Zvuky tlumeneho orchestru. Byli jsme jako za kulisami, za neviditelnou scenou, v pozadi stalo nekolik prazdnych stolku s odstrcenymi zidlickami. Zena se zastavila a zeptala se sveho spolecnika:
„Nezatancis si se mnou?“
„Nechce se mi,“ rekl. Poprve jsem uslysel jeho hlas.
Byl to hezky chlapec, ale takovy nejaky bez vule, nepochopitelne pasivni, jako by mu absolutne na nicem nezalezelo. Mel krasna, temer divci usta. Pohledl na mne — pak na ni — stal a mlcel.
„Tak jdi, chces-li,“ rekla.
Rozhrnul zaves, ktery tvoril jednu stenu a odesel. Vykrocil jsem za nim.
„Odchazite?“ zaslechl jsem za sebou.
Zustal jsem stat. Za zavesem se ozval potlesk.
„Neprisednete si?“
Beze slova jsem se posadil. Mela nadherny profil. Usni boltce byly zakryty perletovymi kotoucky.
„Jsem Aen Aenis.“
„Hal Bregg.“
Vypadala prekvapene. Ne mym jmenem. Nic ji nerikalo. Spise tim, ze jsem tak lhostejne prijal jeji jmeno. Mohl jsem si ji nyni zblizka prohlednout. Jeji krasa byla dokonala a neuprosna. Klidna, opanovana lenivost jejich pohybu take. Mela na sobe sede ruzovou, spise sedou nez ruzovou robu, ktera jako by tvorila pozadi, jeste znasobujici belost tvari a rukou.
„Nemate me rad?“ zeptala se klidne.
Ted jsem zase ja uzasl.
„Neznam vas.“
„Jsem Ammai — z Opravdovych.“
„Kdo jsou to — Opravdovi?“
Jeji oci na mne se zajmem spocinuly.
„Vy jste nevidel Opravdove?“
„Ani nevim, co to je.“
„Kde jste se tu vzal?“
„Prisel jsem z hotelu.“
„Ach tak, z hotelu…“ v jejim hlase znel zretelny vysmech. „A smim se zeptat, kde jste byl predtim, nez jste se odebral do hotelu?“
„Smite. Ve Fomalhautu.“
„Co je to?“
„Souhvezdi.“
„Jakto?“
„Hvezdna soustava vzdalena od Zeme triadvacet svetelnych let.“
Vicka se ji zachvela. Rty se pootevrely. Byla prekrasna.
„Astronaut?“
„Ano.“
„Chapu. Jsem realistka — dosti znama.“
Nerekl jsem nic. Mlceli jsme. Hudba hrala.
„Tancite?“
Taktak, ze jsem se nedal do smichu.
„To, co se ted tanci — ne.“
„Skoda, ale to se da odcinit. Proc jste to udelal?“
„Co?“
„Tam na te lavce?“
Neodpovedel jsem ihned.
„Byl to… reflex.“
„Znal jste to?“
„Tu umelou plavbu? Ne.“
„Ne?“
„Ne.“
Chvile ticha. Jeji oci, pred chvili zelene, ted temer zcernaly.
„Jedine na velice starych kopiich muze clovek videt neco takoveho…“ rekla jakoby mimochodem. „To nikdo nezahraje. Nejde to. Kdyz jsem to uvidela, napadlo me, ze byste…“
Vyckaval jsem.
„Ze byste mohl. Protoze jste to vzal vazne. Vidte?“
„Nevim. Snad.“
„Nevadi. Ja to vim. Chtel byste? Jsem zadobre s Frenetem. Nevite mozna, kdo je to. Musim mu to rici… Hlavni producent realu. Kdybyste chtel…
Dal jsem se do smichu. Trhla sebou.
„Prominte. Ale… nebesa cerna i modra… vy jste pomyslela … angazovat me do…“
„Ano.“
Nevypadala dotcene. Spis naopak.
„Dekuji. Radeji ne, vite.“
„Ale muzete mi rici, jak jste to udelal. Nebo je to vase tajemstvi?“
„Co to znamena: jak? Videla jste to prece…“
Odmlcel jsem se.
„Vam jde o to, jak jsem mohl…“
„Jste opravdu duvtipny.“
Dovedla se usmivat pouhyma ocima, jako snad zadna jina. Pockej, hned te prejde chut me svadet… rekl jsem si.
„To je proste. A zadne tajemstvi. Nejsem betrizovany.“
„Oh…“
Okamzik jsem si myslil, ze vstane, ale ovladla se. Jeji oci se vratily, velke, dychtive. Divala se na mne jako na selmu, ktera lezi krok od ni, jako by nachazela zvracenou rozkos v hruze, kterou jsem ji nahanel. Pripadalo mi to jako urazka, horsi, nez kdyby se byla jen polekala.
„Muzete…“
„Zabit?“ odpovedel jsem se zdvorilym usmevem. „Ano. Mohu.“
Mlceli jsme. Hudba hrala. Nekolikrat na mne zvedla oci. Nemluvila. Ja take ne. Potlesk. Hudba. Sedeli jsme tak snad ctvrt hodiny. Znenadani vstala.
„Pujdete se mnou?“
„Kam?“
„Ke mne.“
„Na byt?“
„Ne.“
Obratila se a odesla. Sedel jsem bez hnuti. Nenavidel jsem ji. Neohledla se. Sla, jinak nez vsechny zeny, ktere jsem kdy videl. Nesla, plula. Jako kralovna.
Dohonil jsem ji mezi zivymi ploty, kde bylo temer tma. Zbytek svetla vychazejiciho z pavilonu se misil s namodralou zari mesta. Musela zaslechnout me kroky, ale sla dal, jako by byla sama, neohledla se, ani kdyz jsem ji vzal pod pazi. Sla dal. To byl policek. Chytil jsem ji za ramena, obratil k sobe. Jeji tvar, bila v seru, se zvedla. Divala se mi do oci. Nepokousela se mi vytrhnout. Nebyla by ostatne mohla.
Libal jsem ji divoce, pln nenavisti, citil jsem, jak se chveje.
„Ty,“ rekla hlubokym hlasem, kdyz jsme se odtrhli.
„Mlc.“
Snazila se uvolnit.
„Jeste ne,“ rekl jsem a zacal jsem ji znovu libat. Najednou se ten vztek zmenil v hnus nad sebou samym. Pustil jsem ji. Myslil jsem, ze utece. Zustala. Pokousela se mi pohlednout do tvare. Odvratil jsem hlavu.
„Co je ti?“
