Astrogator, jako by neslysel slova sveho dustojnika, uchopil ho za pazi a odvedl k obrazovce jako k oknu. Pisek odhrnuty pristavacim manevrem vytvoril melkou dolinu, lemovanou pohyblivymi dunami. Z vysky osmnacti pater hledeli na trojbarevnou plochu obrazovky, zaznamenavajici verny obraz vnejsiho sveta, na skalnaty hreben krateru vzdaleneho tri mile. Na zapade se ztracel za horizontem. Na vychode se pod jeho strzemi hromadily cerne, neproniknutelne stiny. Siroke reky lavy vystupujici z pisku mely barvu srazene krve. Na nebi, tesne pod hornim okrajem obrazovky, planula jedina velka hvezda. Kataklyzma vyvolane pristanim Nepremozitelneho minulo a poustni vitr, mocny proud vzduchu neustale proudici z rovnikoveho pasma k polu planety, vsouval prvni pisecne jazyky pod zad korabu a trpelive se snazil zajizvit ranu vytvorenou plameny motoru. Astrogator zapojil vnejsi mikrofony. Vzdalene skuceni vetru spolu se zvukem pisku narazejiciho na pancir zaplnilo na chvili ridici kabinu. Potom vypnul mikrofony a nastalo ticho.
„Takhle to tedy vypada,“ rekl pomalu. „Ale Kondor se odtud nevratil, Rohane.“ Rohan zatal zuby. S velitelem se nemohl hadat. Naletali spolu mnoho parseku, ale nespratelili se. Snad byl vekovy rozdil prilis velky, nebo spolecne prekonana nebezpeci prilis mala. Ten clovek, s vlasy prave tak bilymi jako jeho odev, byl bezcitny. Temer sto lidi nehnute setrvavalo na svych mistech po skoncene umorne praci, ktera predchazela let, tri sta hodin brzdeni kineticke energie nahromadene v kazdem atomu Nepremozitelneho, vstup na obeznou drahu, pristani. Temer sto lidi, kteri dlouhe mesice neslyseli zvuk vetru a naucili se nenavidet prazdnotu tak, jak ji nenavidi pouze ten, kdo ji zna. Ale o tom velitel urcite nepremyslel. Presel pomalu mistnost, oprel se o operadlo kresla a zabrucel:
„Nevime, co to je, Rohane.“
Jeho hlas zaznel nahle ostre:
„Na co jeste cekate?“
Rohan rychle pristoupil k ridicim pultum, zapojil vnitrni mikrofony a hlasem, v nemz se jeste chvelo tlumene poboureni, hlasil:
„Vsechny sekce, pozor! Pristani ukonceno. Pozemni operace tretiho stupne. Osma sekce pripravi energoboty. Devata sekce zapoji ochrannou clonu. Technici ochrany na sva stanoviste. Zbytek posadky na urcena mista. Konec.“
Jak se tak pri reci dival na zelene oko zesilovace, ktere pomrkavalo shodne s modulaci hlasu, zdalo se mu, ze vidi zpocene tvare lidi, jak tuhnou v nahlem uzasu a hnevu. Teprve nyni museli pochopit, teprve nyni zacali klit…
„Probiha pozemni operace tretiho stupne, astrogatore,“ rekl a zadival se na starce, ktery na nej pohledl a neocekavane se koutkem ust usmal:
„Je to teprve zacatek, Rohane. Snad jeste dojde na dlouhe prochazky pri zapadu slunce, kdo vi…“
Vynal ze skrine ve zdi tenkou knihu, otevrel ji, polozil na bily pult plny ruznych pak a rekl:
„Cetl jste to?“
„Ano.“
„Jejich posledni signal, zaregistrovany sedmym hypertranslatorem, dosel k nejblizsi boji v dosahu Baze pred rokem.“
„Znam jeho obsah nazpamet.,Pristani na Regis III ukonceno. Poustni planeta typu sub-Delta 92. Sestupujeme na pevninu s pouzitim operace druheho stupne v rovnikovem pasmu kontinentu Evana.“
„Ano. Ale to nebyl posledni signal.“
„Vim. Ctyricet hodin nato hypertranslator zaregistroval serii impulsu vysilanych zrejme morseovkou, ale bez jakehokoliv smyslu, a potom se nekolikrat opakovaly podivne zvuky. Haertel je nazval ‚mnoukanim kocek tahanych za ocas‘.“
„Ano…,“ rekl astrogator, ale bylo zrejme, ze neposloucha. Znovu se zastavil pred obrazovkou. Na spodnim okraji zorneho pole se z rakety vysunula naklonena rampa, po niz se vyrovnane jako na prehlidce sunuly energoboty, tricetitunove stroje, opatrene ohnivzdornym silikonovym pancirem. Cestou se jejich steny rozeviraly a tim zvetsovaly sve obrysy. Sotva sjely z rampy, propadaly se do pisku, brazdily vsak s jistotou duny, ktere uz vitr naval kolem Nepremozitelneho. Stridave se rozjizdely na vsechny strany, takze za deset minut byl cely obvod korabu obklopen retezem kovovych zelv. Pak energoboty znehybnely a zacaly se pomalu zahrabavat do pisku, takze po chvili pouze leskle skvrnky rovnomerne rozmistene po rudych ubocich dun vyznacovaly mista, kde vycnivaly kopule Diracovych emitoru. Ocelova podlaha ridici kabiny, pokryta penovou hmotou, se otrasla. Tely lidi probehlo kratke, sotva postrehnutelne zachveni, ktere ihned zaniklo; jeste chvili mravencila ve svalech krec a obraz okoli se rozmazal. Tento jev netrval ani pul vteriny. Nastalo opet ticho, prerusovane jen vzdalenym bzucenim bezicich motoru. Poust, cernorude skaly, rady line se prevalujicich pisecnych vln na obrazovkach se opet zaostrily a vsechno bylo jako predtim, jen nad Nepremozitelnym se rozklenula neviditelna kopule siloveho pole, zabranujici pristupu ke korabu. Z rampy sestupovali kovovi krabi s antenami, ktere se pohybovaly stridave vlevo a vpravo. Inforoboty, mnohem vetsi nez emitory pole, mely ploche trupy a do stran ohnute kovove nohy. Vazly v pisku a se zdanlivou osklivosti z nej vytahovaly hluboko zapadajici koncetiny. Nakonec zaujaly mista v mezerach retezce energobotu. Jak se operace rozvijela, vyskakovala na matnem pozadi hlavniho pultu kontrolni svetelka a stupnice nazelenale svitily jako desitky nehybnych kocicich oci. Rucicky byly vsude na nule a dokazovaly, ze se nic nesnazi proniknout neviditelnou prehradou siloveho pole. Jen ukazatel dispozice vykonu stoupal stale vys a mijel cervene rysky gigawattu.
