„Co?“
„Jako by ses mel na pozoru.“
„Pred kym?“
Neodpovedela. Zmenila se ve tvari. Oddechovala hlasiteji, pohledla na svou ruku. Spicky prstu se chvely.
„Jiz…“ rekla tise a usmala se, ale ne na mne. Jeji usmev byl extaticky. Zornicky se ji rozsirily a pohltily duhovku, padala pomalu zpet, az spocinula na sedem operadle, medene vlasy se uvolnily, divala se na mne v jakemsi triumfujicim ohromeni.
„Polib me.“
Objal jsem ji. A bylo to strasne, protoze jsem po ni touzil i netouzil — zdalo se mi, ze prestava byt sama sebou, jako kdyby se kazdym okamzikem mohla zmenit v neco jineho. Zaryla prsty do mych vlasu, jeji dech, kdyz se ode mne odtrhovala, byl jako stenani. Jeden z nas je neuprimny, nicemny, myslil jsem si. Ale kdo? Ona nebo ja? Libal jsem ji, jeji tvar byla bolestne krasna, straslive cizi, pak jiz byla jenom muciva rozkos, ale i tehdy ve mne zustal chladny, nemy pozorovatel. Neztratil jsem sebe. Operadlo, poslusne, div ne predvidave, se stalo poduskou pro nase hlavy, bylo to jako pritomnost nekoho tretiho, urazlive bdela, a my, jako kdybychom o tom vedeli, nevymenili jsme za celou dobu ani jedine sluvko. Usinal jsem jiz, objimaje jeji siji, a jeste se mi zdalo, ze tu nekdo stoji a diva se a diva…
Kdyz jsem se vzbudil, spala. Byl to jiny pokoj. Ne, tentyz, ale nejak se zmenil — cast steny se odsunula a ukazala okoli. Nad nami, jako zapomenuta, svitila uzka lampicka. Naproti nad korunami stromu, jeste temer cernych, svitalo. Opatrne jsem se presunul na okraj lehatka — zamumlala neco jako „Alane“, ale spala dal.
Prosel jsem prazdnymi velkymi sinemi. Byla v nich okna obracena k vychodu. Vnikal jimi rudy svit a naplnoval pruhledne tvary nabytku jiskrou cerveneho vina. Skrze rady pokoju jsem zahledl kracejici postavu. Byl to ro bot, perletove sedy, bez tvare, jeho trup slabe zaril, horel v nem rubinovy plamenek, jako lampicka pred obrazkem.
„Chci odejit,“ rekl jsem.
„Prosim.“
Stribrne, zelene, modre schody. V hale vysoke jako chram jsem se rozloucil se vsemi tvaremi Aen najednou. Byl jiz bily den. Robot prede mnou otevrel vrata. Porucil jsem mu privolat glider.
„Ano. Neprejete si domovni?“
„Treba domovni. Chci jet do hotelu Alcaron.“
„Prosim. K sluzbam.“
Kdosi jiz tak se mnou mluvil. Kdo? Nemohl jsem si vzpomenout.
Po sraznych schodech — aby hoste do smrti nezapomneli, ze je to palac, ne dum, — jsme oba sestoupili. V zari vychazejiciho slunce jsem vsedl do stroje. Kdyz se rozjel, ohledl jsem se. Robot jeste stal v usluzne poze, trochu podobny modlarce, s temi svymi sepjatymi hubenymi pazemi.
Ulice byly skoro liduprazdne. V zahradach, jako podivne opustene lodi, odpocivaly vily. Ano, skutecne odpocivaly, jako kdyby jenom chvilku si sedly mezi zivymi ploty a stromy, se slozenymi ostrouhlymi, barevnymi kridly. Ve stredu mesta bylo ziveji Jehlove mrakodrapy s vrcholky rozzhavenymi sluncem, domy — skleniky, domy — obri, s siroce rozkrocenymi chodidly oblouku. Ulice je probodavala, vybihala do zmodraleho prostoru. Ale na nic jsem se jiz nedival. V hotelu jsem se vykoupal a zatelefonoval do cestovni kancelare. Objednal jsem ulder na dvanact. Pripadalo mi trochu komicke, jak nenucene temito slovy operuji, prestoze nemam potuchy, co je to ulder.
Zbyvaly mi jeste ctyri hodiny casu. Spojil jsem se s hotelovym inforem a zeptal se na Breggovy. Sourozence jsem nemel, ale otcuv bratr zanechal dve deti, chlapce a divku. I kdyby nezili oni, pak jejich deti…
Infor mi vyjmenoval jedenact Breggu. Zeptal jsem se postupne na genealogii. Ukazalo se, ze pouze jediny z nich,
Atal Bregg, pochazel z me rodiny. Byl to vnuk meho stryce, ne nejmladsi, bylo mu jiz sedesat. Vedel jsem tedy, co jsem chtel. Zvedl jsem dokonce sluchatko, abych mu zatelefonoval, ale odlozil jsem je. Co jsem mu koneckoncu mel rici? Nebo on mne? Jak zemrel muj otec? Ma matka? Ja jsem prece umrel drive nez oni a nemel jsem, pohrobek, pravo se ptat. Bylo v tom — tak jsem to v tomto okamziku citil — neco neprirozeneho, jako kdybych je podvedl tim, ze jsem zbabele uprchl pred osudem a ukryl se v case, ktery byl pro mne mene smrtelny nez pro ne. To rodice pochovali ve hvezdach me, nikoli ja rodice na Zemi.
