„Svetlo,“ rozlehl se astrogatoruv hlas. Kdyz se rozsvitilo, podival se na nastenne hodiny.
„Za dve hodiny startujeme.“
Zdvihla se boure hlasu; nejenergicteji protestovali lide hlavniho biologa, kteri se pri zkusebnich vrtech dostali do hloubky dve ste metru. Horpach dal rukou znameni, ze nepripousti zadnou diskusi.
„Vsechny stroje se vrati na palubu. Ulozte ziskany material. Prohlidka snimku a zbytek analyz pokracuji. Kde je Rohan? Jste tady? Dobra. Slysel jste, co jsem rekl? Za dve hodiny musi byt vsichni lide na startovnich stanovistich.“
Nakladani vylozenych stroju pokracovalo spesne, ale systematicky. Rohan byl hluchy k namitkam Ballmina, ktery prosil o patnact minut pro dalsi vrty.
„Slysel jste, co rikal velitel,“ opakoval nalevo napravo a popohanel montery, kteri prijizdeli k vykopanym jamam s velkymi jeraby. Vrtne aparatury, provizorni plosiny a nadrze s palivem putovaly postupne do nakladnich prostor; kdyz uz jen rozryta puda svedcila o vykonane praci, Rohan s Westergardem, zastupcem hlavniho inzenyra, obesli pro vsechny pripady opustena pracoviste. Potom lide zmizeli uvnitr. Teprve pak se pohnul pisek, radiem privolane energoboty se vracely a mizely uvnitr korabu, ktery vtahl pod pancerove platy i nakladni rampu a osobni vytah. Za okamzik nato prehlusil jednotvarne vyti vichru kovovy hvizd stlaceneho vzduchu, ktery profoukl trysky. Kotouce prachu obklopily zad, pod niz vzplanula zelena zare a smisila se s cervenym svetlem slunce. Za hromoveho revu, ktery otrasal pousti a mnohonasobnou ozvenou se vracel od skalnich sten, se hvezdolet pomalu vznesl do vyse. Zanechal za sebou vypalene skaly, roztaveny pisek a zmizel s rostouci rychlosti ve fialovem nebi. Dlouho potom, kdyz se posledni stopa jeho cesty, vyznacena belavou carou par, rozplynula v atmosfere a pohyblive pisky zacaly pokryvat hole skaly a zaplnovat opustene vykopy, objevil se na zapade temny mrak. Sunul se nizko nad zemi, pak se rozvinul, dlouhym ramenem obchvatil misto pristani a nehybne strnul. Kdyz se slunce nadobro schylilo k zapadu, zacal z nej na poust padat cerny dest.
UPROSTRED RUIN
Nepremozitelny pristal na peclive vybranem miste, asi sest kilometru na jih od udajneho „mesta'. Z ridici kabiny bylo videt docela dobre. Dojem, ze jsou to umele vybudovane konstrukce, byl jeste silnejsi nez pri prohlizeni fotografii. Byly rozlozeny na plose mnoha kilometru. Stavby byly hranate, u zakladny vetsinou sirsi nez nahore, nestejne vysky, zcernale, misty se kovove leskly, ale ani nejsilnejsi dalekohled neumoznoval rozeznat podrobnosti; zdalo se, ze vetsina techto budov je derava jako reseto.
Kovove stenani chladnoucich trysek jeste neustalo, kdyz korab vysunul ze sveho nitra rampu, leseni vytahu a obklopil se kruhem energobotu. V miste lezicim primo proti „mestu“ (ze zeme je nebylo videt kvuli nizkemu navrsi) se uvnitr energeticke clony soustredila skupina peti terennich vozu, ke ktere se pripojil dvakrat vetsi pohyblivy zaric antihmoty, podobny apokalyptickemu brouku s modrym krunyrem.
Velitelem operacni skupiny byl Rohan. Stal vzprimen v prvem terennim voze a cekal, az se na rozkaz z paluby Nepremozitelneho otevre pruchod v silovem poli. Dva inforoboty na nejblizsich navrsich vystrelily zelene svetlice, ktere vyznacily cestu, a mala kolona, zformovana do dvojstupu s Rohanovym vozem v cele, se rozjela.
