vytim motoru nepovzbuzovaly k hovoru. Pozorovali peclive obzor, ale obraz byl stale stejny — nakupene skaly, velke zvetrale balvany, v jednom miste se zacala rovina svazovat a na dne melke kotliny se objevil napul vyschly potok s vodou rudou odleskem cerveneho slunce. Sterk na obou brezich potoka dokazoval, ze prutok vody se nekdy znacne zvysuje. Na chvili se zastavili, aby si prohledli vodu. Byla cista, dosti tvrda, s primesi kyslicniku zeleza a nepatrnymi stopami sirniku. Rozjeli se dale, ted uz o neco rychleji, protoze pasy se pohybovaly po kamenitem podlozi. Na zapade se zvedaly nevysoke svahy. Posledni stroj udrzoval stale spojeni s Nepremozitelnym, anteny radaru se otacely, clenove obsluhy si upravovali sluchatka, sedeli u obrazovek a pojidali tabletky koncentratu; obcas vyletel zpod nektereho vznasedla kamen, vymrsten vzdusnym virem, a skakal po sterku jako zivy. Potom cestu zahradilo nizke hole navrsi. Odebrali par vzorku a Fitzpatrik krikl na Rohana, ze kremik je organickeho puvodu. Nakonec, kdyz se pred nimi jako modrocerna cara objevilo more, nalezli i vapnik. Sjeli ke brehu po malych oblazcich. Horky dech stroje, skripeni pasu, vyti turbin, to vsechno nahle ztichlo, kdyz se objevil asi sto metru od nich ocean, zblizka zelenavy a na pohled docela pozemsky.
Nyni zacalo dost slozite manevrovani, protoze k ochrane pracovni skupiny bylo treba zavest predni energobot dost hluboko do vody. Utesneny stroj, rizeny z druheho energobotu, vjel do vln, ktere bourily a penily, az se stal jen stezi viditelnym stinem v hlubine; teprve potom na signal vyslany z ustredniho stanoviste vysunul zatopeny kolos nad hladinu Diracuv emitor. Teprve kdyz se pole ustalilo a prikrylo neviditelnym priklopem cast brehu a pobreznich vod, zacal vlastni vyzkum.
Ocean nebyl tak slany jako na Zemi, analyzy vsak neprinesly zadne prekvapive vysledky. Po dvou hodinach vedeli zhruba totez co na zacatku. Vyslali tedy dve dalkove rizene televizni sondy na sire more a sledovali jejich pohyb na obrazovkach. Teprve kdyz zmizely z obzoru, oznamily prvni skutecnou novinku. V oceane zily organismy podobne rybam. Od sondy vsak prchaly obrovskou rychlosti a hledaly zachranu v hlubinach. Echologove urcili hloubku oceanu v tomto miste prvniho setkani s zivymi tvory na sto padesat metru.
Broza si uminil, ze musi chytit aspon jednu takovou rybu. Lovili tedy; sondy pronasledovaly stiny mihajici se v zelenem seru, strilely elektrickymi naboji, ale udajne ryby projevily nepochopitelnou obratnost v manevrovani. Nakonec se jim podarilo jednu zasahnout. Sondu, ktera ji zachytila do svych klesti, okamzite privolali ke brehu; Koechlin a Fitzpatrik zatim ridili druhou, ktera sbirala vzorky vlaken vznasejicich se ve vlnach, o nichz se domnivali, ze je to nejaky druh chaluh ci ras. Konecne ji poslali az na dno, do hloubky ctvrt kilometru. Silny proud u dna velmi ztezoval ovladani sondy, protoze ji stale odnasel mezi balvany. Nakonec se vsak podarilo nekolik z nich odvalit, a jak spravne predpokladal Koechlin, sidlila pod nimi cely kolonie pruznych stetinatych tvoru.
Kdyz se obe sondy vratily a biologove se dali do prace, Rohan, Jarg a pet ostatnich pojedli prvni teple jidlo toho dne v nove postavenem domku, kde si take mohli sundat neprijemne masky.
