Dostihy, dokonce velmi popularni, jsem nemohl uznat za sport. Pochopitelne, zadni kone, zadna auta, zavodila automaticky rizena vozidla, a mohlo se na ne sazet. Tradicni zavodni sporty silne ztratily na vyznamu. Vysvetlili mi, ze hranic fyzickych moznosti cloveka bylo dosazeno a zlepsovat rekordy mohl pouze clovek nenormalni, nejaka zruda, vynikajici silou nebo rychlosti. Rozumove jsem se s tim musel smirit. Nesporne chvalyhodna byla skutecnost, ze pozustatky atletickych disciplin, ktere hromadnou popravu pretrvaly, se masove rozsirily. Presto vsak jsem z te trihodinove prehlidky odesel zdrcen.
Vybrane sportovni naradi jsem si dal poslat do Klavestry. Od kluzaku jsem po zrale uvaze upustil, chtel jsem si koupit jachtu, ale plachetni jachty zmizely, totiz ty opravdove, s meci, byly jenom jakesi ubohe necky, zarucujici bezpecnost do te miry, ze jsem nechapal, jak muze jizda na nich prinaset nejake poteseni.
Kdyz jsem se vracel do hotelu, byl vecer. Od zapadu tahla nadychana, zarudla mracna, slunce uz se skrylo, vysel mesic v prvni ctvrti a v nadhlavniku zarila jako druha luna nejaka velka umela druzice. Vysoko nad domy se hemzily letaci stroje. Pocet chodcu se zmensil, zato se stupnoval ruch glideru a objevila se ta sterbinova svetla, ozehujici jizdni drahu, jejichz vyznam jsem stale jeste neznal. Vracel jsem se jinou cestou a dostal jsem se do velkeho parku. Napred se mi zdalo, ze je to park Terminal, avsak ten — i se sklenenou horou nadrazi — se zvedal v dalce, v severni, vyssi casti mesta.
Byl to, mimochodem receno nezvykly pohled. Zatimco celou krajinu jiz halil soumrak probodavany poulicnimi svetly, nejvyssi patra Terminalu jeste zarila jako zasnezene alpske stity.
V parku byl naval. Rostlo tam hodne novych odrud stromu, zvlaste palem, rozkvetle bezostne kaktusy; v zakouti vzdalenem od hlavnich aleji se mi podarilo objevit kastan stary nejmene dve ste let. Tri lide me postavy by neobjali jeho kmen. Usedl jsem na malou lavicku a nejakou dobu hledel do nebe. Jak nevinne, jak dobrotive shlizely hvezdy, mihotave, chvejici se v neviditelnych proudech atmosfery, ktera pred nimi chranila Zemi. Poprve jsem jim v duchu rekl „hvezdicky“, poprve po tolika letech! Tam by se to nikdo neodvazil vyslovit, meli bychom ho za blazna. Hvezdicky, na mou dusi, krvelacne hvezdicky! Nad stromy jiz zcela temne vzletl ohnostroj a ja jsem znenadani, s prekvapujici realitou spatril Arktura. Videl jsem, jak letim nad tou ohnivou plani, zuby mi cvakaji zimou, a po me kombineze steka, ruda od rzi, tajici jinovatka z mraziciho zarizeni. Sbiral jsem vyvevou vzorky korony, zaposlouchaval se do svisteni kompresoru, neztraceji-li obratky, protoze vterinova havarie, zaseknuti, by promenila pancere, aparaty i mne v nepostrehnutelny oblacek pary. Kapka, dopadajici na rozpaleny plat, nemizi tak rychle, jak rychle se pak vypari clovek.
Kastan jiz skoro odkvetl. Nemel jsem rad vuni jeho kvetu, ale ted mi pripominala to, co davno uz neni. Nad zivymi ploty se jeste vlnila zare ohnostroje, zvedal se krik, bylo slyset orchestry, jejichz hlasy se prostupovaly, kazdou chvili se vracelo sborove volani ucastniku nejake podivane, jak je prinasel vitr, snad hlasy cestujicich v horske draze. Avsak me zakouti zustavalo temer liduprazdne.
Tu se z postranni aleje vynorila cerna vysoka postava. Zelen uz byla skoro uplne seda, a tvar toho cloveka — kracel podivne pomalu souravymi krucky, a stezi zvedal nohy od zeme — jsem rozeznal teprve, kdyz se zastavil o nekolik kroku ode mne. Jeho ruce vezely v trychtyrovitych nasadcich, z nichz vybihaly dva tenke pruty zakoncene cernymi hruskami. Opiral se o ne ne jako paralytik, ale jako clovek nad pomysleni vycerpany. Nedival se na mne, na nic — salvy smichu, sborovy krik, hudba, vybuchy raket jako by pro neho vubec neexistovaly. Stal snad minutu, namahave dychal a jeho tvar se mi objevovala znovu a znovu, v opakujicich se zablescich ohnostroje. Byla tak stara, ze z ni roky smyly cely vyraz a zustala pouze kuze, obepinajici kosti. Kdyz se znovu chystal vykrocit a vysunul pred sebe ty podivne berly nebo protezy, jedna mu uklouzla. Vyskocil jsem z lavicky, abych ho zachytil, ale on jiz opet ziskal rovnovahu. Byl o hlavu mensi nez ja, ale presto byl vysoky na cloveka teto doby; pohledl na mne lesklyma ocima.
„Prominte,“ zamrucel jsem. Chtel jsem odejit, ale zustal jsem: v jeho ocich byl jakysi rozkaz.
„Ja jsem vas… uz nekde… videl. Ale… kde?“ rekl hlasem necekane silnym.
„Pochybuji,“ namitl jsem a zavrtel hlavou. „Vratil jsem se prave vcera z velice daleke cesty.“
„Odkud?“
„Z Fomalhaut.“
Jeho oci se rozzarily.
„Arder! Tom Arder!!“
„Ne,“ rekl jsem, „ale byl jsem s nim.“
„A on?“
„Zahynul.“
Dychal tezce.
„Pomozte mi usednout.“
Vzal jsem ho za ramena. Pod cernou hladkou latkou byl kost a kuze. Pomalu jsem ho spoustel na lavicku. Stal jsem nad nim.
„Sednete si take.“
Usedl jsem. Jeste porad dychal tezce, s ocima zavrenyma.
„To nic — rozcileni,“ zaseptal. Po chvili zvedl vicka.
„Ja jsem Romer,“ rekl bez uvodu.
Ze mne to vyrazilo dech.
„Jakze… vy… vy…? Kolik…?“
„Sto tricet ctyri,“ rekl suse. „Tehdy mi bylo sedm…“
Pamatoval jsem se na neho. Prijel k nam s otcem, fenomenalnim matematikem, ktery byl asistentem Geonida, tvurce teorie naseho letu. Arder tehdy ukazoval chlapci velkou zkusebni halu, odstredivky, a takovy zustal v me pameti: jako jiskra zivy, sedmilety chlapec, s otcovyma cernyma ocima. Arder ho zvedl do vzduchu, aby mohl zblizka nahlednout do pretlakove komory, v niz jsem sedel.
Oba jsme mlceli. V tom setkani bylo neco priserneho. Upiral jsem oci skrze tmu, s jakousi bolestnou, dychtivou zadostivosti na tu jeho tak straslive starou tvar, a hrdlo se mi sviralo. Chtel jsem vytahnout z kapsy cigaretu, ale nemohl jsem ji najit, tak se mi trasly prsty.
„Co se stalo s Arderem?“ vyptaval se.
Rekl jsem mu.
„Nenasli jste — nic?“
„Ne. Tam se nenajde nic — vite.“
„Pokladal jsem vas za neho…“
„Chapu. Postava a tak dale,“ rekl jsem.
„Ano. Kolik je vam ted let? Biologickych…“
„Ctyricet.“
„Mohl jsem…“ zaseptal.
Pochopil jsem ho.
„Niceho nelitujte,“ vykrikl jsem tvrde. „Niceho nelitujte. Niceho, rozumite?“
Poprve prenesl pohled na mou tvar.
„Proc?“
„Protoze ja tu nemam co pohledavat,“ rekl jsem. „Nikdo me nepotrebuje, ani ja nikoho.“
Jako by me neslysel.
„Jak se jmenujete?“
„Bregg, Hal Bregg.“
„Bregg…“ opakoval, „Bregg… Ne, nevzpominam si. Vy jste byl tam?“
„Ano. V Apprenous, kdyz vas otec privezl korektivy, ktere objevil Geonides posledni mesic pred startem. Ukazalo se, ze koeficienty refrakce v cernych mracnech prachu byly prilis nizke; nevim, rika-li vam to neco?“ odmlcel jsem se nejiste.
„Rika, ovsemze,“ rekl se zvlastni intonaci. „Muj otec, ovsemze. V Apprenous? Ale co vy jste tam delal? Kde vy jste byl?“
„V gravitacni komore, u Janssena. Vy jste tam tehdy prisel, privedl vas Arder, stal jste nahore, na galerii a dival jste se, jak mi davaji ctyricet ge. Kdyz jsem vylezl, krvacel jsem z nosu — vy jste mi podal svuj kapesnik…“
„Aha! Tak to jste byl vy?“
„Ano.“
„Zdalo se mi, ze ten muz v komore… mel tmave vlasy.“
