vrhal. Jako siroka cesta se tahl pres duny osvetlene zapadajicim sluncem. V pravidelnosti pisecnych vln byl zvlastni klid. Jejich upati zaleval modry stin, vrcholky ruzovely v soumraku a tato tepla, jemna cerven mu pripomnela barvy, ktere kdysi videl v obrazkove knize pro deti. Tak byla neskutecna. Pomalu prenasel pohled z vlny na vlnu a nalezal pritom pokazde jiny odstin broskvove barvy. Pisecne vlny prerusovaly cerne stiny, ktere se v dalce menily v sedavou zlut, obklopenou hrozive cnejicimi sopecnymi utesy. Tak stal a jen se dival, zatimco jeho lide beze spechu, pohyby zautomatizovanymi dlouholetym vycvikem, provadeli zakladni mereni, odebirali do malych kontejneru vzorky vzduchu a pisku, merili radioaktivitu pudy prenosnou sondou, jejiz vrtnou vez pridrzoval arktan. Rohan si jich nevsimal: Maska kryla pouze nos a usta, oci a celou hlavu mel volne, ponevadz snal mekkou ochrannou prilbu. Citil vitr ve vlasech a na tvari lechtani jemnych zrnicek pisku, ktery padal za okraj masky. Neklidne poryvy vetru mu cloumaly nohavicemi kombinezy. Velky kotouc slunce, do nehoz se bylo mozne divat bez nasledku skoro vterinu, visel nyni primo za spickou rakety. Vitr tahle svistel, silove pole totiz nebranilo pohybu plynu, Rohan nemohl tedy postrehnout, kde vyvstava z pisku neviditelna stena pole. Obrovsky prostor, ktery obsahl zrakem, byl mrtvy, jako by sem nikdy nevkrocila lidska noha, jako by to nebyla planeta, ktera pohltila hvezdolet tridy Nepremozitelneho i s jeho osmdesaticlennou posadkou, obrovske, zkusene plavidlo v prazdnote, plavidlo schopne vyvinout ve zlomku vteriny energii miliard kilowatt, premenit ji v energeticke pole, kterym nepronikne zadne materialni teleso, zkoncentrovat ji do vseniciciho zareni o hvezdne teplote, ktere muze sezehnout horsky retez nebo vysusit more. A prece tu zahynul onen ocelovy organismus, vybudovany na Zemi, vysledek mnohaleteho technickeho rozvoje, a zanikl neznamym zpusobem, beze stopy, bez signalu SOS, jako by se rozplynul v te rezave a sede pousti.
A cely kontinent vypada stejne, pomyslel si. Pamatoval si jej dobre. Prohlizel si shora kratery a registroval jediny pohyb mezi nimi — zpusobovala ho oblaka, ktera vrhala sve stiny mezi nekonecne vlny pisku.
„Aktivita?“ zeptal se, aniz se obratil.
„Nula nula dva,“ odpovedel Jordan a zvedl se z pokleku. Tvar mu zcervenala, oci se leskly. Maska zkreslovala zvuk hlasu.
To je mene nez nic, pomyslel si. Nemohli zhynout pro takovou neopatrnost, automaticke pristroje by vyhlasily poplach, i kdyby se nikdo nestaral o stereotyp pruzkumu.
„Atmosfera?“
„Dusiku sedmdesat osm procent, argonu dve procenta, kyslicniku uhliciteho nula, metanu ctyri procenta, zbytek je kyslik.“
„Sestnact procent kysliku? Urcite?“
„Urcite.“
„Radioaktivita vzduchu?“
„Prakticky nula.“ To bylo divne. Tolik kysliku! Tato zprava jej elektrizovala. Presel k robotovi, ktery mu okamzite ukazal kazetu s analyzatory. Snad se pokouseli obejit bez kyslikovych pristroju, napadlo jej nesmyslne, vzdyt vedel, ze tak to nebylo. Obcas se sice stavalo, ze nektery clovek, vic nez ostatni trapeny touhou po navratu, si sundal masku — okolni vzduch vypadal prece tak cisty, tak svezi — a otravil se. To se vsak mohlo prihodit jednomu, nanejvys dvema.
„Mate uz vsechno?“ zeptal se.
„Ano.“
„Vratte se,“ rekl.
„A vy?“
„Ja tu jeste zustanu. Vratte se,“ opakovat netrpelive. Chtel zustat konecne sam. Blank si hodil na zada kontejnery, Jordan podal robotovi sondu a oba odesli brodice se piskem; arktan sel za nimi, zezadu podobny maskovanemu cloveku.
Rohan pristoupil k nejblizsi dune. Z pisku vycnivalo rozsirene usti emitoru, ktery vytvarel ochranne silove pole. Ne proto, aby zkontroloval jeho funkci, ale proste z detinskeho napadu nabral hrst pisku a hodil ji pred sebe. Pisek narazil na jakesi neviditelne sklo a sesypal se k zemi.
Ruce ho svrbely, aby si sundal masku. Znal to dobre. Vyplivnout plasticky naustek, strhnout pasky, naplnit celou hrud vzduchem, zalknout se jim. Je to se mnou spatne, pomyslel si a pomalu se vracel ke korabu. Prazdna kabina vytahu cekala, s podlahou mekce zaborenou do pisku. Vitr ji uz stacil za nekolik minut jeho nepritomnosti pokryt tenkou vrstvickou navateho pisku.