Motory stroju rvaly, zpod pneumatik gigantu letaly gejziry pisku, vpredu, dve ste metru pred celnim vozem se vznasel pruzkumovy robot, podobny plochemu taliri s rychle kmitajicimi tykadly. Proud vzduchu, ktery z nej vychazel, viril pisek. Zvireny prach se v pomerne klidnem vzduchu dlouho neusazoval a po pruchodu kolony vyznacovala jeji trasu cervena krivolaka stopa. Stiny stroju byly stale delsi, cesta vedla k zapadu. Kolona se vyhnula temer uplne zasypanemu krateru a po dvaceti minutach dorazila k ruinam. Tady se konvoj rozpadl. Tri vozy bez posadky vyjely vpred a rozsvitily ostre modra svetla na znameni, ze vytvorily lokalni silove pole. Uvnitr ochranne clony se pohybovaly dva vozy s lidmi. Padesat metru za nimi kracel obrovsky zaric antihmoty. V jedne chvili, kdyz prekrocili zasypanou splet jakychsi potrhanych kovovych lan ci dratu, museli zastavit, protoze jedna noha zarice zapadla do neviditelne sterbiny v pisku. Z Rohanova vozu seskocily dva arktany a osvobodily uvazly kolos. Potom se kolona zase rozjela.
To, co nazvali mestem, nebylo ve skutecnosti ani trochu podobne lidskym sidlistim. Temne masivy, zasypane pohyblivymi pisky kdovijak hluboko, tu staly a nepodobaly se nicemu, co znaji lidske oci. Pichlave konstrukce neurcitych tvaru sahaly do vyse nekolika pater. Nemely okna, dvere, dokonce ani steny. Jedny vypadaly jako zvlnene, velmi huste pletene site, protinajici se mnoha smery a zesilene v mistech styku, jine pripominaly slozite prostorove arabesky, jake vzniknou pri vzajemnem pronikani vcelich plastvi, nebo sit s trojuhelnikovymi a petiuhelnikovymi otvory. V kazdem vetsim prvku a v kazde viditelne plose bylo mozno najit nejakou pravidelnost, ne tak stejnorodou jako v krystalu, ale nepochybnou, opakujici se v urcitem rytmu, trebaze na mnoha mistech prerusenou stopami niceni. Nektere konstrukce byly spojeny v jakesi hranolovite utvary, ktere byly huste porostle vetvemi (ty vetve vsak nerostly libovolne jako u stromu a keru: bud vytvarely cast oblouku, nebo byly zkroucene do spiraly). Vetsinou trcely z pisku kolmo, nalezli vsak i naklonene jako pilire padaciho mostu. Vitr vanouci nejcasteji ze severu nakupil na vsech vodorovnych plochach a na mirnych svazich sypky pisek, takze zdalky mnoha z techto ruin pripominala nevysokou pyramidu s useknutym vrcholem. Zblizka vsak jeji zdanlive hladka plocha ukazovala, co to ve skutecnosti je: system kerickovitych ostrohrannych prutu a list, misty tak propletenych, ze zadrzovaly ve sve spleti i pisek. Rohanovi se zdalo, ze jsou to nejake krychlovite a jehlanovite ulomky skal, porostle mrtvym, uschlym rostlinstvem. Ale i tento dojem mizel ze vzdalenosti nekolika kroku: tehdy se totiz v chaosu zkazy projevila pravidelnost cizi zivym formam. Ruiny nebyly monolitni, dalo se do nich nahlednout mezerami v kovove houstine, ktera je zcela vyplnovala, nebyly vsak ani dute. Odevsad vanula mrtvolna opustenost. Rohan uvazoval o zarici, pouzit nasili vsak nemelo smysl, nebyl tu prostor, do nehoz by mohli proniknout. Vitr honil mezi vysokymi bastami oblaka prachu. Pravidelnou mozaiku cernych otvoru vyplnoval pisek; sypal se neustale v pramencich, ktere pripominaly miniaturni laviny. Po celou cestu je provazel neustaly sypky selest. Otacive anteny, pohyblive geigery, ultrazvukove mikrofony i detektory zareni mlcely. Bylo slyset pouze skripeni pisku pod koly a pri zmene smeru preryvane kvileni hnacich motoru; kolona stridave mizela v hlubokem chladnem stinu, ktery vrhaly okolni kolosy, a znovu vjizdela na osvetleny pisek.
