neexistovaly. Stejne jako pri dlouhodobem hladoveni.“

„Ale ten v hibernatoru je mel,“ namitl Rohan stojici za posledni radou kresel.

„To je pravda. Ale ten pravdepodobne zmrzl. Musel se dostat nejakym zpusobem do hibernatoru; mozna proste usnul, zatimco klesala teplota.“

„Pripoustite moznost hromadne otravy?“ zeptal se Horpach.

„Ne.“

„Ale doktore… nemuzete tak kategoricky…“

„Mohu,“ odvetil lekar. „K otrave v planetarnich podminkach muze dojit bud plicemi, zazivacim ustrojim nebo kuzi. Jedna z nejlepe zachovanych mrtvol mela nasazen kyslikovy pristroj. V bombe byl kyslik. Stacil by jeste na mnoho hodin…“

To je pravda, pomyslel si Rohan. Pripomnel si lebku se zbytky hnede kuze na licnich kostech, ocni dulky, z nichz se sypal pisek.

„Ti lide nemohli snist nic otraveneho, vzdyt tu vubec nic k jidlu neni. Alespon na sousi. A zadny lov v oceanu nepodnikli. Katastrofa nastala kratce po pristani. Vyslali pouze jednu vypravu k ruinam. To bylo vse. Ostatne zrovna prichazi McMinn. Kolego Minne, skoncil jste?“

„Ano,“ rekl biochemik ode dveri. Vsechny hlavy se k nemu obratily. Prosel mezi sedicimi a postavil se vedle Nygrena. Mel na sobe jeste dlouhy laboratorni plast.

„Provedl jste analyzy?“

„Ano.“

„Doktor McMinn zkoumal telo cloveka, ktery byl nalezen v hibernatoru,“ vysvetlil Nygren. „Muzete nam rici, co jste zjistil?“

„Nic,“ rekl McMinn. Mel vlasy tak svetle, ze se nedalo rozeznat, zda uz nejsou sedive, a oci teze barvy. Dokonce i vicka mel pokryta velkymi pihami. Ale ted se jeho dlouha konska tvar nezdala nikomu smesna.

„Zadne organicke ani anorganicke jedy. Vsechny enzymaticke komplexy tkani v normalnim stavu. Krev v norme. V zaludku zbytky stravenych sucharu a koncentratu.“

„Jak tedy zahynul?“ zeptal se Horpach. Byl stale stejne klidny.

„Proste zmrzl,“ odpovedel McMinn a teprve ted si vsiml, ze ma na sobe plast. Rozepjal knofliky a odhodil jej na nejblizsi prazdne kreslo. Hladka tkanina po nem sklouzla a spadla na podlahu.

„Jaky je tedy vas nazor?“ dotiral neustupne astrogator.

„Nemam zadny,“ rekl McMinn. „Mohu jen prohlasit, ze se ti lide neotravili.“

„Nejaka rychle se rozpadajici radioaktivni latka? Nebo tvrde zareni?“

„Tvrde zareni ve smrtelnych davkach zanechava stopy: poskozene kapilary, zmeny v krevnim obraze. Takove zmeny jsem nenasel. Neexistuje zadna radioaktivni latka, ktera by pri smrtelne davce za osm let zmizela beze stopy. Zdejsi uroven radioaktivity je nizsi nez pozemska. Ti lide se nesetkali se zadnou formou radioaktivniho zareni. Za to rucim.“

„Ale neco je prece zabilo!“ pronesl zvysenym hlasem planetolog Ballmin.

McMinn mlcel. Nygren mu neco tise septal. Biochemik prikyvl a prosel kolem rad sedadel ven. Nygren sestoupil z podia a usedl na sve misto.

„Nevypada to dobre,“ rekl astrogator. „V zadnem pripade nemuzeme ocekavat pomoc od biologu. Chce nekdo neco rici?“

„Ano.“

Vstal atomovy fyzik Sarner.

„Vysvetleni konce Kondora je v nem samem,“ rekl. Postupne pohledl na vsechny svyma ocima dalekozrakeho ptaka. Ackoliv byl brunet, mel duhovky temer bile. „Chci rici, ze tam je, my je zatim jen neumime nalezt. Chaos v kajutach, neporusene zasoby, zpusob rozmisteni mrtvol, poskozena instalace — to vsechno neco znamena.“

„Jestlize nechcete rici nic jineho…,“ ozval se znechucene Gaarb.

„Pomalu. Tapeme v temnotach. Musime hledat nejakou cestu. Zatim toho vime malo. Mam dojem, ze urcite veci, ktere jsme videli na palube Kondora, si nemame odvahu pripominat. Proto jsme se tak uporne vraceli k hypoteze hromadne otravy, ktera mohla zpusobit silenstvi. V nasem vlastnim zajmu vsak musime byt vuci faktum bez skrupuli. Navrhuji ci spise kategoricky zadam, aby kazdy z nas ted rekl, co ho na Kondorovi nejvice sokovalo. Co mozna nerekl nikomu. O cem se domnival, ze je to treba zapomenout.“

Sarner usedl. Rohan po kratkem vnitrnim boji povedel o tech kouscich mydla, kterych si povsiml v koupelne.

