„Automat. O co jde?“ zeptal se Rohan a snazil se zachovat klid, nebot i v nem se uz probouzela zlost. Bude mi tady ted nadavat! pomyslel si a vracel se umyslne pomalu.
„Ctete. Tady. Ano, tady.“
„Ctyri procenta metanu,“ precetl Rohan. Nahle ztuhl.
„Ctyri procenta metanu, ze? A sestnact kysliku? Vite, co to je? Vybusna smes! Muzete mi vysvetlit, proc cela atmosfera nevybuchla, kdyz jsme pristali s borovodiky?“
„Skutecne… nerozumim tomu,“ vykoktal Rohan. Pristoupil rychle k pultu vnejsi kontroly, vpustil do pristroju trochu venkovni atmosfery, a zatimco astrogator v zlovestnem mlceni prechazel sem a tam, dival se, jak analyzatory horlive poklepavaji sklenenymi nadobkami.
„Tak co je?“
„Totez. Metanu ctyri procenta… kysliku sestnact,“ rekl Rohan. Ve skutecnosti vubec nechapal, jak je to mozne, citil vsak zadostiucineni: prinejmensim mu Horpach ted nebude moci nic vycitat.
„Ukazte? Hm. Metanu ctyri, no, at me cert… dobra. Vyslete sondy na obeznou drahu a potom prijdte do male laboratore. Ostatne, nac mame odborniky! At si lamou hlavy!“
Rohan sjel dolu, zavolal dva raketove techniky a opakoval jim astrogatoruv prikaz. Potom se vratil na druhou sekci. Byly tu umisteny laboratore a pracovny vedcu. Postupne mijel uzke, do kovovych dveri zasazene tabulky se dvema pismeny: H. I., H. F., H. T., H. B a celou radu jinych. Dvere male laboratore byly otevreny dokoran; monotonni hlasy vedcu obcas prehlusoval astrogatoruv bas. Rohan stanul na prahu. Byli tu vsichni „hlavni': hlavni inzenyr, biolog, fyzik, lekar i vsichni technici ze strojovny. Astrogator, ktery nyni mlcel, sedel v krajnim kresle pod prirucnim elektronickym pocitacim strojem a opaleny Moderon se zalozenyma, temer divcima rukama vysvetloval:
„Nejsem specialista v chemii plynu, ale tady asi nejde o obycejny metan. Energie vazby je jina, lisi se sice v setinach, ale lisi. Reaguje s kyslikem jen v pritomnosti katalyzatoru a znacne pomalu.“
„Jakeho puvodu je ten metan?“ zeptal se Horpach.
„Uhlik je rozhodne organickeho puvodu. Neni ho sice prilis mnoho, ale nepochybuji…“
„A izotopy? Jak stary je ten metan?“
„Dva az patnact milionu let.“
„To je trochu siroke rozpeti!“
„Meli jsme na to pul hodiny. Nic vic ted nemohu rici.“
„Doktore Quastlere! Odkud pochazi ten metan?“
„Nevim.“
Horpach se postupne podival na svoje odborniky. Predpokladali, ze vybuchne, ale on se nahle usmal.
„Panove, jsme prece zkuseni lide. Neletame spolu prvni den. Prosim o vas nazor. Co mame ted delat? Cim zacit?“
Ponevadz nikdo se nedral o slovo, biolog Joppe, jeden z mala, kteri se nebali Horpachova hnevu, pohledl klidne veliteli do oci a rekl:
„To neni obycejna planeta tridy Sub-Delta 92. Kdyby takova byla, Kondor by nezmizel. Ponevadz mel na palube odborniky stejne kvalitni jako jsme my, jedina vec, kterou vime urcite, je to, ze jejich znalosti nestacily k tomu, aby zabranily katastrofe. Z toho plyne zaver, ze musime zachovavat treti stupen a zkoumat pevninu i ocean. Myslim, ze je treba zahajit geologicke vrty a soucasne se zabyvat zdejsi vodou. Vsechno ostatni by byly hypotezy; v teto situaci si nemuzeme dovolit takovy luxus.“
„Dobra.“ Horpach stiskl zuby. „Vrty v obvodu siloveho pole nejsou problem. Zaridi to doktor Novik.“
Hlavni geolog prikyvl.
„Pokud jde o ocean… jak daleko je pobrezi, Rohane?“
„Asi dve ste kilometru,“ odvetil navigator, vubec neprekvapen tim, ze velitel vi o jeho pritomnosti, trebaze jej nevidi; Rohan stal u dveri, par kroku za jeho zady.
„Trochu daleko. Ale nebudeme uz Nepremozitelnym hybat. Vezmete tolik lidi, kolik uznate za vhodne, Rohane, Fitzpatrika, jeste nejakeho oceanologa a sest rezervnich energobotu. Pojedete s tim ke brehu. Pracovat budete pouze pod ochranou siloveho pole; zadne vylety po mori, zadne potapeni. Automaty take neplytvejte, nemame jich mnoho. Jasne? Muzete tedy zacit. Aha, jeste neco. Je zdejsi vzduch vhodny k dychani?“
Lekari si mezi sebou septali.
„V podstate ano,“ rekl konecne Stormont, ale malo presvedcive.
