Panovala tu nepopsatelna vrava. Mezi zmatenymi vykriky, tony hudby, salvami vzletaly k nebi ohnostroje, ktere zustavaly viset ve vysi jako barevne kytice. Sypaly se z nich kriklave barevne koule do korun okolnich stromu. To vsechno v pravidelnych prestavkach probodaval mnohohlasy pronikavy krik, smiseny se smichem, nacisto jako kdyby tu nekde nablizku jezdila horska draha. Avsak nadarmo jsem patral ocima po jeji konstrukci. V hloubi parku se zvedala mohutna stavba s vezickami a hradbami, jako hrad preneseny sem ze stredoveku. Studene plameny neonu, ktere olizovaly jeho strechu, utvorily kazdou chvili slova: MERLINUV ZAMEK. Dav, ktery me sem dostrkal, smeroval k purpurove zdi pavilonu neobvykleho tim, ze pripominal lidskou tvar. Jeho okna tvorila planouci oci a obrovska, rozsklebena zubata tlama se otvirala, aby za vseobecneho veseli schlamstla dalsi davku tlacicich se. Pohltila pokazde stejne mnozstvi, sest lidi. V prvni chvili jsem se pokousel vyprostit se z tlacenice a odejit. Nebylo to vsak tak docela proste. Krome toho jsem nemel kam jit, uvazoval jsem, ze ze vsech moznych zpusobu, tento neznamy zpusob, jak zabit zbytek vecera, nemusi byt nejhorsi. V davu, ktery me obklopoval, nebyli lide osameli jako ja. Prevazovaly dvojice, chlapci a divky, muzi a zeny, staveli se do paru, a kdyz uz prisla rada na mne, coz oznamoval bily zablesk obrovskych zubu a zejici sarlatova tma tajuplneho jicnu, octl jsem se v uzkych, nevedel jsem totiz, mohu-li se pripojit k sestce, ktera se mezitim utvorila. V poslednim okamziku mne z rozpaku vyvedla zena, ktera stala s malym cernovlasym muzem, oblecenym jeste napadneji nez vsichni ostatni: uchopila me za ruku a bez okolku me vtahla za sebou dovnitr.
Nastala tma skoro absolutni. Citil jsem teplou, pevnou ruku nezname zeny, podlaha se pohybovala, rozsvetlilo se a my jsme se octli v prostorne jeskyni. Nekolik poslednich kroku jsme museli vystoupit vzhuru po hromade balvanu mezi piliri roztristenych kamenu, neznama pustila mou ruku — a jeden za druhym jsme se sklonili v tesnem usti jeskyne.
Doopravdy jsem uzasl. I kdyz jsem byl pripraven na prekvapeni, toto jsem necekal. Stali jsme na sirem piscitem pobrezi obrovske reky pod zhavymi paprsky tropickeho slunce. Protejsi vzdaleny breh byl porostly dzungli. V mrtvych ramenech reky lezely lodice, ci spise pirogy vyhloubene z kmenu. Na pozadi sedozeleneho proudu, ktery se valil za nimi, stali netecne, v obradnych pozach, cernosi obrovskeho vzrustu, nazi, lesknouci se olejem, pomalovani vapenne bilymi ornamenty. Vsichni se opirali lopatkovitymi padly o bok clunu.
Jeden, obsazeny, prave odplouval. Cerna posadka rozhanela ranami padel a pronikavymi vykriky hrbolate, kladam podobne krokodyly, napul ponorene v bahne. Obraceli se, cvakajice bezmocne zubatymi tlamami, a pousteli se na hlubsi vody. Sedm nas sestupovalo po sraznem brehu. Prvni ctverice zaujala mista v nasledujici lodce, jeji cernosi s viditelnou namahou zabodli padla do vymleteho brehu a odstrcili vratkou pirogu, az ji to zatocilo. Zustal jsem ponekud zpet, prede mnou uz byla pouze ta dvojice, ktere jsem mel co dekovat za rozhodnuti a ktera mela nastoupit plavbu, protoze se prave objevila nasledujici lodka, dlouha dobrych deset metru. Cerni veslari na nas zavolali a zapasice s proudem prirazili ke brehu. Naskocili jsme do vykotlaneho vnitrku, az se zviril prach vonici zuhelnatelym drevem. Mladik v nevkusnem odevu — predstavoval tygri kuzi a dokonce vic, protoze horni polovina dravcovy lebky visici na zadech mohla mu asi slouzit za pokryvku hlavy, pomohl sve spolecnici nastoupit. Zaujal jsem misto proti nim. Pluli jsme jiz delsi dobu, ale nebyl jsem si tak docela jist, ze jsem se jeste pred chvili prochazel v nocnim parku. Obrovsky cernoch, ktery stal v ostre spicce lodi, vyrazel kazdou chvili divoky skrek. Dve rady lesklych zad se sklanely. Pagaje se kratce a drave zapichavaly do vody, lodka drhla o pisek, vlekla se po dne, az konecne rychle vletla do hlavniho proudu reky.
Citil jsem tezkou, dusnou vuni vody, bahna, hnijicich rostlin, ktere plavaly kolem nas, za okraji clunu, zvedajicimi se sotva na pid nad vodni hladinu.
Brehy se vzdalovaly. Mijeli jsme charakteristicky sede zeleny, jakoby zpopelneny bus. S pisecnych lavic salajicich slunecnim zarem se tu a tam, se splichnutim, sesouvali krokodylove, podobni obzivlym kmenum. Jeden se drzel dosti dlouho za nasi zadi. Napred vycnivala nad hladinu podlouhla hlava, pak mu voda postupne zaplavovala vyboulene oci, a uz jen jeho chripi, tmave jako ricni kamen, prudce rozrazelo kalnou vodu. Mezi rytmicky se ohybajicimi hrbety cernych veslaru bylo videt pereje tam, kde se reka valila pres zatopene balvany — pak cernoch na pridi vyrazel jine, chraplave zvolani, padla po jedne strane zacala pracovat divoceji a piroga zatacela. Tezko rici, kdy temne hrdelni zvuky, jake vykrikovali cernosi zabirajici padly, zacaly splyvat v nevyslovne teskny, znovu a znovu se opakujici napev, v jakysi zlobny krik, jenz prechazel v obzalobu, zakoncenou mnohonasobnym zabublanim vody zcerene pagaji. Tak jsme pluli, preneseni jako zazrakem do praveho srdce stare Afriky. Obrovsky veletok uprostred sedozelene savany. Stena dzungle napred daleko ustoupila a pak zmizela v tetelicich se masach rozpaleneho vzduchu. Cerny kormidelnik na pridi udaval tempo, v dalce se na savanach pasly antilopy, jednou se tam v mracnu prachu prehnalo zpomalenym, tezkopadnym klusem stado ziraf. Po chvili jsem na sobe ucitil pohled zeny, ktera sedela proti mne. Podival jsem se na ni.
Ohromila me jeji krasa. Jiz drive jsem si povsiml, ze je hezka, byl to vsak prchavy dojem, ktery neupoutal mou pozornost. Nyni jsem ji mel prilis blizko sebe, abych mohl svuj prvni dojem zopakovat. Nebyla jen hezka. Byla prekrasna. Mela tmave vlasy s medenym leskem. Bilou, nevyslovne klidnou tvar a nehybna, tmave ruda usta. Ucarovala mi. Ne jako zena, spise snad jako tento nezmerny, v slunci onemely prostor. Jeji krasa mela dokonalost, jake jsem se vzdycky trochu obaval. Snad to pramenilo z toho, ze jsem na Zemi prilis malo prozil a prilis mnoho o tom premyslel, budjakbud, mel jsem prave pred sebou jednu z tech zen, ktere vypadaji, jako by byly vymodelovany z jine latky nez obycejni smrtelnici. Ta krasna lez ovsem vyplyva z jiste konfigurace rysu a cela tkvi ve vnejsku, ale kdo na to mysli pri pohledu na ni? Usmala se, pouhyma ocima, zatim co si jeji rty uchovavaly vyraz pohrdave lhostejnosti. Neplatilo to mne, spise jejim myslenkam. Jeji druh sedel na lavicce zaklinene do vydlabaneho kmene, levou ruku bezvladne spustil pres okraj lodice, takze se spicky jeho prstu smacely ve vode. Ale nedival se ani tam, ani na panorama divoke Afriky, ktere jsme mijeli, sedel zkratka a dobre jako v cekarne u zubare, unudene a otravene.