Presto jsem zvedl sluchatko. Signal dlouho vyzvanel. Konecne se ozval domaci robot a rekl, ze Atal Bregg neni na Zemi.
„Kde je?“ zeptal jsem se rychle.
„Na Lune, odjel na ctyri dny. Co mu mam vyridit?“
„Co dela? Jake je jeho zamestnani?“ zeptal jsem se, „protoze… nevim, je-li to ten, ktereho hledam, treba to byl omyl…“
Bylo pro mne snazsi osidit robota.
„Psychoped.“
„Dekuji. Zazvonim za nekolik dnu.“
Odlozil jsem sluchatko. Dikybohu, nebyl to astronaut — aspon neco.
Spojil jsem se s hotelovym inforem a zeptal se, jakou mi muze doporucit zabavu na dve tri hodiny.
„Zveme vas do naseho realonu,“ rekl.
„Co davaji?“
„Snoubenku. Nejnovejsi real Aen Aenis.“
Sjel jsem dolu, bylo to v podzemi. Predstaveni jiz zacalo, ale robot u vchodu me ujistil, ze jsem skoro o nic neprisel — hraje se teprve nekolik minut. Zavedl me do tmy, vykouzlil z ni jakymsi podivnym zpusobem vejcovite kreslo, usadil me do neho a zmizel.
Prvni dojem byl, jako kdybych sedel u jeviste, nebo ne — primo na scene — tak blizko byli herci. Jako bych je mel na dosah ruky. Nemohl jsem si vybrat nic lepsiho, byl to totiz pribeh z mych dob, neboli historicke drama. Rok nebyl presne urcen, ale soudic podle nekterych podrobnosti, dej se odehraval nekolik let po mem odletu.
Zpocatku mi pusobily poteseni kostymy, vyprava byla naturalisticka, ale prave proto me to bavilo, protoze jsem postrehl spousty omylu a anachronismu. Hrdina, velmi hezky, stihly brunet, odesel z domu ve fraku (bylo casne rano) a jel autem na schuzku se svou milou. Mel dokonce cylindr, ale sedy, jako by to byl Anglican a jel na derby. Pak se objevila romanticka krcma s hospodskym, jakeho jsem jakteziv nevidel, vypadal jako pirat. Hrdina si sedl na sosy fraku a pil pivo brckem; a tak podobne.
Najednou jsem se prestal usmivat. Vesla Aen. Byla oblecena nesmyslne, ale v mziku to ztratilo vyznam. Divak vedel, ze miluje jineho, a toho mladeho muze klamala. Typicky sentimentalni role zaletne zeny, plactiva, kycovita a banalni. Avsak Aen se tim nedala strhnout. Byla to divka, ktera vzdycky zila okamzikem, neuvazujici, nezna, bezmyslenkovita a pro bezmeznou naivitu sve ukrutnosti — nevinna bytost, ktera delala nestastnymi vsechny, protoze nechtela udelat nestastnym nikoho. V objeti jednoho zapominala na druheho a delala to tak, ze clovek veril v jeji okamzitou uprimnost…
Ta slatanina se pred ocima proste rozpadavala, nezbylo z ni nic, zustavala jen Aen, velka herecka.
Real byl neco vic nez nova forma divadla. Kdyz jsem se totiz zadival na nejaky usek sceny, zvetsoval se a rozrustal a tak vlastne divak svou vlastni volbou rozhodoval o tom, chce-li videt zvetseny detail nebo celek obrazu. Pritom proporce toho, co zustavalo v ramci zorneho pole, nebyly deformovany. Byla to jakasi po certech dumyslna opticka kombinace — ktera poskytovala iluzi nadzivotne plasticke, jakoby umocnene skutecnosti.
Zajel jsem nahoru do pokoje, abych si zabalil veci, protoze jsem mel za nekolik minut odjet. Zjistil jsem, ze mam tech veci vice, nez jsem tusil. Nebyl jsem jeste se vsim hotov, kdyz se ozval telefon: pristavili mi ulder.
„Hned budu dole,“ rekl jsem. Robot — nosic vzal ma zavazadla a zrovna jsem vychazel z pokoje, kdyz se znovu ozval telefon. Zavahal jsem. Nevtiravy signal se neunavne opakoval. Aby to nevypadalo, ze utikam, rekl jsem si a zvedl sluchatko, i kdyz jsem si nebyl docela jist, proc to opravdu delam.
„To jsi ty?“
„Ano. Vzbudila ses?“
„Uz davno. Co delas?“
„Videl jsem te v realu.“
„Ano?“ rekla, ale z jejiho hlasu jsem vycitil uspokojeni. Znamenalo to: je muj!
„Ne.“
„Jake: ne?“
„Devce — jsi velka herecka. Ale ja jsem docela jiny clovek, nez se ti zda…“
„Dnes v noci se mi to take zdalo?“ prerusila me. V jejim hlasu se kmitlo pobaveni — a najednou se vratila