Potom vstal Gralev. Pod vrstvou roztrhanych map a knih bylo v mistnostech plno zaschlych fekalii.

Dalsi hovoril o konzerve, ktera nesla stopy zubu, jako by se nekdo snazil rozkousat plech. Gaarba nejvice polekaly cmaranice v palubni knize a zminka o ‚muskach‘. Ale tim neskoncil.

„Rekneme, ze z te tektonicke trhliny ve ‚meste‘ vytryskla vlna jedovatych plynu a vitr ji zanesl do rakety. Jestlize z neopatrnosti zustal vchod otevren…“

„Otevren byl pouze vnejsi priklop, kolego Gaarbe. Svedci o tom pisek v tlakove komore. Vnitrni byl zavren…“

„Mohli ho zavrit, az kdyz zacali pocitovat jedovate ucinky plynu…“

„To je prece nemozne, Gaarbe. Vnitrni priklop nelze otevrit, kdyz je otevren vnejsi. Oteviraji se stridave, to vylucuje jakoukoli neopatrnost nebo nedbalost…“

„Je nepochybne, ze k tomu doslo nahle. Vsichni vime, ze behem letu dochazi nekdy k pripadum psychozy, nikdy ne vsak na planetach, navic nekolik hodin po pristani. Hromadne silenstvi, zahrnujici celou posadku, mohlo byt pouze dusledkem otravy…“

„Nebo zdetinsteni,“ poznamenal Sarner.

„Jak? Co to rikate?“ strnul Gaarb. „Ma to byt… zert?“

„V takove situaci nezertuji. Mluvil jsem o zdetinsteni, protoze o tom se nikdo nezminil. A prece — ty cmaranice v palubni knize, ty roztrhane hvezdne atlasy, ta s namahou kreslena pismena… videli jste je prece?“

„Ale co to je?“ zeptal se Nygren. „To ma byt nemoc?“

„Ne. Takova snad ani neexistuje, vidte, doktore?“

„Urcite ne.“

Opet nastalo ticho. Astrogator vahal.

„To nas muze uvest na falesnou stopu. Vysledky nekroptickych vysetreni jsou vzdy nejiste. Ale ted nevim, co by nam mohlo jeste uskodit. Doktore Saxi…“

Neurofyziolog popsal obraz ziskany z mozku zmrzleho cloveka a nezapomnel se zminit o slabikach, ktere zustaly v jeho sluchove pameti. Vyvolalo to opravdovou bouri dotazu; jejich krizova palba zasahla i Rohana, protoze se experimentu zucastnil take. K zadnemu zaveru vsak nedosli.

„Ty skvrny souvisi s ‚muskami‘,“ rekl Gaarb. „Moment. Ale priciny smrti byly asi ruzne. Rekneme, ze posadku napadl nejaky jedovaty hmyz. Nejsou dosud vysvetleny stopy drobnych skrabnuti na mumifikovane kuzi. A clovek nalezeny v hibernatoru se proste snazil ukryt pred onim hmyzem, aby usel osudu ostatnich… a zmrzl.“

„Proc vsak pred smrti onemocnel amnezii?“

„To je ztrata pameti, ano? Bylo to zjisteno naprosto jiste?“

„Natolik, jak jsou jiste vysledky nekroptickeho vysetreni.“

„Ale co rikate hypoteze o tom hmyzu?“

„At se k tomu vyjadri Lauda.“

Byl to hlavni paleobiolog; vstal a cekal, az se ostatni utisi.

„Ne nahodou jsme dosud vubec nemluvili o tak zvanych ‚muskach‘. Kazdy, kdo se vyzna v biologii, vi, ze zadne organismy nemohou zit mimo vymezeny biotop, to je nadrazena jednotka, ktera zahrnuje prostredi a vsechny druhy v nem zijici. To je stejne v celem prozkoumanem vesmiru. Zivot bud vytvari obrovskou rozmanitost forem, nebo nevznika vubec. Hmyz nikdy nemohl vzniknout bez paralelniho rozvoje pozemnich rostlin, jinych druhu zivocichu, bezobratlych a tak dale. Nebudu vam prednaset obecnou teorii vyvoje, myslim, ze postaci, kdyz vas ujistim, ze je to nemozne. Nejsou tu zadne jedovate mouchy ani jini clenovci, blanokridli ci pavoukoviti. Nejsou tu take zadne formy jim pribuzne.“

„Nemuzete si tim byt tak jist!“ zvolal Ballmin.

„Kdybyste byl mym zakem, Ballmine, nedostal byste se na tuto palubu, protoze byste u mne neudelal zkousku,“ rekl nevzrusene paleobiolog a pritomni se mimovolne usmali. „Nevim jak z planetologie, ale z evolucni

Вы читаете Nepremozitelny
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату