„Breggu, jste jiny. Predne vas vzrust. Jako z Iliady. Praveke proporce. To pro vas muze znamenat urcitou nadeji, i kdyz vite, jaky osud stiha ty, kdo se prilis odlisuji.“
„Vim.“
„Jste moc vysoky… Takove lidi nepamatuji ani z mladych let. Dnes vypadate jako clovek mimoradne urostly a nemozne obleceny. Ale ne proto, ze by vam saty spatne padly. Ale mate neuveritelnou muskulaturu. Pred cestou jste mel taky takove svaly?“
„Ne, doktore. To jsou prave ta dve ge, vite.“
„Je to mozne.“
„Sedm let. Sedm let dvojnasobneho pretizeni. Svaly se mi musely zvetsit. Dychaci, brisni. Vim, jaky mam krk. Ale jinak bych se tam udusil jako krysa. Pracovaly, i kdyz jsem spal, dokonce i v hibernaci. Vsechno vazilo dvakrat tolik. Tim je to.“
„Ostatni take? Prominte mi tu otazku. Ale je to zvedavost lekare… Zatim zadna vyprava netrvala tak dlouho, vite to?“
„Vim. Ostatni? Olaf stejne jako ja. To jiste zalezi na kostre. Vzdycky jsem byl ramenaty. Arder byl vetsi nez ja. Pres dva metry. Ano, Arder. Co jsem to rikal? Ostatni. Ja jsem byl krome toho nejmladsi, a tak jsem mel nejvetsi prizpusobivost. Tak to aspon tvrdil Venturi. Znate Janssenovy prace?“
„Jestli znam? To je pro nas klasika, Breggu.“
„Tak? To je smesne. Byl to takovy ciperny dokturek… Vydrzel jsem u neho pul druhe vteriny sedmdesat devet ge?“
„Nerikejte.“
Usmal jsem se.
„Mam to cerne na bilem. Ale to bylo pred sto triceti lety… Dnes je ctyricet na mne moc.“
„Breggu, dnes nikdo nevydrzi ani dvacet.“
„Proc? Neni to snad tou betrizaci?“
Mlcel. Zdalo se mi, ze vi neco, o cem nechce mluvit. Vstal jsem.
„Breggu,“ rekl, „kdyz uz o tom mluvime: davejte si pozor.“
„Nac?“
„Na sebe i na ostatni. Pokrok nikdy neprichazi zadarmo. Zbavili jsme se tisicu nebezpeci, konfliktu, ale za to se muselo zaplatit. Spolecnost — zmekla. Ale vy jste, vy byste mohl byt… tvrdy. Rozumite?“
„Rozumim,“ rekl jsem a vzpomnel jsem si na cloveka, ktery se smal v restauraci a umlkl, kdyz jsem k nemu prikrocil.
„Doktore,“ rekl jsem znenadani, „pravda… potkal jsem v noci lva, dokonce dva lvy, proc mi nic neudelali?“
„Selmy uz neexistuji, Breggu, betrizace… potkal jste jej v noci? A co jste udelal?“
„Skrabal jsem ho pod krkem,“ rekl jsem a ukazal mu jak. „Ale s tou Iliadou je to prehnane. Mel jsem poradne nahnano. Kolik jsem dluzen?“
„Na to vubec nemyslete. A kdybyste kdykoli potreboval…“
„Dekuji.“
„Ale prilis to neodkladejte,“ dodal, temer pro sebe, kdyz uz jsem odchazel. Az na schodech jsem pochopil, co to znamenalo. Bylo mu bezmala devadesat let.
Vratil jsem se do hotelu. V hale byl holic. Samozrejme robot. Dal jsem se ostrihat. Byl jsem poradne zarostly, se spoustou vlasu nad usima. Nejvic prosedivele byly skrane. Kdyz skoncil, zdalo se mi, ze vypadam trochu mene divoce. Zeptal se melodickym hlasem, ma-li mi nacernit vlasy.
„Ne,“ odpovedel jsem.
„Aprex?“
„Co je to?“
„Proti vraskam.“
Vahal jsem. Bylo mi strasne hloupe. Ale treba mel ten doktor pravdu.
„No budiz,“ souhlasil jsem. Pokryl mi tvar vrstvou ostre vonici zelatiny, ktera ztuhla v masku. Pak jsem lezel v obkladech, stasten, ze mam tvar zakrytou. Hvezdny pilot se vratil…
Vyjel jsem nahoru. V pokoji uz lezely balicky s tekutym pradlem. Shodil jsem ze sebe saty a vesel do koupelny. Bylo v ni zrcadlo.
Ano. Mohl jsem nahanet strach. Nevedel jsem, ze vypadam jako jarmarecni silak. Hranate dychaci svaly, trup, vubec cely jsem byl sukovity. Kdyz jsem zvedl pazi a napjal se prsni sval, objevila se na nem jizva siroka jako dlan. Snazil jsem se zahlednout i tu druhou, pod lopatkou, za niz jsem si vyslouzil prezdivku „Klikar“, protoze kdyby ta strepina sla o tri centimetry vice vlevo, roztristila by mi pater. Uderil jsem se pesti do svalnateho bricha.
„Ty dobytku,“ rekl jsem do zrcadla. Mel jsem touhu se vykoupat, ale doopravdy, ne v tom ozonovem vetru, a zaradoval jsem se pri myslence na bazen, ktery bude u te vily. Chtel jsem si obleci neco z tech novych veci, ale nejak jsem se nemohl rozloucit s kalhotami. Oblekl jsem si tedy bily svetr, prestoze se mi daleko vice libil muj stary cerny s rozdrbanymi rukavy. Zasel jsem do restaurace.
Polovina stolku byla obsazena. Pres tri saly jsem prosel na terasu, odkud bylo videt na velke bulvary s nekonecnymi proudy glideru. Pod oblaky, jako horsky masiv zmodraly vzduchem, tycilo se nadrazi Terminal.
Objednal jsem si obed.
„Jaky?“ zeptal se robot. Chtel mi dat jidelni listek.
„To je jedno,“ rekl jsem. „obycejny obed.“
Zjistil jsem, az kdyz jsem zacal jist, ze stolky kolem jsou prazdne. Zcela podvedome jsem vyhledaval samotu, a vubec jsem si to neuvedomoval. Nemel jsem potuchy, co jim, ztratil jsem jistotu, ze to, co jsem si predsevzal, je spravne. Prazdniny! Jako kdybych chtel odmenit sam sebe, kdyz to nikoho jineho nenapadlo. Cisnik se nehlucne priblizil.
„Pan Bregg, prosim?“
„Ano.“
„Mate navstevu ve svem pokoji.“
„Navstevu?“
Hned mi napadlo, ze to bude Nais. Dopil jsem tmavy penivy napoj a vstal jsem. V zadech jsem citil pohledy, ktere me sledovaly. Nebylo by spatne odriznout si takovych deset centiku.
V pokoji sedela mlada zena, kterou jsem nikdy nevidel. Sede nadychane saty, cervena parada kolem ramen.
„Jsem z Adaptu,“ rekla, „dnes jsem s vami mluvila.“
„Takto jste byla vy?“
Trochu jsem se najezil. Co uz zase ode mne chteji?
Usedla. Take ja jsem si vahave sedal.
„Jak se vam dari?“
„Znamenite. Byl jsem dnes u doktora. Vysetril me. Vsechno klape. Najal jsem si vilu, chci trochu cist.“
„Velmi moudre. Z tohoto hlediska je Klavestra idealni. Budete tam mit hory, klid.“
Vedela, ze je to Klavestra. Sledovali me, nebo jak? Sedel jsem nepohnute a cekal, co bude nasledovat.
„Prinesla jsem vam malickost… od nas.“
Ukazala na maly balicek polozeny na stole.
„Nase posledni novinka, vite,“ mluvila s zivosti trochu neprirozenou. „Kdyz ulehnete k spanku, naridite ten pristroj a behem nekolika noci se dovite nejprostsim zpusobem, bez namahy, spoustu uzitecnych veci.“
„Tak, to je znamenite,“ rekl jsem.
Usmala se na mne. Ja jsem se take usmal. Hodny zacek.
„Vy jste psycholog?“
„Ano. Uhodl jste.“
Vahala. Videl jsem, ze chce neco rici.
„Prosim…“
„Nebudete se na mne zlobit?“
„Proc bych se mel zlobit?“
„Totiz… vite… oblekate se ponekud…“
„Vim. Ale ja ty kalhoty rad nosim. Snad casem…“
