hruskam. Nacpal jsem si jimi kapsy u zahradnich kalhot a nasel si co nejodlehlejsi zakouti, chranene ze tri stran zivym plotem. Vysplhal jsem na starou jablon, vyhledl si nejvhodnejsi vidlici, ktera by unesla mou tihu, a zabral jsem se do studia teto pohrebni reci nad mym zivotnim dilem.
Po hodine jsem si nebyl svou veci tak jist. Starek uvadel argumenty, kterym bylo tezko oponovat. Vychazel z hubenych udaju, jake privezly dve prve vypravy, jez predchazely nasi. My jsme jim rikali „nabodnuti“, jelikoz to byla pouha sondaz na vzdalenost nekolika svetelnych let. Starek vypracoval statisticke tabulky pravdepodobnosti rozptylu, jinymi slovy „hustoty zalidneni“ cele galaxie. Pravdepodobnost setkani s myslicimi bytostmi odhadoval na jednu ke dvaceti. Jinak receno: na kazdych dvacet vyprav v okruhu 1000 svetelnych let — jedna mela nadeji, ze objevi obydlenou planetu. Tento vysledek — i kdyz to zni podivne — povazoval Starek za zcela povzbudivy, ale plany kosmickych styku pohrbil dedukcemi a vyvody az v druhe casti sve analyzy.
Kypela ve mne zluc, kdyz jsem cetl, co neznamy autor psal o vyprave, jako byla nase, to znamena o vypravach podnikanych pred objevem Mitkova efektu a parastatickych ukazu. Pokladal je totiz za absurdni. Avsak teprve od neho jsem se cerne na bilem dovedel, ze zasadne je mozna stavba kosmicke lodi, ktera by dosahovala zrychleni radu tisic, ba dokonce dvou tisic ge. Osadka takoveho letadla by vubec nepocitovala akceleraci ani brzdeni — na palubach by vladla stala tize, odpovidajici zlomku pozemske. Nuze, Starek pripoustel, ze lety k hranicim nasi galaxie, ba dokonce i na jine galaxie — transgalaktodromie, o niz snil Olaf — jsou mozne v rozmezi jedineho lidskeho zivota. Pri rychlosti o nepatrny zlomek procenta mensi nez rychlost svetla zestarlo by muzstvo pouze o nekolik desitek mesicu a navratilo by se po letu do hlubin metagalaxie zpet na Zemi. Na zemekouli zatim ovsem uplynou ne stovky, ale miliony let. Civilizace, jakou by kosmonauti po svem navratu zastali, by je nemohla do sebe vtelit. Snadneji by se za nasich casu zapojil do zivota neandrtalec. To nebylo vsechno, neslo prece o osudy hrstky lidi. Oni byli posly lidstva. Jejich prostrednictvim kladlo otazky, na nez meli prinest odpoved. Jestlize se odpoved mela dotykat problemu souvisicich se stupnem vyvoje civilizace, pak ho lidstvo muselo dosahnout drive, nez oni se vratili. Od chvile, kdy byla otazka polozena, a kdy na ni prisla odpoved, uplynuly miliony let. Ale to jeste neni vsechno. Odpoved by byla neaktualni, mrtva. Prinaseli totiz zpravy o stavu jine, mimogalakticke civilizace z doby, kdy lide dospeli k druhemu hvezdnemu brehu. Ale za jejich cesty zpatky onen svet prece take neustrnul, take on pokrocil vpred o milion, dva, tri miliony let. Otazky a odpovedi se tedy mijely chaoticky jako hrebeny a upati vln, opozdovaly se o mnoho set veku, zpozdeni je anulovalo a cinilo z cele vymeny myslenek, hodnot a zkusenosti — fikci. Marnost. Byli tedy zprostredkovateli a zvestovateli mrtvych obsahu a jejich dilo bylo aktem neodvratneho a naprosteho vyobcovani z lidskych dejin. Kosmicke vypravy tudiz znamenaly jakousi dezerci, drive neznamou a ze vsech moznych tu nejnakladnejsi, dezerci z oblasti historickych promen. Pro tuto vidinu, pro takove vzdycky ztratove, vzdycky zbytecne silenstvi mela Zeme pracovat s nejvetsim vypetim sil? A davat mu sve nejlepsi lidi?