Konecne dorazili k tektonicke trhline. Byla siroka sto metru, zdanlive bezedna, urcite nesmirne hluboka, nebot ji nezaplnily ani uplne vodopady pisku, ktere vitr neustale smetal dolu. Zastavili se a Rohan vyslal na druhou stranu na pruzkum letajiciho robota. Pozoroval na obrazovce vsechno, co snimal robot svymi televiznimi kamerami, ale obraz byl stale stejny. Robot byl za hodinu povolan zpet, a kdyz se pripojil ke skupine, Rohan se po porade s Ballminem a fyzikem Gralevem, kteri sedeli ve vozidle, odhodlal k dukladnejsi prohlidce nekolika rozvalin.
Nejprve se pokusili zjistit ultrazvukovymi sondami, jak silna vrstva pisku pokryva „ulice“ mrtveho „mesta'. Bylo to dosti zdlouhave a vysledky si odporovaly, pravdepodobne proto, ze podkladovou skalu postihla vnitrni dekrystalizace pri otresu, ktery vytvoril onu velkou trhlinu. Sedm az dvacet metru silna vrstva pisku vyplnovala tuto ohromnou terenni panev. Zamirili na vychod k oceanu, prekonali jedenact kilometru klikate cesty mezi zcernalymi ruinami, ktere byly cim dal nizsi, stale mene vycnivaly z pisku, az konecne zmizely; dorazili k holym skalam. Stanuli tak vysoko nad utesy, ze hukot vln tristicich se hluboko pod nimi o skaly bylo slyset jen slabe. Pas hole skaly bez pisku pokracoval k severu radou horskych stitu, ktere sestupovaly az k oceanu a mizely v jeho zrcadle.
Za sebou zanechali „mesto“ — vypadalo ted jako cerna silueta s pravidelnymi obrysy, utopena v rude mlze. Rohan se spojil s Nepremozitelnym, predal astrogatorovi ziskane vysledky, jejichz informacni hodnota se rovnala vlastne nule, a cela kolona, stale zachovavajici nezbytnou opatrnost, se vratila mezi trosky.
Cestou je potkala mala nehoda. Levy krajni energobot, pravdepodobne vinou male odchylky v kursu, nadmerne rozsiril silove pole, takze zachytilo okraj jedne naklonene plastvovite stavby. Zaric antihmoty spojeny s ukazatelem pole, ktery nekdo nastavil na automaticky zasah v pripade utoku, si vysvetlil zmenu hodnoty jako pokus o probiti siloveho pole a strelil do nevinne ruiny. Cast naklonene stavby vysoke jako pozemsky mrakodrap pozbyla svou spinave cernou barvu a oslnive se rozzarila, nacez se v nasledujicim zlomku vteriny rozpadla v lijak vrouciho kovu. Na kolonu nedopadl ani kousek, nebot zhave kapky sklouzly po povrchu neviditelne kopule, kterou vytvorila silova clona. Vyparily se driv, nez dopadly k zemi. Anihilaci se zvysila radioaktivita, geigery automaticky vyhlasily poplach a Rohan klel a sliboval, ze prerazi toho, kdo programoval pristroje. Ztratil hezkou chvili odvolavanim poplachu a odpovedi Nepremozitelnemu, ktery zpozoroval zablesk a ptal se okamzite na jeho pricinu.
„Urcite vime jen to, ze je to kov. Pravdepodobne ocel s primesi wolframu a niklu,“ rekl Ballmin, jehoz
