velikan, ktery padl shora a utvoril jakysi most. Ti dva klesli na dno. Ve zlomku vteriny, ktery mi zustal, jsem se rozmyslel, mam-li udelat totez. Vedel jsem, ze to vsechno, sjezd, cernosi, africky vodopad, je pouze iluze drasajici nervy, ale sedet nehybne, kdyz spicka lodi jiz vklouzla pod pryskyricnaty, vodou zality kmen obrovskeho stromu, to bylo nad me sily. Jako blesk jsem se skrcil, ale zaroven jsem zvedl ruku a ona pronikla kmenem, aniz se ho dotkla. Nic jsem nepocitil, jak jsem ocekaval, ale dojem, ze jsme zazrakem unikli katastrofe, presto zustal neporuseny.
To byl konec. V pristi pereji se piroga postavila na zad. Obrovska vlna nas zaplavila, otocila. Po nekolik uderu srdce klouzala lodka v dabelskem kruhu, smerujic do stredu viru. Zena snad kricela, ale neslysel jsem to, nezaslechl jsem nic. Naraz. Praskot tristicich se bortu jsem pocitil celym telem. Usi jako by byly zacpane revem vodopadu. Piroga, vymrstena nadlidskou silou z vody, se zaklinila mezi dva balvany. Ti dva vyskocili na skalu zaplavovanou penami, vysplhali se vzhuru, ja za nimi…
Stali jsme na skalisku mezi dvema rameny kypici beloby. Pravy breh byl dosti daleko. K levemu vedla lavka, zachycena v trhlinach skaly, jakysi visuty most tesne nad vlnami, ktere se valily do chrtanu pekelneho kotle. Vzduch byl ledovy mlhou, vodni tristi, ta uzka lavka visela bez zabradli, kluzka vlhkem, nad propasti ohlusujiciho revu. Museli jsme klast nohy na zprachnivele desky, volne prostrcene do spletenych lan, a prejit nekolik kroku ke brehu. Ti dva kleceli prede mnou, a jako by se hadali, kdo pujde prvni. Neslysel jsem pochopitelne nic. Vzduch jako by zhmotnel od toho neustaleho hrmotu. Konecne mladik vstal, neco mi rekl a ukazal dolu. Uvidel jsem pirogu. Jeji utrzena zad tocici se stale rychleji zakrouzila ve vlnach a zmizela, pohlcena virem. Mlady muz v tygrim kabatci byl o poznani mene lhostejny nebo ospaly nez na zacatku cesty. Zato se zlobil, jako by se tady byl octl proti sve vuli.
Vzal zenu za ramena a ja si pomyslil, ze se zblaznil, protoze ji chtel nepochybne srazit primo do rvouciho jicnu. Zena mu neco rekla, videl jsem rozhorceni, ktere ji zablesklo v ocich. Polozil jsem jim ruce na ramena, a tak naznacil, aby me pustili napred. Pak jsem vkrocil na lavku. Houpala se, komihala; nesel jsem prilis rychle, znovu a znovu jsem rameny vyrovnaval rovnovahu. Uprostred jsem zavravoral. Tak se totiz rozhoupala, ze jsem div nespadl. To zena nechtela pockat, az prejdu, a vkrocila na lavku. Ze strachu, ze kvuli ni spadnu, udelal jsem prudky skok vpred. Pristal jsem na samem okraji skaly a okamzite jsem se obratil.
Zena nepresla, vratila se. Mladik sel jako prvni, drzel ji za ruku. Podivne tvary, jake vytvarel vodopad, ktery modeloval bile a cerne prizraky, staly se pozadim jejich vratkeho prechodu. Muz stal jiz na krok ode mne. Podal jsem mu ruku. Soucasne zena klopytla a lavka se rozhoupala. Pritahl jsem ho tak, ze bych mu spise vytrhl ruku, nez bych ho nechal upadnout. Sila trhnuti ho vymrstila, takze dopadl az dva metry za mnou, na kolena, ale pustil ji.