„Co znamena to ‚v podstate’? Lze jej dychat?“
„Takove mnozstvi metanu neni zanedbatelne. Po urcite dobe se krev nasyti a mohou nastat mozkove priznaky. Omameni… ale teprve za hodinu, mozna za nekolik hodin.“
„A nepostaci nejaky absorber metanu?“
„Ne. Nevyplati se vyrabet absorbery, bylo by je totiz treba casto menit a krome toho je procento kysliku dost nizke. Osobne jsem pro kyslikove pristroje.“
„Hm. Ostatni take?“
Witte a Eldjarn prikyvli. Horpach vstal.
„Tak zacneme. Rohane! Co je se sondami?“
„Hned je zacneme vypoustet. Mam jeste prekontrolovat jejich drahy?“
„Ano.“
Rohan vysel a nechal hluk laboratore za sebou. Kdyz vysel do ridici kabiny, slunce uz zapadalo. Na pozadi tmave, purpurove fialove usece jeho disku se rysoval na horizontu neprirozene vyrazny zubaty obrys krateru. Nebe, v teto casti galaxie plne hvezd, se ted zdalo jeste vetsi. Stale nize se objevovala velka souhvezdi. Rohan se spojil s kabinou na odpalovani sond ve spicce korabu. K vystreleni byla pripravena prvni dvojice fotosatelitu. Dalsi mela nasledovat po hodine. Nazitri mely denni i nocni fotografie obou polokouli planety poskytnout obraz celeho rovnikoveho pasma.
„Minuta tricet jedna… azimut sedm. Navadim…,“ opakoval zpevavy hlas v reproduktoru. Rohan ho ztisil knoflikem a otocil kreslo ke kontrolnimu pultu. Nikomu by to nepriznal, ale vzdy jej bavila hra svetel pri vystrelovani sondy na obeznou drahu kolem planety. Nejdrive vzplanula rubinova, bila a modra kontrola boosteru. Potom zatikal startovni automat. Kdyz umlkl, cely trup korabu se slabe zachvel a poust na obrazovkach ozaril fosforeskujici zablesk. S vysokym hvizdem vyletla ze spicky miniaturni strela a zalila hvezdolet proudem svetla. Zablesky vzdalujiciho se boosteru tancily po ubocich dun stale slabeji, az konecne uhasly. Ted uz nebylo sondu ani slyset, zato pult zachvatila svetelna horecka. Ze sera spesne vyskakovala ovalna svetelka balisticke kontroly, souhlasne jim pritakavaly zarovky dalkoveho rizeni, potom se objevily jako barevne vanocni stromky signaly postupneho odpadani spalenych stupnu a nakonec nad celym tim duhovym mravenistem vzplanul bily ctverec, znameni, ze se satelit dostal na obeznou drahu. Uprostred jeho snezne leskleho povrchu se objevil sedy ostruvek, ktery se zmenil v cislo 67. To byla vyska letu. Rohan prekontroloval prvky drahy, ale perigeum i apogeum byly v urcenych mezich. Nemel zde uz nic na praci. Podival se na palubni chronometr, ktery ukazoval osmnact hodin, potom na svoje hodinky s mistnim casem — jedenact hodin v noci. Zavrel na chvili oci. Mel radost z toho vyletu k oceanu. Rad pracoval sam. Byl ospaly a hladovy. Chvili uvazoval, zda nema polknout osvezujici tabletku, ale rozhodl se, ze postaci vecere. Vstal a pocitil unavu, podivil se a tento udiv jej trochu osvezil. Sjel dolu do jidelny. Byli tam uz dva ridici vznasedel, jeden z nich byl Jarg, ktereho mel rad pro jeho neustale dobrou naladu, byl tam i Fitzpatrik se dvema kolegy, Brozou a Koechlinem. Dojidali uz veceri, kdyz si Rohan teprve objednal horkou polevku a ze skrinky ve stene si vzal chleb a lahev nealkoholickeho piva. Nesl si to na tacku ke stolu, kdyz se podlaha lehce zachvela. Nepremozitelny vystrelil dalsi satelit.
Velitel jim nedovolil jet v noci. Vyjeli tedy v pet hodin mistniho casu, kratce pred vychodem slunce. Podobnemu pochodu rikali pohrebni pruvod, z bezpecnostnich duvodu mel totiz pevne stanovene poradi a byl unavne pomaly. Zahajovaly a uzaviraly jej energoboty, ktere elipsoidnim silovym polem chranily vsechny stroje uvnitr: univerzalni vznasedla, vozy s radiostanicemi a radarem, kuchyni, transporter se skladacim hermetickym obydlim a maly laser primeho dosahu na housenkovych pasech, nazyvany vseobecne sidlo. Rohan se usadil spolecne se tremi vedci v prednim energobotu, coz bylo znacne nepohodlne, nebot se tam stezi vesli; jen tak vsak meli dojem normalniho cestovani. Rychlost bylo nutno prizpusobit nejpomalejsim strojum kolony, tedy energobotum. Jizda nebyla prijemna. Housenkove pasy vrzaly a rincely, turbinove motory kvilely jako komari velikosti slona a cely energobot plul jako tezka salupa po vlnach. Cerna jehla Nepremozitelneho se rychle skryla za obzorem. Nejakou dobu jeli ve vodorovnych paprscich studeneho a jako krev cerveneho slunce jednotvarnou pousti, potom pisku ubyvalo a vystupovaly z nej sikme steny skal, ktere museli objizdet. Kyslikove masky spolu s
