stupnu pod nulou. Oba lekari se mlcky dorozumeli ocima. Rohan znal zasady hibernace natolik, aby pochopil, ze je to teplota pro odvraceni smrti prilis vysoka a pro hypotermicky spanek prilis nizka. Clovek v hibernatoru nebyl asi specialne pripraven na pobyt v prislusne upravenych podminkach, dostal se tam zrejme nahodou, zpusobem stejne nepochopitelnym a nesmyslnym, ktery byl charakteristicky pro vsechno kolem. Skutecne, kdyz si oblekli termostaticke skafandry, uvolnili srouby a zvedli tezky priklop, uvideli na podlaze telo cloveka ve spodnim pradle; clovek lezel tvari dolu. Rohan ho pomohl lekarum prenest na maly mekky stul pod tremi lampami, ktere nevrhaly stin. Nebyl to vlastne operacni stul, ale lehatko pro drobne zakroky, ktere je treba obcas v hibernatoru provadet. Rohan se obaval pohledu do tvare toho cloveka, znal totiz vetsinu posadky Kondora. Tohoto vsak neznal. Kdyby jeho udy nebyly ledove studene a tuhe, mohli by se domnivat, ze nalezeny muz spi. Vicka mel zavrena, kuze temer neztratila v suche a hermeticky uzavrene mistnosti prirozenou barvu, byla jenom bledsi. Ale tkane pod ni byly plny mikroskopickych ledovych krystalku. Oba lekari nic nerikali, pouze se dorozumeli ocima podruhe. Potom si zacali pripravovat nastroje. Rohan usedl na jedno z prazdnych luzek. Vsechna luzka v obou dlouhych radach byla radne ustlana, v hibernatoru panoval dokonaly poradek. Nekolikrat zacinkaly nastroje a lekari si neco septali. Nakonec Sax odstoupil od stolu a rekl:
„Nic se neda delat.“
„Nezije,“ vyvodil Rohan z jeho slov jediny mozny zaver. Nygren mezitim presel ke klimatizatoru. Za okamzik rozviril vzduch teply zavan. Rohan chtel odejit, kdyz tu spatril Saxe, jak se vraci ke stolu. Lekar zvedl z podlahy nevelkou cernou brasnu a otevrel ji. Byl v ni pristroj, o nemz uz Rohan nejednou slysel, ale ktery jeste nikdy nevidel v cinnosti. Sax neobycejne klidnymi pohyby rozmotaval stocene vodice, zakoncene plochymi elektrodami. Sest jich prilozil k lebce mrtveho a upevnil je elastickou paskou. Pak se sehnul a vynal z brasny tri pary sluchatek, jeden par si nasadil na usi a pohyboval knofliky pristroje, ktery mel stale v brasne. V jeho tvari se zavrenyma ocima se zracilo naproste soustredeni. Nahle svrastil oboci, sklonil se jeste niz, pridrzel rukou knoflik a rychle snal sluchatka.
„Kolego Nygrene,“ rekl podivnym hlasem. Maly doktor prevzal sluchatka.
„Co je?“ zaseptal temer bez dechu Rohan chvejicimi se rty. Pristroji rikali v palubnim zargonu „proklepavac hrobu'. U cloveka, jehoz smrt nastala nedavno, nebo kdyz nedoslo k rozkladu tela v dusledku nizke teploty jako v tomto pripade, bylo mozno „odposlouchat mozek', presneji receno to, co tvorilo posledni obsah vedomi.
Pristroj vysilal do mozku elektricke impulsy; plynuly cestou nejmensiho odporu, to znamena po tech nervovych vlaknech, ktere tvorily funkcni celek v dobe pred agonii. Vysledky nebyly nikdy zarucene, ale kolovaly povesti, ze se timto zpusobem nekolikrat podarilo ziskat neobycejne zavazne informace. Za takovych okolnosti, jake byly prave tyto, kdy tak zalezelo na odhaleni tajemstvi tragedie Kondora, bylo jeho pouziti nezbytne. Rohan se uz domyslel, ze neurolog ve skutecnosti nepocital s ozivenim zmrzleho tela a prijel sem vlastne jen proto, aby prozkoumal obsah jeho mozku. Stal nehnute, citil podivne sucho v ustech a tezke udery srdce, kdyz mu Sax podal treti par sluchatek. Kdyby nebylo prostoty a prirozenosti toho gesta, neodvazil by si je nasadit. Ale ucinil to pod klidnym zachmurenym pohledem Saxovych tmavych oci. Sax klecel na jednom kolene u pristroje a drobnymi pohyby otacel knoflikem zesilovace.
