyby podvedome hystericke hnuti mysli, takze sotva jsem se trosku vzchopil, uprimne receno me potesilo, ze ta hysterie na sebe vzala takovouto nanejvys neskodnou podobu. Vcelku uz mi bylo jasne, ze tady jsem skoncil. A s nejvetsi pravdepodobnosti se nebudu moci vratit k zadne praci ve vesmiru. Bylo to k uzoufani a — darmo mluvit! — stydel jsem se, ze jsem takhle selhal, ze jsem hned pri prvnim praktickem samostatnem ukolu trapne vybouchl, a to se zdalo, ze me pro zacatek vyslali na ten opravdu nejbezpecnejsi a nejklidnejsi usek. A taky jsem na sebe mel zlost, ze se ze me vyklubal takovy uzlicek nervu, stydel jsem se za nedavnou samolibou litost vuci Kasparu Manukjanovi, ktery vyberovym rizenim projektu Archa neprosel kvuli nejake zvysene senzibilite. Svou budoucnost jsem videl v tom nejcernejsim svetle — ticha sanatoria, prohlidky, procedury, opatrne otazky psychologu a cele more ucastenstvi a soucitu, znicujici uragany soucitu a ucastenstvi, ktere se na cloveka nezadrzitelne hrouti ze vsech stran…
Prudce jsem kozich odhodil a posadil se. „Dejme tomu,“ rekl jsem tichu a prazdnu. „Jedna nula pro vas. Gorbovskij ze me nikdy nebude. Nejak se s tim vyrovname… Udelame to takhle. Hned dneska vsechno vysypu Vanderhoosemu, a uz zitra misto me nejspis poslou nahradu. Muj ty smutku, ale co se mi to semlelo na tom stavenisti! Tom je mimo provoz, harmonogram praci v troskach, vedle pristavaci plochy malem povrchovy dul…“ Vtom jsem si nastesti vzpomnel, proc jsem kajutu poctil navstevou v tak nezvyklou hodinu, vytahl jsem zasuvku, sahl pro krystalofon se zaznamy irukanskych bojovych pochodu a peclive si ho privesil k lalucku praveho usniho boltce. Zvukova clona, rekl jsem si naposledy. Shrabl jsem zmuchlany kozich do naruce, vratil se do prechodove komory, nekolikrat jsem se zhluboka nadechl a zase vydechl, abych se definitivne uklidnil, zapnul jsem krystal a vykrocil ven.
Ted uz mi bylo dobre. Vne i uvnitr meho tela rvaly barbarske trouby, rincela med, kutaly bubny — telemske legiony, pokryte oranzovym prachem, tezce odmerovaly krok a doslova drtily dlazbu staroslavneho mesta Setemu; plapolaly veze, bortily se strechy a nad tim vsim, nicive deptajice odhodlani nepritele, svisteli bitevni draci— stenozrouti. Spolehlive obehnan temito tisice let starymi hluky jsem se znovu vysapal do Tomovych utrob a bez sebemensich dalsich zadrhelu dotahl preventivni udrzbu sefkybera do konce.
Kdyz Jack a Rex zarovnavali posledni stopy po jame a do Tomova tela proudily posledni litry noveho argonu,
