„Nic.“

Uchopila me za pazi.

„Pojdme.“

Nejaka dvojice prosla kolem nas a zmizela v seru. Nasledoval jsem ji. Tam, ve tme, jako by bylo mozne vsechno, ale kdyz se trochu rozsvetlilo, stal se muj vybuch pred chvili — ktery mel byt odvetou za urazku — pouze smesnym. Citil jsem, ze vstupuji do neceho falesneho, jak falesne bylo to nebezpeci i kouzla, vsechno — ale sel jsem dal. Ani hnev, ani nenavist, nic — bylo mi vsechno jedna. Octl jsem se mezi vysokymi svetly a citil jsem tu svoji velkou, tezkopadnou pritomnost, ktera menila v grotesku kazdy muj krok po jejim boku. Ale ona jako by o tom nevedela. Sla podel valu, za nimz staly v radach glidery. Chtel jsem zustat, ale sklouzla dlani po mem predlokti a uchopila me za ruku. Byl bych se ji musel vytrhnout a stal bych se jeste smesnejsim — pomnik astronautickych ctnosti svadeny Putifarkou. Usedl jsem vedle ni, stroj se hnul a rozjel. Poprve jsem jel gliderem a pochopil jsem, proc nemely okna. Byly zevnitr cele pruhledne, jako ze skla.

Jeli jsme dlouho, mlcky. Huste zastaveny stred mesta ustoupil podivnym tvarum predmestske architektury — pod malymi umelymi slunci odpocivaly budovy ponorene v zeleni, stavby plynulych linii, nafouknute v prapodivne podusky, rozkridlene tak, ze mizela hranice mezi vnitrkem domu a jeho okolim, vyplody fantasmagorie, ustavicnych snah po vytvoreni neceho, co by neopakovalo stare formy. Glider opustil sirokou jizdni drahu, proletl temnym parkem a zastavil se u schodu, zvlnenych jako sklenena kaskada. Kdyz jsem po nich vystupoval, uvidel jsem sklenik rozkladajici se pod schodistem.

Tezka vrata se nezvucne otevrela. Obrovska hala, vroubena nahore galerii, blederuzove kotouce lamp bez podpery nebo zaveseni. V sikmych stenach okna, jako prorazena do jineho prostoru — vyklenky a v nich nikoli fotografie, a nikoli figuriny, ale sama Aen, obrovska, primo proti mne — v naruci snedeho muze, ktery ji libal, nad schody Aen v bilem neustavajicim mihotani toalety, vedle sklonena nad kvety, fialovymi, obrovskymi jako jeji tvar. Kraceje za ni, uvidel jsem ji jeste jednou v jinem okne, s divcim usmevem, osamelou, jen svetlo se chvelo v jejich medenych vlasech. Schody zelene. Bile slouporadi. Stribrne schody. Chodby pres celou budovu a v nich — ustavicny pomaly pohyb, jako kdyby ten prostor oddechoval, steny se bezhlucne rozestupovaly a vytvarely pruchody tam, kam Aen jdouci prede mnou prave zamirila sve kroky. Jemne krivky ploch v pohybu. Clovek si mohl myslit, ze nepostrehnutelny vanek zaobluje stycne plochy galerii, modeluje je, ale vsechno, co jsem zatim videl, to bylo jen predprazi, vstup, predsin. Pres pokoj prosvetleny odevsad nejtencim zilkovanim ztuhleho ledu, tak ubelovy, dokonce i stiny se v nem zdaly bile jako mleko, vesli jsme do mensiho kabinetu. Po neposkvrnene belosti predchazejiciho byla jeho hned jako vykrik. Bylo tam pouze svetlo proudici neznamo odkud, jehoz zdroj jako by byl obraceny, protoze osvetlovalo nas i nase obliceje zdola. Pokynula rukou, zserilo se. Pristoupila ke stene a nekolika gesty z ni vykouzlila zaoblinu, ktera se okamzite zacala rozvijet az vytvorila jakesi dvojite, siroke lehatko — vyznal jsem se v topologii dost dobre, abych vytusil, jake vypocty predchazely vytvoreni krivky sameho operadla.