Knihu uzavirala kapitola o moznostech explorace pomoci robotu. I tento pruzkum prinasel mrtve vedomosti, ale touto cestou by se predeslo ztratam na lidech.
A byl tam jeste nekolikastrankovy dovetek, pokus o odpoved na otazku, zda existuje moznost cest nadsvetelnymi rychlostmi a dokonce moznost tak zvaneho „bezprostredniho kosmickeho styku“, to jest prekracovani vesmirnych hlubin bez ztraty casu, — nebo temer bez ni — diky nejakym, dosud neznamym vlastnostem latky a prostoru, pomoci nejakeho „dalneho spojeni“. Tato teorie, ci spise hypoteza, nepodlozena prakticky zadnymi fakty, mela svuj nazev: teletaxie. Starek se domnival, ze ma argument, ktery vyvraci i tuto neodvolatelne posledni nadeji. Kdyby existovala, tvrdil, jiste by ji byla objevila nektera z nejpokrocilejsich civilizaci nasi galaxie. Nebo jinych galaxii. V tom pripade by jeji predstavitele mohli navstivit v dobe nad pomysleni kratke, prostrednictvim „dalneho spojeni“, vsechny planetarni systemy i slunce, vcetne naseho. Avsak Zeme podobnou „teletaktiku“ doposud nezaznamenala. A to je dukaz, ze o tomto bleskovem zpusobu probadani kosmu lze sice uvazovat, ale nikdy je — uskutecnit.
Vracel jsem se domu jako omraceny, s jakymsi temer detskym pocitem osobni krivdy. Starek, jehoz jsem nikdy nevidel, me ranil jako nikdo. Muj neobratne vypraveny obsah nepodava nezvratnou logiku jeho vyvodu. Nevim, jak jsem se dostal do pokoje, jak jsem se prevlekl. Jednu chvili jsem dostal chut na cigaretu — a zjistil jsem, ze jiz davno kourim, sede schouleny v posteli, jako bych na neco cekal. Pravda: na obed. Na spolecny obed. To bylo tak: mel jsem malicko strach z lidi. Nechtel jsem si to priznat, a proto jsem ukvapene pristoupil na to, ze budu vilu sdilet s cizimi lidmi. A snad skutecnost, ze jsem na ne cekal, vyvolavala ten muj podivny spech, jako bych se snazil vsechno stihnout, pripravit se na jejich pritomnost, byt diky kniham obeznamen s tajemstvim moderniho zivota. Tak naplno bych si to nebyl priznal jeste ani dnes rano, ale po Starckove knize jako by trema pred setkanim ze mne najednou spadla.
Vytahl jsem z pristroje na cteni namodraly, zrnku podobny krystalek a s uzasem plnym hruzy jsem jej odlozil na stul. To on mi zasadil tu ranu palici do hlavy. Prvne od navratu jsem si vzpomnel na Thurbera a na Gimmu. Musim se s nimi sejit. Snad ma ta knizka pravdu, ale nejaka jina pravda stoji za nami. Stoprocentni pravdu nema nikdo. Neni to mozne. Z otupelosti me vytrhla znelka. Pritahl jsem si svetr a zaposlouchan do sebe, jiz klidnejsi, sestoupil jsem dolu. Slunce prosvetlovalo vino na verande, hala — jako vzdycky odpoledne — byla plna rozptylene, nazelenale zare. V jidelne bylo prostreno pro tri. Kdyz jsem vstoupil, otevrely se protejsi dvere a objevili se ti mladi manzele. Na nynejsi dobu byli dost vysoci. Setkali jsme se v polovine cesty — jako diplomate. Predstavil jsem se, podali jsme si ruce a zasedli ke stolu.
Zmocnil se me jakysi otupely klid, asi jako boxera, ktery se pred chvili zvedl z prken po technicky bezvadnem knokautu. Z te sve lhostejnosti, jako z loze, jsem pozoroval mladou dvojici.
Divce nemohlo byt ani dvacet. Daleko pozdeji, po obede, jsem dospel k presvedceni, ze bych ji nedovedl popsat, jiste si nebyla podobna ani na fotografii a ja jsem na druhy den vubec nemel predstavu, jaky vlastne ma nosik, zdali rovny, nebo malicko nahoru.