Cas do vecera stravili tak, ze sbirali vzorky mineralu, zkoumali radioaktivitu dna, intenzitu zareni a vykonavali stovky podobnych zdlouhavych praci, ktere vsak bylo treba udelat svedomite, ba pedanticky, jestlize mely prinest hodnoverne vysledky.
Do soumraku byly temer vsechny prace ukonceny, a kdyz zavolal Horpach, mohl Rohan s klidnym svedomim odejit k radiu. Ocean byl plny zivych organismu, ktere se vsak vyhybaly pobrezni oblasti. V tele pitvane a zkoumane ryby nenasli nic zvlastniho. Vyvoj na planete probihal podle odhadu stovky milionu let. Objevili znacne mnozstvi zelenych chaluh, coz objasnovalo pritomnost kysliku v atmosfere. Rozdeleni zivych organismu na rostlinne a zivocisne bylo typicke; typicke byly take kostni struktury obratlovcu. Jedinym organem zjistenym u ulovene ryby, jehoz pozemskou obdobu biologove neznali, byl zvlastni smysl, citlivy na velmi nepatrne zmeny intenzity magnetickeho pole. Horpach prikazal cele vyprave, aby se co nejrychleji vratila, a nakonec oznamil novinku: pravdepodobne se po darilo na fotografickem snimku nalezt misto pristani zmizeleho Kondora.
Pres protesty biologu, kteri tvrdili, ze by jim nestacilo ani nekolik tydnu pro dalsi vyzkumy, byl domek demontovan, motory spusteny a kolona se pohnula na severozapad. Rohan nemohl oznamit zadne podrobnosti o Kondorovi, protoze je sam neznal. Chtel byt co nejrychleji zpatky, nebot tusil, ze velitel rozdeluje dalsi ukoly, slibujici mozna cetne objevy. Samozrejme bude treba predevsim prozkoumat misto udajneho pristani Kondora. Rohan tedy zdimal ze stroju vsechno, a navrat byl provazen jeste pekelnejsim revem housenkovych pasu. Kdyz nastala tma, rozsvitily se velke reflektory stroju; byl to pohled neobvykly a dokonce hrozivy — kazdou chvili se v pohyblivych sloupech svetla vynorily ze tmy nestvurne, zdanlive se pohybujici siluety obru. Byly to vsak jen skaly, posledni pozustatky po zvetralem horskem masivu. Nekolikrat se museli zastavit u hlubokych rozsedlin zejicich v cedici. Nakonec, uz hodne dlouho po pulnoci, uvideli ze vsech stran osvetleny leskly trup Nepremozitelneho. V silovem poli se na vsechny strany pohybovaly rady stroju; vykladaly se zasoby, palivo, pod nakladni rampou staly v oslepujicim svetle reflektoru skupinky lidi. Uz zdalky slyseli ohlasy tohoto mravenciho hemzeni. Nad sloupy svetel se vznasel mlcici trup hvezdoletu.
Modrava svetla vyznacila pruchod v silove ochrane a vozy pokryte silnou vrstvou prachu vjely jeden za druhym doprostred kruhoveho prostranstvi. Jeste nez Rohan seskocil na zem, uz volal na jednoho z nejblize stojicich lidi, v nemz poznal Blanka, co je s Kondorem.
Ale bocman nevedel nic o udajnem objevu. Rohan se toho od nej mnoho nedozvedel. Nez ctyri satelity shorely v hustych vrstvach atmosfery, poridily jedenact tisic snimku, ktere byly postupne preneseny na specialne leptane desticky v kajute kartografii. Aby neztracel cas, zavolal si Rohan technika kartografii Eretta a pri sprchovani se ho vyptaval na vse, co se stalo na lodi. Erett byl jednim z tech, kteri hledali na ziskanem filmu Kondora. Toto zrnicko oceli v oceanech pisku hledalo asi tricet lidi; krome planetologu byli k tomuto ucelu zmobilizovani kartografove, radarovi operatori a vsichni piloti. Cely den i noc stridave prohlizeli fotografie a zaznamenavali souradnice kazdeho podezreleho bodu. Ale zprava, kterou oznamil Rohanovi velitel, byla mylna. Povazovali za Kondora neobycejne vysokou skalni jehlu, ktera vrhala stin prekvapive podobny skutecnemu stinu rakety. O osudu Kondora nevedeli tedy nic noveho. Rohan se chtel hlasit u velitele, ale ten se uz odebral k odpocinku. Odesel tedy do sve kajuty. Ac byl unaven, nemohl dlouho usnout. Kdyz rano vstal, astrogator mu vzkazal po Ballminovi, vedoucim planetologu, aby poslal ziskany material do hlavni laboratore. V deset hodin pocitil Rohan takovy hlad, ze sjel na druhou sekci do male jidelny radarovych operatoru. Prave kdyz dopijel kavu, dostihl ho tam Erett.
