„Ale ne, nejde o ty kalhoty. Svetr…“
„Svetr?“ podivil jsem se. „Dnes mi ho udelali. To je snad posledni moda, ne?“
„Ano. Jenomze vy jste si ho zbytecne nafoukl… dovolite?“
„Prosim,“ rekl jsem docela tise. Vyklonila se z kresla, natazenymi prsty me lehce uderila do prsou a slabe vykrikla.
„Co to tam mate?“
„Krome sebe — nic,“ odpovedel jsem s kyselym usmevem.
Sevrela levou rukou prsty prave ruky a vstala. Najednou se ten muj klid, v nemz bylo zlomyslne uspokojeni, zmenil v led.
„Posadte se, prosim.“
„Kdyz… velice se vam omlouvam… ja…“
„To nic. Pracujete v Adaptu dlouho?“
„Druhy rok…“
„Aha, prvni pacient?“ ukazal jsem prstem na sebe. Trochu zrudla.
„Smim se vas na neco zeptat?“
Zamrkala. Snad si myslela, ze si s ni chci umluvit schuzku.
„Beze vseho…“
„Jak je to zarizeno, ze je z kazdeho podlazi mesta videt nebe?“
Okrala.
„To je velmi proste. Televize, jak se tomu drive rikalo. Na stropech jsou obrazovky a prenaseji to, co je nad zemi. Tvary mracen, nebe…“
„Ale ta podlazi asi nejsou vysoka,“ rekl jsem, „a presto tam stoji i ctyricetipatrove domy…“
„To je klam,“ usmala se. „Pouze cast domu je skutecna; pokracovani je obraz. Rozumite?“
„Rozumim, jak je to, ale nerozumim, proc je to?“
„Proto, aby se obyvatele ani jedineho podlazi necitili zkraceni. V zadnem smeru.“
„Aha,“ rekl jsem. „No, to je vtipne… Jeste jedna vec. Jdu si pro knihy. Muzete mi doporucit nekolik veci ze sveho oboru? Takovych… kompilacnich…“
„Vy chcete studovat psychologii?“ podivila se.
„Ne, ale chci se dovedet, co jste za tu dobu vykonali.“
„Doporucovala bych vam Mayssena,“ rekla.
„Co je to?“
„Ucebnice.“
„Chtel bych radeji neco vetsiho. Kompendia, monografie.. vzdycky je lepsi cerpat z prvni ruky…“
„Bude to mozna ponekud… nesnadne.“
Usmal jsem se zdvorile.
„Mozna ze ne. V cem vidite ty nesnaze?“
„Psychologie se hodne zmatematizovala.“
„Ja taky. Az k tomu mistu, ktere jsme opustili pred sto lety. Je potreba vic?“
„Vy prece nejste matematik?“
„Neni to me povolani, ale studoval jsem to. Na Prometheovi. Mel jsem tam… spoustu volneho casu, vite?“
Uzasla, zrozpacitela nerekla uz nic. Nechala mi listek se soupisem titulu.
Kdyz odesla, vratil jsem se k psacimu stolu a ztezka usedl. Dokonce ona, pracovnice Adaptu… Matematika? Kdepak. Barbar. Nenavidim je, rikal jsem si. Nenavidim. Nenavidim. Nevedel jsem ani, koho tim myslim. Vsechny. Ano, vsechny. Podvedli me. Pripravili me o ne, poslali me, aniz sami vedeli, co delaji, nemel jsem se vracet, jako Venturi, Arder, Thomas, ale vratil jsem se, aby se me bali, abych chodil, jako nezadouci vycitka svedomi. Nejsem k nicemu, rikal jsem si, kdybych aspon mohl plakat, Arder to umel. Rikal, ze za slzy se clovek stydet nemusi. Mozna, ze jsem doktorovi lhal, nerekl jsem to nikdy nikomu, a urcite to nevim, jestli bych to udelal pro nekoho jineho, snad ano, pro Olafa, pozdeji. Ale tim jsem si nebyl docela jist. Arder! Jak oni nas znicili, a jak my jsme jim verili a po celou tu dobu jsme citili za sebou Zemi, blizkou, verici v nas, myslici na nas. Nikdo to nevyslovil, proc? O samozrejmych vecech se nemluvi!
Vstal jsem. Nevydrzel jsem sedet. Chodil jsem z kouta do kouta.
Dost. Otevrel jsem dvere do koupelny, ale vzdyt tam ani voda nebyla, abych si ji vychrstl na hlavu. Ostatne, co je to za napad! Vyslovena hysterie.
Vratil jsem se do pokoje a zacal balit.
III
Cele odpoledne jsem stravil v knihkupectvi. Ale knizky v nem nebyly. Netiskly se uz bezmala pul stoleti. A ja se na ne tolik tesil, po mikrofilmech, z nichz se skladala knihovna Promethea. A nic z toho nebylo. Clovek se uz nemohl prohrabavat v regalech, potezkavat v ruce svazky a odhadovat jejich vahu, napovidajici rozsah cetby. Knihkupectvi pripominalo spis elektronickou laborator. Knihy, to byly krystalky, v nichz byl obsah nahran. Cist se daly pomoci optonu. Byl dokonce podobny knize, ale s jednou jedinou strankou ve dvou deskach. Pri smacknuti se objevovaly nasledujici stranky textu. Ale optonu se uzivalo zridka, jak mi rekl prodavajici robot. Verejnost davala prednost lektonum, cetly hlasite, daly se naridit na libovolny druh hlasu, tempo, modulaci. Pouze vedecke publikace pro maly okruh zajemcu byly jeste tisteny na plastiku, imitaci papiru. A tak se vsechny me nakupy vesly do jedne kapsy, prestoze to bylo temer tri sta titulu. Hrstka krystalickeho zrni — tak vypadaly knihy. Vybral jsem si hodne spisu historickych, sociologickych, trochu statistiky, demografie a z psychologie to, co mi doporucilo devce z Adaptu. Take nekolik vetsich matematickych prirucek, vetsich samozrejme ve smyslu obsazene naplne, ale ne rozmeru. Robot, ktery me obsluhoval, sam byl hotovou encyklopedii diky tomu, ze je pomoci elektronickych katalogu, jak mi rekl, primo spojen se vzorniky vsech moznych spisu na cele zemekouli. V knihkupectvi se zasadne vyskytovaly pouze jednotlive „exemplare“ knih, a jakmile je nekdo potreboval, nahraval se obsah zadaneho spisu do krystalku.
Originaly — „krystomatrice“ — byly neviditelne, byly totiz ulozeny za ocelovymi deskami, blede modre naemailovanymi. Takze knihy se ted tiskly pokazde, kdyz je nekdo potreboval. Otazka nakladu, jejich vyse, rozebrani, prestal existovat. Bylo to skutecne velkolepe, ale presto mi knizek bylo lito. Kdyz jsem se dovedel, ze jsou antikvariaty s papirovymi knihami, vyhledal jsem jeden. Dockal jsem se zklamani; vedecke tituly temer neexistovaly. Literatura zabavna, trochu detske, nekolik rocniku starych casopisu.
Koupil jsem si (jedine za stare knihy se muselo platit) neco pohadek z doby pred ctyriceti lety, abych si ujasnil, co se ted poklada za pohadku — a vypravil jsem se do sportovniho skladu. Tady uz me zklamani bylo bez hranic. Lehka atletika se udrzovala v jakesi zakrnele podobe. Behy, vrhy, skoky, plavani, ale temer zadne boje. Box uz neexistoval, a to, cemu se rikalo zapasy, to bylo jakesi vyslovene smesne pretlacovani misto poctiveho boje. Podival jsem se na jedno utkani z mistrovstvi sveta v projekcnim sale skladu a myslil jsem, ze me vztekem vezme cert. Obcas jsem se dal do smichu jako blazen. Ptal jsem se na zapas ve volnem stylu, judo, jiu-jitsu, ale nikdo ani nevedel, co to je. Je to pochopitelne, jestlize kopana jako disciplina vymrela bez nastupce, protoze v ni dochazi k ostrym stretnutim a urazum. Hokej existoval, ale jaky! Hralo se v kombinezach tak nafouknutych, ze hraci vypadali jako obrovske mice. Komicky byl pohled na dve muzstva, ktera se spolu pruzne srazela. Ale ona to take byla fraska a ne zapas. Skoky do vody ano, ale pouze ze ctyr metru. Hned jsem si vzpomnel na svuj (svuj!) bazen a ziskal jsem skladaci trampolinu, abych si zvysil tu, kterou najdu v Klavestre. Cely ten krach byl dusledkem betrizace. Ze zmizely byci a kohouti zapasy a jina krvava podivana, toho jsem nelitoval. Nikdy jsem take nebyl stoupencem profesionalniho rohovani, ale ta vlazna polivcicka, jaka zbyla, me vubec nelakala. S proniknutim techniky do sportu jsem se smiril jedine v turistice. Zvlast podvodni turistika se rozvinula. Prohledl jsem si ruzne typy potapecskych souprav, mala elektricka torpeda, na nichz se dalo cestovat u dna jezer, kluzaky, vodni vznasedla, pohybujici se na podusce stlaceneho vzduchu, vodni mikroglidery. To vse bylo opatreno zvlastnim zarizenim, ktere zabranovalo nehodam.
