„Ano, nemam svetle, jsou sedive, jenomze ted to neni videt.“
Zavladlo ticho delsi nez predtim.
„Vy jste samozrejme profesorem,“ otazal jsem se ho jen proto, abych je prerusil.
„Byl jsem. Nyni uz nejsem — nicim. Triadvacet let. Nicim.“
A jeste jednou, docela tise, opakoval.
„Nicim.“
„Dnes jsem kupoval knihy… a mezi nimi Romerovu Topologii. To jste vy anebo vas otec?“
„Ja. Vy jste matematik?“
Pohledl na mne s nejakym novym zajmem.
„Ne,“ rekl jsem, „ale mel jsem hromadu casu… tam. Kazdy delal, co chtel. Mne… pomohla matematika…“
„Co tim myslite?“
„Meli jsme mnozstvi mikrofilmu, beletrii, romany, nac si vzpomenete. Vite, ze jsme s sebou vzali tri sta tisic titulu? Vas otec pomahal Arderovi kompletovat matematicke oddeleni.“
„Vim.“
„Zpocatku jsme to pokladali… za zabavu. Zabijeni casu, ale jiz po nekolika mesicich, kdy bylo spojeni se Zemi uplne preruseno a my jsme jen viseli, zdanlive nepohnute vuci hvezdam, tehdy, vite, cist, ze nejaky Petr kouril nervozne cigaretu a cekal, zda Lucie prijde, a kdyz prisla, ze mela rukavicky, to se clovek napred zacal smat jako ucineny blazen, ale potom ho zkratka a dobre bral cert. Jednim slovem, nikdo pak po necem takovem ani nesahl.“
„A matematika?“
„Ne. Ne hned. Napred jsem se pustil do jazyku, vite, a nenechal jsem toho az do konce, prestoze jsem vedel, ze je to temer nepotrebne, vzdyt az se vratim, budou to archaicke dialekty. Ale Gimma a zvlaste Thurber me pobizeli, abych delal fyziku, ze se mi to muze hodit. Pustil jsem se do toho s Arderem a s Olafem Staavem. Jedine my tri jsme nebyli vedci…“
„Vy jste prece byl graduovany?“
„Doktorat z teorie informace, z kosmodromie a diplom inzenyra nukleonika, ale to vsechno bylo z praxe ne teoreticke. Vy prece vite, jak zna inzenyr matematiku. Tak tedy fyzika, ale chtel jsem mit jeste neco sveho. Teprve pak — pozdeji — cista matematika. Na matematiku jsem jakteziv nemel bunky. Zadne, pranic, jedine houzevnatost.“
„Ano,“ rekl tise. „Musel jste ji mit, abyste… odletel.“
„Spis abych se dostal do vypravy,“ opravil jsem ho. „A vite, proc tomu tak bylo s matematikou? Pochopil jsem to az tam. Protoze ona je nade vsim. Ablovy a Kroneckerovy veci jsou stejne dobre dnes jako pred ctyrmi sty lety. A tak tomu bude vzdycky. Vznikaji nove cesty, ale stare dale jeste vedou vpred. Nezarustaji. Tam… tam je — vecnost. Matematika jedina se ji neleka. Tam jsem pochopil, jak bezpodminecne je nezbytna. A silna. Nic se ji nevyrovna. A ze mi to slo tak tezko, to bylo take dobre. Lopotil jsem se s tim, a kdyz jsem nemohl spat, opakoval jsem si material probrany ve dne.“
„Zajimave,“ rekl, ale v jeho hlase nebyl zajem. Nevedel jsem ani, zdali me posloucha. Daleko v parku vzletaly ohnive sloupy, cervene a zelene pozary, doprovazely je sborove vykriky radosti. Ale tady, kde jsme sedeli, pod stromy, bylo tma. Umlkl jsem. Avsak to ticho bylo nesnesitelne.
„Pro mne to melo sebezachovnou hodnotu,“ rekl jsem. „Teorie mnozin… To, co Mirea a Awerin ucinili s Cantorovym odkazem, vite, to operovani s velicinami superinfinitezimalnimi, metainfinitezimalnimi, a ta kontinua dokonale stepna a mocna… to byla nadhera. Cas, kdy jsem nad tim vysedal, pamatuji, jako by to bylo vcera.“
„Neni to tak zbytecne, jak si myslite,“ zamumlal. Prece tedy naslouchal. „Neslysel jste patrne o Igalliovych pracich?“
„Ne. Co je to?“
„Teorie nekontinuitniho antipole.“
„O antipoli nic nevim. Co je to?“
„Retroanihilace. Z toho vysla parastatika.“
„Ty terminy jsem jakteziv neslysel.“
„No ovsem. Vzniklo to pred sedesati lety. To byl stejne teprve uvod ke gravitologii.“
„Vidim, ze si budu muset poradne zasednout ke kniham,“ rekl jsem. „Gravitologie, to je patrne teorie gravitace, ze?“
„Vic. To se neda vyjadrit jinak nez matematikou. Prosel jste si Appiana a Frooma?“
„Ovsem.“
„V tom pripade by vam to nemelo delat zadne tezkosti. To je rozvijeni metagenu v n-rozmernem konfigurativnim, degenerujicim souboru.“
„Nerikejte. Skrjabin prece dokazal, ze neexistuji jine metageny nez variabilni?“
„Ano. Velmi krasny dukaz. Ale tyto jsou metakontinuitni, vite?“
„Neni mozna! To prece… to muselo otevrit cely novy svet!“
„Ano,“ pritakal suse.
„Vzpominam si na jednu praci Mjanakovskeho…“ zacal jsem.
„Och, to je velice vzdalene. Nanejvys smer je pribuzny.“
„Kolik casu me muze stat, nez si projdu vsechno, co se vykonalo za celou tu dobu?“ otazal jsem se.
Chvili mlcel.
„Nac vam to je?“
Nevedel jsem, co odpovedet.
„Nebudete jiz letat?“
„Ne,“ rekl jsem. „Jsem moc stary. Nevydrzel bych takove zrychleni, jake… ale stejne… uz bych neletel.“
Po techto slovech jsme umlkli nadobro. To necekane nadseni, s jakym jsem mluvil o matematice, najednou vyprchalo a ja sedel vedle neho a pocitoval tihu vlastniho tela jako zbytecnou velicinu. Krome o matematice jsme nemeli spolu o cem mluvit — a oba jsme to vedeli. Tu se mi zazdalo, ze dojeti, s nimz jsem hovoril o blahodarne roli matematiky za cesty, byl podvod. Klamal jsem sam sebe skromnosti, snazivym hrdinstvim pilota, jenz se v trhlinach mlhovin venuje teoretickemu studiu nekonecna. Prelhaval jsem se. Co jineho to koneckoncu bylo? Cozpak trosecnik, ktery bloudil mesice na mori, aby se nezblaznil, tisickrat si overil pocet drevenych vlaken, z nichz se skladal jeho pram, mel by se tim vychloubat po navratu na pevninu? Tim, ze byl dost odolny, aby se zachranil? Tak co z toho? Co bylo komu po tom? Proc by to melo nekoho zajimat, jakymi vecmi jsem deset let krmil svuj nestastny mozek? Proc to melo byt dulezitejsi nez to, co vyplnovalo ma streva? Nejvyssi cas zanechat te hry na zdrzenliveho hrdinu, pomyslil jsem si. To si budu moci dovolit, az budu vypadat jako on. Ja musim myslit na budoucnost!
„Pomozte mi vstat,“ rekl septem.
Doprovodil jsem ho ke glideru, ktery stal na ulici. Sli jsme co noha nohu mine. Mezi zivymi ploty, tam, kam z luceren dopadalo trochu svetla, sledovali nas lide ocima. Nez nastoupil do glideru, obratil se, aby se se mnou rozloucil. Ani on, ani ja jsme nenasli jedine sluvko. Udelal nepochopitelne gesto rukou, z niz jako rapir trcela jedna z jeho berel, pohnul hlavou, usedl, a temne vozidlo se bezselestne rozjelo. Odplul a ja jsem stal, paze poklesle, az cerny glider zmizel v rece ostatnich. Vrazil jsem ruce do kapes a vykrocil, nenalezaje odpoved na otazku, kdo z nas si vybral lepe.
Skutecnost, ze z mesta, ktere jsem opustil, nezustal kamen na kameni, byla dobra. Jako kdybych tenkrat zil na nejake jine Zemi, mezi jinymi lidmi. Zacalo to a skoncilo jednou provzdy, a toto bylo nove. Zadne trosky, zadne pamatky, ktere by vzbuzovaly pochybnosti o mem biologickem veku. Mohl jsem zapomenout na jeho pozemske prepocitani, jez bylo v takovem rozporu s prirodou. — Az tato neuveritelna nahoda mi sjednala schuzku s nekym, koho jsem tu zanechal jako male dite. Po celou dobu, co jsem sedel vedle neho a dival se na jeho ruce, vysusene jako ruce mumie, na jeho tvar, citil jsem se vinen a vedel jsem, ze on si to uvedomuje. Tak neuveritelna nahoda! Opakoval jsem si bezmyslenkovite, ponekolikrat, a napadlo mi, ze Romera mohlo na stejne misto privest totez, co mne: rostl tam prece ten prastary kastan, strom starsi nez my oba. Netusil jsem jeste, jak daleko se jim podarilo posunout hranice zivota, ale videl jsem, ze Romeruv vek byl jiste necim vyjimecnym. Musel byt posledni, nebo jeden z poslednich lidi sve generace. Kdybych nebyl byval letel, nebyl bych uz mezi zivymi, blesklo mi hlavou. A poprve mi vyprava odhalila svou druhou, prekvapujici tvar: tvar lsti, kruteho podvodu, jaky jsem spachal na ostatnich. Sel jsem, aniz jsem se dival kam. Kolem mne plno lidi, hluku, proud chodcu me unasel, postrkoval; nahle jsem se zastavil, jako bych procitl.