Zpocatku neslysel nic krome sumeni proudu a citil vlastne ulevu, ponevadz nechtel nic slyset. Aniz si to uvedomoval, chtel, aby mozek onoho neznameho cloveka byl nemy jako kamen. Sax se zvedl z podlahy a upravil mu sluchatka na hlave. Tu Rohan spatril ve svetle zalevajicim bilou stenu obraz sedy jak z popela, zamlzeny, odehravajici se v neurcite vzdalenosti. Zavrel mimodek vicka a to, co pred chvili spatril, bylo vyraznejsi. Videl nejaky pruchod uvnitr lodi, s potrubim pod stropem; celou sirku chodby zatarasovala lidska tela. Zdanlive se hybala, ale to se chvel a vlnil cely obraz. Lide byli polonazi, zbytky satu na nich visely v carech a jejich neprirozene bleda kuze byla pokryta skvrnami pripominajicimi nejakou vyrazku. Snad byl tento ukaz jen nahodnym vedlejsim efektem, nebot stejne cerne body se rojily na podlaze a stenach. Cely obraz, jako nezretelna fotografie zhotovena pres silnou vrstvu tekouci vody, se chvel, roztahoval, krcil a vlnil. Zachvacen hruzou otevrel Rohan oci; obraz zesedl a temer zanikl, jen stinem pronikal do okolni skutecnosti. Ale Sax se znovu dotkl pristroje a Rohan uslysel — zdanlive uvnitr hlavy — slaby sepot:
„… ala ama… lala… ala ma… mama…“
Nic vic. Zesileny proud nahle zahucel a zaplnil sluchatka opakujicim se silenym kvilenim, jakymsi divokym a strasnym smichem; ale to uz byl jen proud, heterodyn zacal proste produkovat prilis silne impulsy…
Sax svinoval kabely, pak je nacpal do brasny, Nygren zatim prinesl prosteradlo a prikryl jim telo i tvar zemreleho, jehoz dosud zavrena usta, mozna vlivem tepla (v hibernatoru uz bylo dosti horko — aspon Rohanovi tekl po zadech pot), se lehce rozevrela a nabyla vyrazu neobycejneho uzasu. Pak zmizela pod bilym prikrovem.
„Reknete neco… Proc nic nerikate?!“ vybuchl Rohan. Sax utahl reminky brasny, vstal a pristoupil k nemu.
„Vzpamatujte se, navigatore…“
Rohan primhouril oci a sevrel pesti. Jako obvykle v takovych chvilich se v nem probouzel vztek, ktery dokazal jen stezi zadrzet.
„Prominte…,“ vykoktal. „Co to vlastne znamenalo?“
Sax rozepjal prostorny skafandr, ktery zvetsoval jeho postavu, a nechal jej sklouznout na podlahu. Opet to byl hubeny, prihrbeny clovicek s vpadlym hrudnikem a stihlyma nervoznima rukama.
„Nevim o nic vic nez vy,“ rekl. „Mozna i mene.“
Rohan nechapal, ale zachytil se jeho poslednich slov.
„Jakto…? Proc mene?“
„Protoze jsem tu nebyl — nevidel jsem nic krome toho tela. Vy jste tu od rana. Vam ten obraz nic nerika?“
„Ne. Oni — oni se pohybovali? Zili snad jeste? Co to meli na sobe? Ty skvrny…?“
„Nepohybovali se. To je prelud. Engramy se ustaluji jako fotografie. Nekdy jsou slozeny z nekolika obrazu; v tomto pripade tomu tak nebylo.“
„A ty skvrny? To byl take prelud?“
„Nevim. Je to mozne. Rekl bych vsak, ze ne. Co si o tom myslite, Nygrene?“
Maly lekar se uz vyprostil ze skafandru.
„Nevim,“ rekl. „Asi to nebyl artefakt. Na strope nebyly, ze?“
„Ty skvrny? Ne. Jenom na nich… a na podlaze. A nekolik na stenach…“
„Kdyby to byla druha projekce, pokryvaly by spise cely obraz,“ rekl Nygren. „Ale to neni jiste. Je pri tom prilis mnoho nahodnosti…“
„A hlas? To — to blekotani?“ vyptaval se zoufale Roha.
„Jedno slovo bylo vyrazne: ‚mama‘. Slysel jste je?“
„Ano. Ale bylo tam jeste neco. ‚Ala… lala…’ to se opakovalo…“
„Opakovalo se, protoze jsem prohledal celou temenni kuru,“ zabrucel Sax. „To znamena celou oblast sluchove pameti,“ vysvetlil Rohanovi. „To bylo nejneobvyklejsi…“
„Ta slova?“
„Ne. Ta slova ne. Umirajici muze myslet na cokoliv; kdyby myslel na matku, bylo by to asi uplne normalni. Ale jeho sluchova kura je prazdna. Uplne prazdna, rozumite?“
„Ne. Nerozumim. Co to znamena?“
„Zkoumani temennich vrstev obvykle nevede k cili,“ objasnil Nygren. „Je tam prilis mnoho engramu, prilis mnoho ustalenych slov. Jako byste se pokousel cist sto knih naraz. Vznika z toho chaos. Ale on,“ hledel na podlouhly tvar pod bilym platnem, „tam nic nemel. Zadna slova krome tech nekolik slabik.“
„Ano. Presel jsem od senzorickeho centra reci az k sukus Rolandi,“ rekl Sax. „Proto se ty slabiky opakovaly, byly to posledni struktury, ktere zustaly neporusene.“
„A zbytek? A ostatni?“
„Nema je.“ Sax ztratil trpelivost a zvedl tezky pristroj, az kuze popruhu zaskripela. „Proste je nema a konec. Neptejte se me, co se s nimi stalo. Ten clovek ztratil celou sluchovou pamet.“
„A co ten obraz?“
„To je neco jineho. Videl ho. Nemusel ani chapat, co vidi, ale fotoaparat take nic nechape, a prece zachyti to, nac je namiren. Ostatne nevim, zda to chapal, ci ne.“
„Pomuzete mi, kolego?“
Oba lekari odnesli pristroje. Dvere se zavrely. Rohan zustal sam. Zachvatilo ho takove zoufalstvi, ze