„Mame navstevu,“ rekla a zustala stat. Z otevreneho dreveneho osteni vyklouzl prostreny stolek a rozbehl se k ni jako psik. Velka svetla zhasla, jakmile porucila gestem, aby se nad vyklenkem s kresly — jaka to byla kresla, nemam pro to slov! — objevila mala lampa. A stena ji poslechla. Mela zrejme dostatek tech pucicich a pred ocima rozkvetajicich kusu nabytku. Naklonila se nad stolkem a zeptala se, aniz se na mne podivala:

„Blar?“

„Treba,“ odpovedel jsem. Neptal jsem se na nic. Nemohl jsem nebyt primitivem, ale mohl jsem alespon byt barbarem mlcicim.

Podala mi vysoky kuzel s trubickou, menil se jako rubin, ale byl mekky, jako bych se dotykal ochmyrene kuzicky ovoce. Sama si vzala druhy. Usedli jsme. Nesnesitelne mekce, jako kdybych sedel na oblacku. Napoj mel chut neznameho cerstveho ovoce a obsahoval malicke hrudky, ktere se necekane a komicky rozstrikovaly po jazyku.

„Dobry?“

„Ano.“

Treba to byl ritualni napoj? Napriklad pro vyvoleneho, nebo naopak, na zkroceni zvlaste nebezpecnych? Ale jiz jsem si rekl, ze se nebudu na nic vyptavat.

„Je lepsi, kdyz sedis.“

„Proc?“

„Jsi strasne veliky.“

„Vim.“

„Schvalne se snazis byt nezdvorily?“

„Dari se mi to bez namahy.“

Dala se do ticheho smichu.

„Vtipny jsem taky,“ rekl jsem. „Spousta dobrych vlastnosti, co?“

„Jsi jiny,“ rekla. „Nikdo tak nemluvi. Povez mi, jake je to. Co citis?“

„Nerozumim.“

„To predstiras. A treba jsi lhal, ne. Neni mozne. Nedovedl bys tak…“

„Skocit?“

„Na to jsem nemyslila.“

„Tak nac?“

Jeji oci se zuzily.

„Nevis?“

„No, vis,“ rekl jsem. „Copak ted uz se to nedela?“

„Dela, ale ne tak.“

„No, prosim, jak dobre to umim.“

„Ne. Jiste ne… ale tak, jako bys chtel…“

Nedokoncila.

„Co?“

„Vis sam. Citila jsem to.“

„Mel jsem zlost,“ priznal jsem se.

„Zlost,“ rekla pohrdave. „Myslila jsem, sama nevim, co jsem si myslila. Nikdo by se toho neodvazil, vis.“

Zacal jsem se neznatelne usmivat.

„A to se ti tak zalibilo?“

„Jak ty nic nechapes. Svet je bez strachu, ale tebe se clovek muze bat.“

„Chces jeste?“ zeptal jsem se. Jeji rty se pootevrely, znovu na mne pohledla jako na selmu.

„Chci.“

Prisunula se ke mne. Vzal jsem jeji ruku, polozil ji na svou, naplocho — prsty sahaly stezi za dlan.

„Proc mas tak tvrdou ruku?“ zeptala se.

„To je od hvezd. Jsou hranate. A ted se zeptej: proc mam tak strasne zuby?“

Usmala se.

„Zuby mas docela obycejne.“

Pri techto slovech zvedla mou ruku, ale pocinala si tak opatrne, ze jsem si vzpomnel na sve setkani se lvem, a misto abych se citil dotcen, usmal jsem se, protoze to nakonec bylo strasne hloupe.

Zvedla se nad mym ramenem. Nalila si z male cerne lahvicky a vypila to.

„Vis, co to je?“ zeptala se, zavirajic oci s takovym vyrazem, jako kdyby ta tekutina palila. Mela obrovske rasy. Jiste neprave. Herecky vzdycky maji neprave rasy.

„Ne.“

„Nereknes to nikomu?“

„Ne.“

„Perto…“

„No no…“ rekl jsem pro vsechny pripady. Otevrela oci. „Videla jsem te jeste predtim. Sel jsi s takovym prisernym starcem, ale pak ses vracel sam.“

„To je syn meho mladsiho kamarada,“ vysvetlil jsem. Nejpodivnejsi je, ze je to vlastne pravda, mihlo se mi hlavou.

„Budis pozornost, vis?“

„Co delat?“

„Nejen tim, ze jsi tak vysoky. Chodis jinak a divas se, jako bys…“

Вы читаете Navrat z hvezd
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ОБРАНЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату