„…anomalie excentricka… asymptoto kulovita… nadire nekonecna… prasysteme linearni… systeme holonomicky… prostore polymetricky… prostore sfericky… prostore najezeny… prostore ponoreny…“
„…prosim bas… pobsimnete si laskabe… prosim bas pogorne…“
Cele sero se hemzilo chrcivym suskanim. Vyklouzlo z neho hlasitejsi:
„…zivocich planetarni, zetlele bahno z tel, hle, rozbresk byti, faze prvotni… i vynori se milujici med z krvavych testomozkovcu…“
„…brek… break… brabzel… be… brewe… weryskop…“
„… trido iracionalni… trido mocna… trido poustni… trido trid…“
„…prosim bas… pogorne bas prosim… pobsimnete
si…“
„Tiiicho…“
„Ty…“
„Ssso…?“
„Sisiiis me…?“
„Sisim…“
„Muzes se me dotknout?“
„… brek… break… brabzel…“
„Nemam cim.“
„Sssskoda… videl bysss… jaksssem lessskly a ssstudeny…“
„… musi provolat:
„Nejvyssi So…soude, milost racils dat a spa…pasit nas a zivot prodlouziti…“
„…hle, tot posledni vzepeti krakavou inkarceraci kracejiciho mistra ctvrceni a rozparovani, anot vzchazi, anot vzchazi trikrate liduprazdne kralovstvi…“
„…jsem novy… jsem zbrusu novy… nikdy jsem neprodelal svar s kostrou… mohu dale… presvedcte se…“
„…prosim bas…“
Nevedel jsem, kam se divat, omamen mrtvym zarem i temi hlasy. Valily se odevsad. Od podlahy po strilnovita okenka u stropu se vrsily haldy spletenych a zaklinenych trupu. Trosky pronikajiciho sem svetla se chabe leskly na jejich zprohybanych pancirich.
„…mel jsem pre… prechodny de…defekt… ale uz jsem do…dobry uz vidim… pa…pane…“
„Co vidis, je tma!“
„Ja presto vidim…“
„…vyslechnete me laskave… mam nesmirnou cenu, jsem unikatni. Zaznamenavam kazdy zlomek energie, najdu kazdy bludny proud, kazde prepeti, vyzkousejte si me. Ta trasavka je prechodna… nema nic spolecneho…“
„…prosim bas… pobsimnete si laskabe… prosim bas…“
„…testohlavci povazovali svou kyselou fermentaci za ducha, drasani masa za historii, prostredky odrocujici rozklad… za civilizaci…“
„…mne… mne jedineho… to je nedopatreni…“
„…prosim bas… pobsimnete si laskabe…“
„Zachranim vas!“
„Kdo je to?“
„Co…“
„Kdo nas zachrani…?“
„Opakujte po mne… ohen me stravi se vsim vsudy a voda me celeho promeni v rez. Branou mi bude zivel ten oboji a bez bazne vykrocim…“
„Tiiicho!“
„…kontemplace katody…“
„Katodoplacie!“
„…jsem zde omylem… ja myslim… ja prece myslim…“
„Jat zrcadlem jsem zrady…“
„…prosim bas… pobsimnete si laskabe… pogorne bas prosim…“
„…uteku supernekonecna… uteku mlhovin… uteku hvezdokup…“
„On je tady…“ ozval se vykrik a nastalo ticho temer stejne ohlusujici svym nepopsatelnym napetim, jak mnohohlasy byl sbor, ktery mu predchazel.
„Pane!“ reklo neco. Nevim, kde se vzala ta jistota, ale citil jsem, ze tato slova jsou urcena mne. Neodpovedel jsem.
„Pane… prosim vas o chvilku pozornosti. Pane, ja… ja jsem jiny. Jsem tady omylem…“ Ozval se sum. „Ticho! Ja jsem zivy,“ hlas prehlusil vravu. „Ano, strcili me sem, oblekli me do plechu schvalne, aby se to nepoznalo, ale prilozte ucho sem a ucitite puls!“
„Ja taky!“ prekrikoval ho druhy hlas. „Ja taky! Pane! Onemocnel jsem, v chorobe se mi zdalo, ze jsem stroj, to bylo me silenstvi, ale ted uz jsem zdravy! Hallister, pan Hallister to muze dokazat! Zeptejte se ho! Vezmete me odtud!“
„…prosim bas… pogorne bas prosim…“
„…brek… break…“
„K sssluzbam!“
Barak zahlucel, zarincel rezavymi hlasy, v mziku se naplnil bezdechym revem. Dal jsem se na ustup pozpatku, vybehl jsem do slunce a oslnen jsem primhouril vicka. Dlouhou dobu jsem stal s ocima zaclonenyma rukou. Za mnou se rozlehlo tahle vrznuti, to robot prirazil dvere a zastrkoval zavoru.
„Pane…“ zaslechl jsem jeste v zaplave ztlumeneho mumlani za zdi, „…prosim bas… k sluzbam… omylem!..“
Minul jsem zaskleny pavilon, nevedel jsem, kam jdu — chtel jsem pouze uniknout tem hlasum co nejdal: neslyset je. Trhl jsem sebou, kdyz jsem ucitil na rameni necekany dotek. Byl to Marger, plavovlasy, hezky, usmevavy.
„Ach, odpustte, Breggu, prosim vas tisickrat za prominuti, to to trvalo…“
„Co bude s nimi?“ prerusil jsem ho bezmala hrube a ukazal rukou na barak stojici o samote.
„Prosim?“ zamrkal. „S kym?“
Vtom pochopil a podivil se:
„Vy jste tam byl? Zbytecne…“
„Jak to, ze zbytecne?“
„To je srot.“
„Jak to?“
„Srot k pretavbe, uz po selekci. Pujdeme? Musime podepsat protokol…“
„Okamzik. Kdo provadi tu selekci?“
„Kdo? Roboti.“
„Coze? Oni sami??“
„Pochopitelne.“
Umlkl pod mym pohledem.
„Proc je nedavaji opravit?“
„Je to nerentabilni…“ rekl pomalu s uzaslym vyrazem.
„A co se s nimi stane?“
„Se srotem? Putuje tam,“ ukazal na stihly, osamele stojici sloup martinske pece.
V pracovne na psacim stole lezely jiz pripraveny papiry — protokol o kontrole, jeste nejake lejstro. Marger postupne vyplnil rubriky, podepsal se a podal pero mne. Obracel jsem je v prstech.
„Moznost omylu je vyloucena?“
„Prosim?“
„Tam, v tom… srotu, jak vy tomu rikate, se mohou vyskytovat jeste vykonne, jeste docela schopne… nemyslite?
Pozoroval me, jako by docela nechapal, co rikam.
„Mel jsem takovy dojem,“ dokoncil jsem pomalu.