„Pujdu si ted dolu neco snist. Pokracujte podle programu, Rohane!“ rekl nahle unavenym hlasem Horpach a odtrhl se od obrazovky.
„Na dalku?“
„Jestli vam na tom zalezi, muzete nekoho poslat… nebo jit sam.“
Astrogator otevrel dvere a odesel. Rohan jeste na okamzik zahledl jeho profil ve slabem svetle vytahu, ktery sjel nehlucne dolu. Podival se na stupnici ukazatele pole. Nula. Vlastne se melo zacit fotogrammetrii, pomyslel si. Krouzit kolem planety tak dlouho, az budeme mit kompletni soubor snimku. Snad bychom timto zpusobem neco objevili. Pozorovani pouhym okem z obezne drahy nema valnou cenu; kontinent neni more a vsichni pozorovatele nemaji postreh namornika ve straznim kosi. Jina vec je, ze kompletni soubor snimku muzeme ziskat za mesic nebo jen o malo driv.
Vytah se vratil. Rohan nasedl a sjel do seste sekce. Velka chodba pred tlakovou komorou byla plna lidi, kteri tu vlastne nemeli co delat, tim spis, ze signaly ohlasujici obed se opakovaly uz asi ctvrt hodiny. Rozestupovali se pred nim.
„Jordan a Blank. Pujdete se mnou ven.“
„Tezke skafandry, navigatore?“
„Ne. Pouze kyslikove masky. A jeden robot. Nejlepe nektery z arktanu, aby nam neuvazl v tom proklatem pisku. Co tu vlastne vsichni stojite? Nemate hlad?“
„Radi bychom ven…“
„Aspon na chvilicku…“
Zvedl se sum hlasu.
„Jen klid, chlapci. Na vylety take dojde. Ted mame treti stupen.“ Rozchazeli se neochotne. Soucasne se ze sachty nakladniho vytahu vynoril jerab s robotem, ktery o hlavu prevysoval nejurostlejsi lidi. Jordan a Blank, uz s kyslikovymi pristroji, se vraceli na elektrickem voziku — zahledl je, kdyz se opiral o zabradli chodby, ktera se po pristani zmenila ve svislou sachtu. Citil nad sebou i pod sebou rozsahle vrstvy kovu, kdesi dole pracovaly pomale transportery, slysel slaby sumot hydraulickeho rozvodu. Z hloubky ctyricetimetrove sachty rovnomerne vanul z klimatizatoru strojovny studeny filtrovany vzduch.
Dva lide z obsluhy jim otevreli dvere komory. Rohan si automaticky upravil popruhy a zkontroloval, jak prileha maska. Jordan a Blank vstoupili za nim; potom plech tezce zaskripal pod vahou robota. Vzduch nasavany do korabu pronikave zasycel. Otevrel se vnejsi uzaver. Nakladni rampa byla o ctyri patra nize. Aby se dostali dolu, pouzili lide maly jerab, ktery vysunuli z pancire a ktery sahal az k rampe. Kabina vytahu nemela steny. Venkovni vzduch byl chladnejsi nez vzduch uvnitr Nepremozitelneho. Vsichni ctyri nastoupili a mekce sjeli z jedenactipatrove vysky, mijejice jednotlive casti trupu. Rohan mechanicky kontroloval jejich vzhled. Mimo dok neni tak casto prilezitost prohlizet lod zvenci. Nadrela se dost, pomyslel si, kdyz videl sramy od meteoritu. Pancerove platy ztratily lesk jako po naleptani silnou kyselinou. Vytah mekce dosedl na vlny navateho pisku. Seskocili a hned zapadli az po kolena. Pouze robot urceny k vyzkumum na zasnezenych planich kracel na svych sirokych chodidlech jako kachna smesnym, ale jistym krokem. Rohan mu prikazal, aby se zastavil, a sam s lidmi pozorne prohlizel usti trysek na zadi, pokud byly zvenci dostupne.
„Prospeje jim maly vybrus a profouknuti,“ prohlasil. Teprve potom si vsiml obrovskeho stinu, ktery korab