Byla jeste ve vzduchu, kdyz jsem skocil, nohama napred, tak, abych vnikl do vln sikmo mezi brehem a stenou nejblizsiho utesu. Zamyslel jsem se nad tim vsim pozdeji, az jsem mel cas. Vedel jsem pochopitelne, ze vodopad i cesta nad propasti jsou jen iluzi, krome vseho jineho byl dukazem onen kmen, kterym pronikla ma ruka. Presto jsem skocil, jako kdyby mohla doopravdy zahynout, ba dokonce, zcela reflexne, pripravil jsem se na ledovy naraz vody, jejiz proudy ustavicne skrapely nase tvare a odevy.
Ale nepocitil jsem nic, krome silneho narazu vzduchu, a pristal jsem v prostorne sini, na lehce pokrcenych nohou, jako kdybych skocil nanejvys z metrove vysky. Uslysel jsem sborovy smich.
Stal jsem na podlaze, mekke jako z plastiku, kolem dokola bylo plno lidi, nekteri jeste meli promacene saty: divali se nahoru a valeli se smichy.
Sledoval jsem jejich pohledy — bylo to prapodivne.
Po vodopadech, skalach, africkem nebi ani vidu ani slechu. Videl jsem leskly strop a pod nim — prave priplouvajici pirogu, vlastne jakousi rekvizitu, protoze clun pripominala pouze shora a ze stran. Na dne byla jakasi kovova konstrukce. V lodce lezeli na brise ctyri lide, kolem nich nebylo nic — ani cernossti veslari, ani skaly, ani reka, jedine tu a tam se mihaly tenke praminky vody, vystrikovane ze skrytych hubic. O neco dale se vznasel jako upoutany balon — nebyl totiz nicim podepren — ten skalni obelisk, na nemz skoncila nase plavba. Od neho vedla lavka ke kamennemu vystupku, ktery vycnival z kovove steny. Vys bylo videt schudky se zabradlim a dvere. To bylo vse. Piroga s lidmi sebou zmitala, zvedala se, prudce spadala; vse se delo zcela nehlucne, slysel jsem pouze vybuchy veseli, doprovazejici jednotlive etapy sjizdeni vodopadu, ktery neexistoval. Po chvili narazila piroga na skalu, lide z ni vyskocili, museli prejit po lavce…
Od meho skoku uplynulo snad dvacet vterin. Hledal jsem ocima zenu. Pohledla na mne. Zmocnil se me trochu hloupy pocit. Nevedel jsem, mam-li k ni pristoupit. Ale shromazdeni lide zacali zrovna odchazet, a v nejblizsi chvili jsme se octli vedle sebe.
„Pokazde totez,“ rekla pak, „pokazde spadnu!“
Noc v parku, ohnostroje a zvuky hudby vypadaly trochu neskutecne. Vychazeli jsme v zastupu vzrusenem a rozechvelem po prozitych hruzach. Uvidel jsem druha zeny, prodiral se k ni. Zase jiz byl ospaly, jako predtim. Zdalo se, ze me vubec nevidi.
„Pojdme k Merlinovi,“ rekla zena tak hlasite, ze jsem to zaslechl. Nesnazil jsem se poslouchat, co si rikaji. Ale nova vlna prichozich nas jeste vice smackla. Proto jsem stal porad vedle nich.
„Zda se mi, ze chces uteci,“ rekla s usmevem, „snad se nebojis kouzel.“
Rikala to jemu, ale divala se na mne. Samozrejme, mohl jsem si prorazit cestu ven, ale jako vzdycky v podobnych situacich, nejvice jsem se bal smesnosti. Vykrocili, udelalo se volne misto, okolostojici se take najednou rozhodli pro prohlidku Merlinova zamku, a kdyz tam zamirili a nekolik lidi nas rozdelilo, zmocnily se me pochyby, zda jsem pred chvili nepodlehl klamu.