„Uz ho mate?“ zeptal se pri pohledu na kartografovu vzrusenou tvar.
„Ne. Ale nasli jsme neco vetsiho. Pojdte se mnou, astrogator vas vola…“
Rohanovi se zdalo, ze zasklena klec vytahu se pohybuje neuveritelne pomalu. V setmele kajute vladlo ticho, bylo slyset jen sum elektrickych pristroju a z podavace vylezaly stale nove snimky, vlhke a leskle, kterym nikdo nevenoval pozornost. Dva technici pripravili epidiaskop a zhasli posledni svetla v okamziku, kdy Rohan otevrel dvere. Uprostred shromazdeni postrehl bilou hlavu astrogatora. Hned nato se rozzarilo platno spustene se stropu. V nastalem tichu presel Rohan co nejblize k velke, jasne plose.
Cernobily snimek nebyl zrovna nejkvalitnejsi. V okoli drobnych, nepravidelne rozmistenych krateru se rysovala hola planina, z jedne strany prerusena carou tak rovnou, jako by tam skaly urizl nejaky obrovsky nuz; to bylo pobrezi, nebot zbytek snimku zaplnovala jednolita cern oceanu. Nedaleko od brehu se rozprostirala mozaika pomerne nejasnych tvaru, ktera byla na dvou mistech zakryta smouhami oblaku. Ale i tak bylo nepochybne, ze zvlastni, v detailech rozmazany utvar neni geologickeho puvodu.
Mesto…, pomyslel si vzrusene Rohan, ale nahlas to nerekl. Vsichni stale zachovavali mlceni. Technik u epidiaskopu se marne snazil zaostrit obraz.
„Byly poruchy pri prijmu?“ prerusil ticho klidny hlas astrogatora.
„Ne,“ odpovedel Ballmin ze tmy. „Prijem byl cisty, ale toto je jeden z poslednich snimku treti sondy. Osm minut po jeho vyslani prestala odpovidat na signaly. Je mozne, ze snimek byl zhotoven objektivy poskozenymi zvysenou teplotou.“
„Kamera nebyla vys nez sedmdesat kilometru,“ ozval se jiny hlas, nalezejici zrejme Maltovi, jednomu z nejschopnejsich planetologu. „Odhadl bych ji na padesat pet az sedesat kilometru… Podivejte se…“ Jeho silueta castecne zakryla platno. Prilozil k obrazu pruhlednou plastickou sablonu s vyznacenymi ryskami a premeril postupne nekolik krateru ve druhe polovine snimku. „Jsou zretelne vetsi nez na predchazejicich fotografiich. Ostatne,“ dodal, „to neni dulezite. Tak ci onak…“
Nedokoncil, ale vsichni pochopili, co chtel rici: ze brzy zkontroluji presnost fotografie, az prozkoumaji tuto cast planety. Nejakou chvili se jeste divali na obraz na platne. Rohan si uz nebyl tak jist, ze ukazuje mesto, ci spise jeho ruiny. O tom, ze geometricky pravidelny utvar je uz davno opusten, svedcily tenke carky, zvlnene stiny dun, ktere ze vsech stran oblevaly slozite konstrukce, takze nektere uz napul mizely v pisecne zaplave pouste. Navic tyto ruiny rozdelovala na dve nestejne casti cerna, krivolaka cara rozsirujici se smerem do pevniny — seismicka trhlina, ktera rozstepila nektere z velkych „budov'. Jedna z nich vytvorila jakysi most, opreny o oba protejsi okraje trhliny.