Teprve v hlavni chodbe pate sekce pohledl na nastenny informator. Velitel byl v ridici kabine. Spechal nahoru.
„Jednim slovem — idyla?“ shrnul astrogator jeho slova. „Zadna radioaktivita, zadne spory, bakterie, plisne, viry, nic — pouze ten kyslik. Pro vsechny pripady je treba dat vzorky mikrobiologum.“
„Uz jsou v laboratori. Zivot se tu mozna rozviji na jinych kontinentech,“ poznamenal Rohan nepresvedcive.
„Pochybuji. Osluneni mimo rovnikovou oblast je slabe; nevsiml jste si mohutnosti polarnich cepicek? Rucim za to, ze je tam osm, mozna deset kilometru silna ledova vrstva. To spis ocean, nejake rasy a chaluhy, ale proc zivot nevysel z vody na sous?“
„Budeme se muset do te vody podivat,“ rekl Rohan.
„Je predcasne ptat se nasich lidi, ale planeta mi pripada stara. Takove shnile vejce musi mit sest miliard let. Ostatne slunce ma obdobi nadhery uz take za sebou. Je to uz jen cerveny trpaslik. Ta nepritomnost zivota na pevnine je zarazejici. Zvlastni druh evoluce, ktera nesnasi sous. To by vysvetlilo pritomnost kysliku, ale ne pripad Kondora.“
„Nejake formy zivota, nejake bytosti skryvajici se v oceane, ktere vytvorily civilizaci na jeho dne,“ nadhodil Rohan. Oba hledeli na velikou mapu planety v Mercatorove projekci, dosti nepresnou, nebot byla nakreslena podle udaju automatickych sond z minuleho stoleti. Zobrazovala pouze obrysy hlavnich kontinentu a mori, hranice polarnich oblasti a nekolik nejvetsich krateru. V siti protinajicich se poledniku a rovnobezek zaril pod osmym stupnem jizni sirky cervenym krouzkem vyznaceny bod — misto, na kterem pristali. Astrogator netrpelive posunul papiry na stole.
„Tomu sam neverite. Tressor nemohl byt hloupejsi nez my, zadnym podmorskym bytostem by nepodlehl. To je nesmysl. A vubec, kdyby opravdu existovaly rozumne vodni bytosti, jedna z prvnich veci, kterou by podnikly, by bylo ovladnuti souse. Treba ve skafandrech naplnenych vodou. To je opravdu nesmysl,“ opakoval, ne proto, aby definitivne zamitl Rohanovu koncepci, ale protoze uz premyslel o necem jinem.
„Pockame tu nejaky cas,“ rozhodl konecne a dotkl se spodniho okraje mapy, ktera se ihned svinula a zmizela v jedne z policek velkeho regalu. „Pockame a uvidime.“
„A co kdyz neuvidime nic?“ zeptal se Rohan opatrne. „Budeme je hledat?“
„Rohane, mejte rozum. Sesty hvezdny rok a takove…,“ astrogator hledal vhodny vyraz, nenasel jej a nahradil jej neurcitym pohybem ruky. „Planeta je velka jako Mars. Jak je mame hledat? Mam na mysli Kondora,“ opravil se.
„Hm ano, puda je zelezita,“ priznal neochotne Rohan. Analyzy prokazaly velky obsah kyslicniku zeleza v pisku. Feroindukcni pristroje byly k nicemu. Nevedel, co rici, a proto mlcel. Byl presvedcen, ze velitel nakonec najde nejake vychodisko. Nevrati se prece s prazdnyma rukama, bez vysledku. Cekal a hledel na Horpachovo huste oboci.
„Uprimne receno, neverim, ze by to osmactyricetihodinove cekani k necemu bylo, ale predpis je predpis,“ sveril se neocekavane astrogator. „Sednete si, Rohane. Stojite nade mnou jako ztelesnena vycitka svedomi. Regis je nejpitomejsi misto, jake si jen dovedu predstavit. Nehodi se k nicemu. Nevim, proc sem byl Kondor vyslan — ostatne uz se stalo.“
Umlkl. Mel spatnou naladu a jako vzdy se staval hovornym. Ochotne se poustel do diskusi, i duvernych, coz bylo pokazde trochu nebezpecne, protoze kazdou chvili mohl prerusit debatu nejakou jedovatosti.
„Zkratka, tak ci onak, musime neco delat. Vite co? Vysleme par malych sond na rovnikovou obeznou drahu. Ale aby byla opravdu kruhova a nizka. Takovych sedmdesat kilometru.“
„To je jeste v dosahu ionosfery,“ protestoval Rohan. „Shori po nekolika obletech.“
„At shori. Ale predtim vyfotografuji co se da. Dokonce bych radil riskovat sedesat kilometru. Shori mozna uz pri desatem obletu, ale pouze snimky z takove vysky mohou neco prinest. Vite, jak vypada raketa z vysky sto kilometru nejlepsim teleobjektivem? Spendlikova hlavicka je vedle ni horsky masiv. Hned to… Rohane!“
Na tento vykrik se navigator obratil, uz ode dveri. Velitel hodil na stul protokol s vysledky analyz.
„Co je to!? Co je to zase za blbost? Kdo to psal?“
