Mozna ze ne docela takove, jake jsem pamatoval, karoserie byla vymodelovana do samych ostrych uhlu. Ale byl to skutecny automobil, s pneumatikami, dvirky, volantem. Za nim staly dalsi. Za velkym sklem vylohy, na nemz stalo metrovymi pismeny: STAROZITNOSTI: Vstoupil jsem. Majitel — nebo prodavac — byl clovek. Skoda, pomyslil jsem si.
„Dostal bych koupit auto?“
„Samozrejme. Jake si prejete?“
„A kolik stoji?“
„Od ctyr set do osmi set itu.“
Sakra drahe, rekl jsem si. Ale za starozitnosti se musi platit.
„A je to pojizdne?“ zeptal jsem se.
„Ovsem. Nesmi se tim jezdit vsude, to je pravda, existuji mistni zakazy, ale vetsinou se tim da jezdit.“
„A jak je to s pohonnymi hmotami,“ zeptal jsem se opatrne, protoze jsem nemel predstavu, co je ukryto pod kapotou.
„Malickost. Jeden naboj vam vystaci na cely zivot auta. Vcetne parastatu.“
„Dobra,“ rekl jsem, „chtel bych silny, trvanlivy stroj. Nemusi byt velky, ale rychly.“
„V tom pripade bych vam doporucoval tohohle Giabile nebo tamhleten model…“
Vedl me na konec velke sine, kolem stroju, ktere zarily, jako by opravdu byly nove.
„Pochopitelne,“ pokracoval prodavac, „s glidery se merit nemohou, ale on uz to take dnes neni dopravni prostredek…“
Tak co je to? chtel jsem se zeptat, ale spolkl jsem to.
„Dobra…“ rekl jsem, „kolik stoji ten vuz?“ a ukazal jsem na blede modrou limuzinu se stribrnymi, hluboko vsazenymi reflektory.
„Ctyri sta osmdesat itu.“
„Ale potreboval bych jej dopravit do Klavestry,“ sdelil jsem mu. „Pronajal jsem si tam vilu. Presnou adresu vam muze dat cestovni kancelar tady v ulici…“
„Vyborne. Da se to poslat ulderem. Nebude to nic stat.“
„Opravdu? Mam tam jet ulderem…“
„Oznamte, nam, prosim datum, dodame vuz do vaseho ulderu. To bude nejprostsi. Leda, ze byste si pral…“
„Ne, ne. Udelejte, jak rikate.“
Zaplatil jsem za auto — kalster uz jsem ovladal docela obstojne — a opustil jsem starozitnosti, plne vune laku a gumy. Zdaly se mi rozkosne.
Nejhorsi to bylo s odevy. Temer nic z toho, co jsem znal, neexistovalo. Mimochodem receno — vysvetlilo se tajemstvi tech zahadnych lahvi v hotelove skrini, v te s napisem „Koupaci plaste“. Nejen koupaci plaste, ale take odevy, puncochy, svetry, pradlo — to vsechno bylo postrikove. Chapal jsem, ze pro zeny to musi byt senzace. Operoval-li clovek jednou nebo nekolika lahvemi, z nichz tryskala tekutina okamzite tuhnouci v tkaniny s vazbou hladkou nebo drsnou, sametovou, kozesinovou nebo kovovou, mohl pokazde vytvorit novou kreaci pro jednu jedinou prilezitost. Ne vsechny zeny to delaly pochopitelne samy. Existovaly zvlastni plastovaci salony (tak tim se zamestnavala Nais!), ale ta obepinava moda, ktera byla dusledkem teto procedury, prilis mi nevyhovovala. Sam proces oblekani, — to operovani sifonovitymi bombickami — pripadal mi zbytecne slozity. Byly k dostani nejake hotove veci, ale ty mi zase nepadly; nejvetsi z nich byly o ctyri cisla mensi, nez odpovidalo mym proporcim. Konecne jsem se rozhodl pro pradlo v lahvich, nebot jsem videl, ze ma kosile dlouho nevydrzi. Mohl jsem si ovsem dat privezt sve veci z Promethea, ale ani v rakete jsem prece nemel vecerni obleky, ani bile kosile, ktere v oblastech souhvezdi Fomalhaut nebyly rozhodne k nicemu. Vybral jsem si tedy nekolik paru jakychsi mansestrovych kalhot pro praci v zahrade. Ty jedine mely pomerne siroke nohavice a daly se prodlouzit. Za vsechno dohromady jsem zaplatil jeden it. Tolik staly ty kalhoty, ostatni bylo zadarmo. Vybrane veci jsem si dal poslat do hotelu, a nechal jsem se premluvit k navsteve modniho salonu, jen tak, ze zvedavosti. Prijal me clovek s tvari akademickeho malire. Napred si me prohledl, dal mi zapravdu, ze bych mel nosit spise veci volne. Vycitil jsem, ze mnou nebyl nadsen. Ja jim take ne. Skoncilo to nekolika svetry, ktere mi vyrobil na pockani. Stal jsem se zvednutymi pazemi a on se okolo mne tocil a operoval se ctyrmi lahvemi najednou. Tekutina — bila jako pena — se ve vzduchu srazela temer v okamziku. Vznikaly z toho svetry ruznych barev, jeden mel pres prsa rudy a cerny pruh. Zpozoroval jsem, ze nejnesnadnejsi bylo dokonceni limce a rukavu. K tomu bylo treba opravdove zrucnosti.