Pred nami, roztrouseny po cele sirce reciste, se objevovaly nasedle balvany. Kormidelnik zacal kricet, jako by zaklinal, podivne ostrym, mohutnym hlasem, cernosi urputne bili padly, zatimco se ukazalo, ze ty balvany jsou potapejici se hrosi; lod se rozjela. Stado tlustokozcu zustalo vzadu a pres rytmicke splouchani vesel, pres chraptive tezkou pisen veslaru, bylo slyset duty sumot, prichazejici neznamo odkud. Daleko, tam kde reka mizela mezi brehy zvedajicimi se stale srazneji, vznasely se dve k sobe naklonene, obrovske, roztresene duhy.
„Age! Annai! Annai! Agee!!“ rval kormidelnik jako sileny. Cernosi zdvojnasobili razy, clun letel, jako by mu narostla kridla, zena vztahla ruku a tapave hledala ruku sveho druha.
Kormidelnik rycel. Piroga se hnala prekvapujici rychlosti. Prid se zvedla, sklouzli jsme po hrbete obrovske, zdanlive nehybne vlny a mezi radami cernych zad, pracujicich v dabelskem tempu, spatril jsem obrovsky zakrut reky: vody najednou ztemnele se valily do skalnich vrat. Proud se dvojil. My jsme se drali napravo, kde se voda hnala pres pereje cim dal belejsi od peny, zatimco leve rameno reky zmizelo jako kdyz utne, a pouze ohlusujici rev a sloupy vodni triste dokazovaly, ze tam skaly skryvaji vodopad. Vyhnuli jsme se mu a prodrali jsme se do druheho ricniho ramene. Ale ani zde nevladl klid. Piroga ted jako kun poskakovala mezi cernymi balvany. Kazdy z nich drzel nad sebou zvednuty vejir jecici vody, srazy brehu se priblizovaly k sobe. Cernosi po prave strane prestali veslovat. Pritiskli tupa drzadla pagaju k hrudi s takovou prudkosti, ze jsme jeji silu mohli odhadnout jedine podle zaduneni v jejich prsou. Piroga odrazila od skaly a dostala se doprostred proudu. Prid vyletela vzhuru, kormidelnik stojici na ni jen zazrakem neztratil rovnovahu. Zachvel jsem se zimou od sprsky strikajici od okraju skal. Piroga, chvejici se jako pruzina, letela dolu. Byl to priserny splav, po obou stranach se mihaly cerne balvany s najezenymi okruzimi vody. Piroga, s dutym narazem odstrcena cernosskymi padly od skal, opet se od nich odrazila a vletla, jako sip vystreleny po bilych penach, do jicnu nejprudsiho proudu. Zvedl jsem hlavu a spatril koruny sikkomor rozklenute ve vysi. Ve vetvich se prohanely male opicky. Musil jsem se chytit za okraj lodky, tak silny otres nasledoval. Skok. A v rachotu vodnich mas — voda se nam hrnula do lodky z obou stran, takze jsme v mziku promokli do niti — sjizdeli jsme jeste prikreji, to jiz byl pad, balvany na brehu odletovaly zpet jako sochy obludnych ptaku s kypici vodou kolem ostrych kridel. Buraceni, buraceni. Siluety veslaru stojicich nepohnute proti nebi, jako strazcove katastrofy. Ritili jsme se primo na skalni sloup rozdelujici uzinu vedvi, pred nim krouzil cerny vir vody, leteli jsme primo na prekazku. Zaslechl jsem zensky krik.
Cernosi bojovali se zarputilym zoufalstvim, kormidelnik rozprahl paze, videl jsem jeho otevrena, kricici usta, ale hlas jsem neslysel, tancil na spicce pirogy. Lod spadala zesikma, odrazena vlna nas zadrzela a my jsme nekolik vterin stali na miste. Potom jako by padla zoufale nepracovala, lodka se otocila a rozjela pozpatku. Stale rychleji. Dve rady cernochu v mziku odhodily padla a zmizely. Vrhli se bez premysleni do vody po obou stranach pirogy. Posledni ucinil smrtelny skok kormidelnik.
Zena vykrikla podruhe. Jeji druh se oprel nohama o protejsi bok a ona se k nemu vrhla. Dival jsem se opravdu nadsen na tu podivanou valicich se vodnich mas, dunicich duh. Lod o neco uderila; volani, drasavy vykrik…
Napric tohoto vodniho bucharu, ktery se ritil dolu a unasel nas s sebou, lezel tesne nad hladinou strom, lesni