Pohybovali jsme se krok za krokem. Na travniku staly smolne sudy, z nichz slehaly plameny; jejich zare ukazovala hrozive cihlove basty. Prosli jsme po padacim moste pres prikop pod vycenenymi zuby mrize. Zaplavilo nas sero a chlad kamenne sine. Vedly z ni vzhuru tocite schody — plne dute ozveny kroku. Ale v goticke, klenute chodbe v prvnim patre nebyl jiz naval tak velky. Vedla do arkad z nichz bylo videt na nadvori. Tam chatra na konich v cernych cabrakach rvala a pronasledovala jakousi cernou maskaru. Ve spolecnosti nekolika lidi, ktere jsem si jiz zacinal pamatovat, kracel jsem nerozhodne, neveda kam. Zenu a jejiho pruvodce jsem zahledl mezi piliri slouporadi, kde ve vyklencich stala prazdna brneni. V pozadi se otevrely dvere pobite medenym plechem, vysoke jako pro obry. Vesli jsme do rytirske sine potazene rudym damaskem, osvetlene pochodnemi, jejichz smolny coud drazdil chripi. Za stoly hodovali v hlucnem davu pirati nebo potulni rytiri, na roznich, olizovany plameny, se otacely obrovske kusy masa, ruda zare poskakovala po tvarich lesknoucich se potem, kosti chrupaly v mocnych celistech obrnenych stolovniku. Obcas vstavali od tabule a prochazeli se mezi nami. V dalsi sini hralo nekolik obru v kuzelky a misto kouli uzivali lebek. Vsechno dohromady mi pripadalo hodne naivni, kycovite; zastavil jsem se vedle hracu, stejne velkych jako ja, kdyz kdosi do mne zezadu narazil a mimodek prekvapene vykrikl. Obratil jsem se a pohledl do oci jakemusi mladickovi. Vykoktal omluvu a rychle odesel s prihlouplym vyrazem ve tvari. Ale teprve pohled tmavovlase zeny, ktera byla pricinou, ze jsem se octl v palaci lacinych divu, mi vysvetlil, co se stalo: ten muz chtel skrze mne projit, protoze me pokladal za jednoho z neskutecnych hosti carodeje Merlina.
Merlin sam nas prijal ve vzdalenem kridle palace, obklopen druzinou maskovanych postav, ktera bez hnuti asistovala jeho kouzlum. Ale jiz jsem toho zacinal mit dost, a lhostejne jsem prijimal ukazky cernokneznickeho umeni. Podivana se rychle skoncila. Pritomni zacali odchazet, a kdyz nam Merlin, stribrovlasy, nadherny, zastoupil cestu, ukazal beze slova na protejsi, cernym suknem pobite dvere.
Jen nas tri pozval dovnitr. Sam nevstoupil. Octli jsme se v komnate neprilis velike, neobycejne vysoke, jeji jednu stenu tvorilo zrcadlo, sahajici od stropu po kamennou podlahu z cernych a bilych dlazdic. Pusobilo to dojmem, ze je pokoj dvakrat tak velky, nez byl ve skutecnosti, a ze v nem stoji na kamenne sachovnici sest lidi.
Nabytek tam nebyl zadny — nic nez vysoka alabastrova urna a kytici kvetin podobnych orchidejim, ale s mimoradne velkymi kalichy. Kazdy kvet mel jinou barvu. Stali jsme proti zrcadlu. Vtom se muj obraz na mne podival. Tento pohyb nebyl zrcadlovym odrazem meho pohybu. Ja jsem zkamenel, ale ten ramenaty dlouhan pohledl nejdrive na tmavovlasku, pak na jejiho druha — nikdo z nas tri se nepohnul — a pouze nase odrazy, jez se nejakym nepochopitelnym zpusobem osamostatnily a ozily, sehraly mezi sebou pantomimickou scenu.
Mladik v zrcadle pristoupil k zene, pohledl ji do oci, ale ona zavrtela hlavou. Vytahla z bile vazy kvety a probirajic je prsty, vybrala tri — bily, zluty a cerny. Bily podala jemu a s temi dvema pristoupila ke mne. Ke mne — v zrcadle. Podavala mi oba kvety — vybral jsem si cerny. Pak se vratila na sve puvodni misto a vsichni tri — tam v zrcadlovem pokoji — jsme zaujali presne tytez pozice, jake jsme zaujimali ve skutecnosti. Kdyz se to stalo, zmizely kvety z rukou dvojniku a byly to jiz jen obycejne obrazy, verne opakujici kazdy nas pohyb.
Dvere v protejsi stene se otevrely, sestoupili jsme po tocitych schodech dolu. Sloupy, vikyre i klenuti presly nepozorovane v ubel a stribro plastikovych chodeb. Kraceli jsme dal, stale mlcky, ani sami, ani spolecne. Ta situace mi byla cim dal trapnejsi, ale co jsem si mel pocit? Odhodlat se k obradnemu predstaveni, odpovidajicimu spolecenskemu katechismu z minuleho stoleti?