Zpusob, jakym vztahovala ruku po talirku, pusobil mi radost jako neco vzacneho, jako prekvapeni, ktere nepotkava cloveka denne. Usmivala se zridkakdy a klidne, jako se spetkou neduvery k sobe same, jako by si myslila, ze se malo ovlada, ze je prilis bujna, nebo snad vzpurna, a snazila se tomu moudre celit, ale stale se te prisnosti vuci sobe same nejak vyhybala, vedela to, a dokonce jako by ji to pripadalo i smesne.
Pritahovala pochopitelne muj pohled, a ja s tim musel bojovat. Presto jsem se na ni kazdou chvili uprene zadival, na jeji kastanove vlasy vyzyvajici vitr. Sklanel jsem hlavu nad talir, pokukoval po ni ukradkem, kdyz jsem sahal pro misky, takze jsem dvakrat malem prevrhl vazicku s kvetinami; jednim slovem, pocinal jsem si skvele. Ale oni jako by me vubec nevideli. Meli jakesi sve, pouze o sebe se zachycujici hacky pohledu, neviditelne nitky dorozumeni, ktere je spojovalo. Nevim, zdali jsme za celou tu dobu vymenili dvacet slov o tom, ze je venku hezky, ze krajina je puvabna a ze je toto misto jako stvorene pro odpocinek.
Marger byl ani ne o hlavu mensi nez ja, chlapecky stihly, prestoze mu jiz mohlo byt tricet pryc. Nosil tmavsi oblek, byl to blondyn s dlouhou lebkou a s vysokym celem. Zpocatku se mi zdalo, ze je nevsedne hezky, ale jen do te chvile, dokud zachoval nehybnou tvar. Sotvaze na zenu promluvil — a jejich rozhovor se skladal z naznaku a z jednotlivych sluvek pro nezasveceneho zcela nesrozumitelnych — a usmal se pritom, staval se temer osklivym. A vlastne ne, pouze proporce tvare jako by se menily v neprospech! Rty se stahovaly vlevo, ztracel vyraz, dokonce i jeho usmev byl bezbarvy, prestoze mel krasne bile zuby. Ale kdyz ozil, pak mel i oci prilis modre i bradu prilis ukazkove vymodelovanou a vubec, cely byl jako neosobni ideal muzske krasy rovnou z modniho zurnalu. Co bych si namlouval — od prvniho okamziku jsem k nemu pocitil antipatii.
Devce — v duchu jsem tak musel jeho zenu nazyvat i kdybych sam nechtel — nemelo ani krasne oci, ani rty nebo pozoruhodne vlasy. Nebylo na nem nic neobycejneho. Cele bylo neobycejne. S takovou divkou bych mohl, stan na zadech, prochodit Skaliste hory krizem krazem, napadlo mi. Proc zrovna hory? Nevim. Vyvolavala ve mne predstavy taborist v kosodrevine, namahy vystupu, morskeho pobrezi, kde neni nic nez pisek a vlny. Snad jen proto, ze nemela namalovane rty? Pritomnost jejiho usmevu jsem citil na druhe strane stolu, i kdyz se vubec neusmivala. V nenadalem zachvatu neomalenosti jsem nahle rozhodl podivat se na jeji hrdlo — a jako bych se dopoustel kradeze.
Prihodilo se to jiz na sklonku obeda. K memu prekvapeni se na mne obratil Marger — dal bych na to hlavu, ze jsem se zacervenal. Mluvil delsi dobu, nez jsem pochopil, oc mu jde. Ze v dome maji pouze jeden glider a on ze si jej bohuzel musi vzit, protoze pojede do mesta. Kdybych se tam take chystal, a nechtel cekat do vecera, jestli bych se nesvezl zaroven s nim. Mohl by mi samozrejme poslat z mesta jiny glider, nebo…
Prerusil jsem ho. Zacal jsem v tom smyslu, ze se nikam nechystam, vtom jsem zavahal, jako bych si na neco vzpomnel, a najednou jiz slysim svuj vlastni hlas, jak rika, ze mam opravdu v umyslu jet do mesta, a kdybych mohl…
„No, to je znamenite,“ rekl. Vstavali jsme zrovna od stolu. „Kdy by se vam to nejlepe hodilo?“
Chvili jsme delali cavyky, az jsem z neho dostal, ze on ma dost napilno. Rekl jsem tedy, ze mohu vyjet treba hned. Smluvili jsme si schuzku za pul hodiny.
