nevzrusil vznikly chaos. Vyuzil prilezitosti a provedl spektroskopickou analyzu plamenu, ktere zachvatily trosky.
„Muzete odhadnout stari?“ zeptal se Rohan a setrasal jemny pisek, ktery se na nem usadil. Zbytek ruiny nechali za sebou; visela ted nad cestou jako zlomene kridlo.
„Ne. Mohu jen rici, ze je to pekelne stare. Pekelne stare,“ opakoval Ballmin.
„Musime to prozkoumat blize… Nebudu zadat stareho o povoleni,“ dodal Rohan s nahlou rozhodnosti.
Zastavili se u sloziteho objektu vytvoreneho z nekolika ramen sbihajicich se do stredu. V silovem poli se otevrela branka vyznacena dvema svetly. Zblizka prevladal dojem chaosu. Pruceli stavby tvorily trojuhelnikove platy pokryte dratenymi „kartaci', zevnitr tyto platy podepirala soustava prutu, silnych jako vetve; na povrchu predstiraly nejaky system, ale v hloubi, kam se lide snazili nahlednout pomoci silnych reflektoru, se les prutu rozvetvoval, znovu se spojoval a vsechno dohromady bylo podobne giganticke dratence, mravenisti milionu propletenych kabelu. Hledali v nich stopy elektrickeho proudu, polarizaci, zbytkovy magnetismus i radioaktivitu — bez jakehokoliv vysledku.
Zelena svetla vyznacujici vstup do siloveho pole neklidne mrkala. Vitr svistel, masy vzduchu vhanene do oceloveho housti vydavaly priserne zvuky.
„Co jen ta prokleta dzungle ma znamenat!“
Rohan si utiral zpocenou tvar, na niz se mu lepil pisek. Spolu s Ballminem stali u nizkeho zabradli na plosine letajiciho robota, ktery se s nimi vznasel nad „ulici“ ci spise piskem pokrytym trojuhelnikovym namestim mezi troskami. Hluboko dole staly jejich stroje a lide zezdola na ne hledeli se zvednutymi hlavami.
Robot letel dal. Ocitli se nad vrcholky, lesem ostrych hrotu zcernaleho kovu, nerovnymi, potrhanymi, misty prikrytymi onemi trojuhelnikovymi deskami, ktere vsak nelezely v jedne rovine; nakloneny do vsech smeru dovolovaly pohlednout do temneho nitra. Zmet kovovych prutu a plastvi byla tak husta, ze ji slunecni svetlo nemohlo proniknout a zare reflektoru byla stejne bezmocna.
„Co myslite, Ballmine, co to muze znamenat?“ opakoval Rohan. Mel spatnou naladu. Celo mu zcervenalo, jak si je neustale otiral, kuze ho bolela, oci palily; za nekolik minut musi predat Nepremozitelnemu dalsi hlaseni a nebyl s to ani najit slova, aby popsal to, pred cim stal.
„Nejsem jasnovidec,“ odvetil vedec. „Ani archeolog. Domnivam se, ze by nam ani archeolog nic nerekl. Zda se mi…“ Umlkl.
„Mluvte!“
„Nepripada mi to jako obydli. Jako obydli jakychkoli bytosti, rozumite? Da-li se to vubec s necim srovnat, tak snad se strojem.“
„Se strojem? Ale s jakym? Koncentrator informaci? Nejaky druh elektromozku?“
„Tomu sam neverite,“ odvetil planetolog flegmaticky.
Robot se presunul stranou, stale se temer dotykal prutu, ktere chaoticky trcely mezi zprohybanymi deskami.
„Ne. Tady nebyly zadne elektricke obvody. Kde mate nejake kabely, izolatory, stinici zarizeni?“
„Snad byly horlave. Mohl je znicit ohen. Koneckoncu je to ruina,“ namitl nepresvedcive Rohan.
„Mozna,“ souhlasil necekane Ballmin.
„Co mam tedy rici astrogatorovi?“
„Nejlepe bude, kdyz mu ukazete cely ten kram v televizi.“
„To nebylo mesto…,“ rekl nahle Rohan, jako by shrnoval v mysli vse, co videl.