Bohatsi o tento zazitek, ktery mimochodem nic nestal, octl jsem se na ulici zalite polednim sluncem. Glideru bylo o neco mene, zato nad strechami mnozstvi tech doutnikovitych stroju. Po eskalatorech proudily davy do nizsich podlazi, vsichni pospichali, pouze ja jsem mel casu dost. Nejakou dobu jsem se vyhrival na slunci pod rododendronem se zdrevnatelymi supinami po odumrelych listech, pak jsem se vratil do hotelu. Dole v hale jsem ziskal holici strojek. Jakmile jsem v koupelne zahajil tuto operaci, uvedomil jsem si, ze se k zrcadlu musim trochu shybat, trebas jsem si pamatoval, ze jsem predtim stal vzprimene, chtel-li jsem se do neho podivat. Rozdil byl minimalni, ale jiz rano, kdyz jsem svlekal kosili, vsiml jsem si neceho zvlastniho, zkratila se. Nacisto jako by se srazila. Rukavy ani limec se nezmenily. Polozil jsem ji na stul. Byla presne tak dlouha jako drive. Kdyz jsem ji vsak oblekal, sahala mi jen kousek pod pas. Zmenil jsem se tedy ja, ne ona. Vyrostl jsem.
Myslenka byla absurdni, nicmene me znepokojila. Spojil jsem se s hotelovym inforem a pozadal o adresu lekare, specialisty pro kosmickou medicinu. Do Adaptu se mi nechtelo — pokud to jen pujde. Po chvilce ticha, docela jako kdyby odpovidajici robot byl na rozpacich — zaslechl jsem adresu. Lekar bydlil v teze ulici, o nekolik bloku dale. Zasel jsem k nemu. Robot me uvedl do velkeho zsereleho pokoje. Krome mne tam nebyl nikdo.
Za chvili prisel lekar, vypadal, jako by vystoupil z rodinne fotografie v ordinaci meho otce. Byl maly, ale nikoli drobny, sedivy, mel malou bilou bradku a zlate bryle — prvni skla, ktera jsem uvidel od pristani na lidske tvari. Jmenoval se doktor Juffon.
„Hal Bregg?“ rekl. „To jste vy?“
„Ano, ja.“
Mlcel a dlouho se na mne dival.
„Co vam schazi?“
„Vlastne nic, doktore, az na to…“ a rekl jsem mu, co zvlastniho jsem zpozoroval.
Beze slova otevrel prede mnou dvere. Vesel jsem do nevelke ordinace.
„Svleknete se.“
„Do naha?“ zeptal jsem se, kdyz jsem zustal ve spodcich.
„Ano.“
Prohledl me naheho.
„Takovi muzi uz neexistuji,“ zabrucel jako pro sebe. Aby si poslechl srdce, prilozil mi na hrudni kos studene naslouchatko. Za tisic let to bude uplne stejne, napadlo me a tato myslenka me naplnila radosti. Zmeril mou vysku, pak mi porucil, abych se polozil, pozorne si prohledl jizvu pod pravou klicni kosti, ale nerekl nic. Vysetroval me skoro hodinu. Reflexy, objem plic, elektrokardiogram, vsechno. Kdyz jsem se oblekal, usedl k malemu cernemu psacimu stolu. Prihradka zaskripela, kdyz ji vytahoval, aby v ni neco nasel. Po vsech tech kusech nabytku, ktere se v blizkosti cloveka pohybovaly jako pominute, moc se mi ten stary psaci stul zamlouval.
„Kolik je vam let?“
Vysvetlil jsem mu, jak se veci maji.
„Mate organismus statneho tricatnika,“ rekl. „Hibernoval jste?“
„Ano.“
„Dlouho?“
„Rok.“
„Proc?“
„Vraceli jsme se na zvetseny tah. Museli jsme ulehnout do vody. Amortizace, vite, doktore. No, a protoze je tezko lezet v bdelem stavu rok ve vode…“
„Chapu. Myslil jsem, ze jste hibernoval dele. Ten rok muzete klidne odecist. Ne ctyricet, ale pouhych tricet devet let.“
„A… to?“
„To nic, Breggu, kolik jste meli?“
„Zrychleni? Dve ge.“
„Tak vidite. Myslil jste si, ze rostete? Ne. Nerostete. Pouze meziobratlove plotenky, vite, co je to.“