„Pravdepodobne ne,“ pritakal planetolog. „A vubec uz ne takove, jake si umime predstavit. Nebydlily tu bytosti pripominajici aspon trochu cloveka. Pritom zivot v oceane se pozemskemu docela podoba. Bylo by tedy logicke, ze podobne bytosti se vyskytuji i na sousi.“
„Ano. Stale na to myslim. Nikdo z biologu o tom nechce mluvit. Co o tom soudite?“
„Nechteji o tom mluvit, ponevadz to zni nepravdepodobne: jako by neco nepustilo zivot na pevninu… Jako by mu znemoznovalo vynorit se z vody…“
„Mohl tu byt kdysi takovy duvod, napriklad blizky vybuch supernovy. Vite prece, ze zeta Lyry byla pred nekolika miliony lety novou. Tvrde zareni mozna vyhubilo zivot na pevninach, zatimco v hlubinach oceanu se mohly zive organismy zachranit…“
„Kdyby zareni bylo tak silne, jak rikate, daly by se dnes objevit jeho stopy. A zatim je aktivita pudy na tuto cast galaxie vyjimecne nizka. Krome toho za ty miliony let by evoluce znovu pokrocila vpred, neexistovali by samozrejme zadni obratlovci, ale primitivni pobrezni zivocichove ano. Vsiml jste si, ze breh je uplne pusty?“
„Vsiml. Ma to opravdu takovy vyznam?“
„Rozhodujici. Zivot vznika zpravidla nejprve v pobreznich melcinach, teprve potom pronika do hlubin oceanu. Tady tomu nemohlo byt jinak. Neco jej zahnalo. A myslim, ze to pusobi dodnes.“
„Proc?“
„Protoze se ryby boji sond. Na planetach, ktere znam, se zadna zvirata neboji pristroju. Neboji se toho, co nikdy nevidela.“
„Chcete rici, ze ryby uz nekdy videly sondy?“
„Nevim, co videly. Ale proc maji magneticky smysl?“
„To je zatraceny pripad!“ zabrucel Rohan a naklonil se pred zabradli. Ve vzdusnem proudu trysek robota vibrovaly zkrivene cerne konce dratu. Ballmin je dlouhymi klestemi ulamoval.
„Neco vam povim,“ prohlasil. „Tady vubec nikdy nebyla vysoka teplota, kov by se prece otavil. Pada tedy i vase hypoteza o pozaru…“
„Tady pada kazda hypoteza,“ zabrucel Rohan. „Krome toho nevim, jak uvest do souvislosti tu blaznivou zmet se zkazou Kondora. Vzdyt je to absolutne mrtve.“
„Nemuselo to takove byt vzdycky.“
„Souhlasim. Pred tisici lety snad. Ale ne pred nekolika lety. Nemame tu uz co pohledavat. Vratime se dolu.“
Oba mlceli, dokud se stroj nespustil k zelenym signalnim svetlum expedice. Rohan porucil technikum, aby zapojili televizni kamery a predali zpravu o situaci Nepremozitelnemu.
Sam se uzavrel v kabine hlavniho transporteru s vedci. Profoukli miniaturni mistnost kyslikem, jedli chlebicky a zapijeli je kavou z termosek. Nad jejich hlavami svitila kulata zarivka. Rohanovi bylo jeji bile svetlo prijemne. Zprotivil se mu uz nacervenaly den planety. Ballmin odplivoval, protoze mu pri jidle skripal mezi zuby pisek, ktery vnikl do naustku masky.
„Neco mi to pripomina…,“ ozval se necekane Gralev a zasrouboval termosku. Pod zarivkou se leskly jeho huste cerne vlasy. „Povim vam to. Ale pod podminkou, ze nebudete ma slova brat prilis vazne.“
„Dost na tom, ze ti to vubec neco pripomina,“ odvetil Rohan s plnymi usty. „Mluv.“
„Primo mi to nepripomina nic. Ale slysel jsem takovou historku… vlastne pohadku. O Lyranech.“
„To neni pohadka. Oni opravdu existovali. Achramian o nich napsal celou monografii,“ poznamenal Rohan. Za Gralevovymi zady zablikalo na pulte svetelko, znamena, ze maji spojeni s Nepremozitelnym.
„Ano. Payne pripoustel, ze se nekteri mohli zachranit. Ale ja jsem si temer jist, ze to neni pravda. Pri vybuchu novy vsichni zahynuli.“
„To je odtud sestnact svetelnych let,“ rekl Gralev. „Neznam tu Achramianovu knihu. Ale slysel jsem, uz si ani nevzpominam kde, vypraveni o tom, jak se pokouseli zachranit. Pry vysilali kosmicke lodi na vsechny planety jinych hvezd ve svem okoli. Znali uz dost dobre subsvetelnou astrogacii.“
„A co dal?“
„To je vlastne vsechno. Sestnact svetelnych let neni prilis velka vzdalenost. Mozna ze nekteri pristali tady?“
„Pripoustis, ze jsou tady? Lepe receno, ze jsou tu jejich potomci?“
„Nevim. Proste jsem si na ne vzpomnel v souvislosti s temi troskami. Mohli to vybudovat…“
„Jak vlastne vypadali?“ zeptal se Rohan. „Podobali se lidem?“
„Achramian soudi, ze ano,“ odvetil Ballmin. „Ale to je jenom hypoteza. Zustalo toho po nich mene nez po australopithekovi.“
„To je divne…“
„Vubec ne. Jejich planeta byla nekolik tisic let v chromosfere novy. Teplota na povrchu presahovala deset tisic stupnu. Zemska kura prosla uplnou metamorfozou. Po oceanech nezustalo ani stopy, cely globus se vypalil jako kost v ohni. Predstavte si to, cela stoleti v zaru novy!“
„Lyrane tady? Ale proc by se meli skryvat? A kde?“
