odlozil. Rozhodl jsem se, ze se nebudu setrit. Vzal jsem to, co se mi zrovna zdalo nejtezsi, monografii o analyze metagenu, a vrhl jsem se na prvni rovnice, jako bych se vrhal hlavou proti zdi.
Matematika prece jen mela — aspon pro mne — nejake spasne vlastnosti, takze kdyz jsem asi za hodinu, s pootevrenymi usty, konecne pochopil, zmocnil se me obdiv k tomu Ferretovi. Jak to dokazal? Vzdyt ja jsem prece chvilemi nevedel, jak se to dela, ani ted, kdyz jsem urazil drahu, kterou on vytycil; sledovat ho krok za krokem, na to jsem jeste tak stacil, avsak on se pres to bezpochyby prenesl jedinym skokem.
Odpustil bych si vsechny hvezdy, kdybych nosil v hlave — aspon na mesic — zlomek toho, co v ni nosi on.
Znelka ohlasila veceri a mne hned pichlo u srdce pomysleni, ze tady jiz nejsem sam. Vterinu jsem uvazoval, nemam-li prece jen poveceret nahore, ale zastydel jsem se. Mrstil jsem pod postel tim hnusnym trikotem, ktery ze mne delal napumpovanou opici, natahl jsem svuj nezaplatitelny, stary vytahany svetr a sestoupil do jidelny. Sedeli jiz u stolu. Az na nekolik banalnich zdvorilustek bylo ticho, nebot ani oni vlastne nehovorili. Slova byla zbytecna. Domlouvali se pohledy, hovorila na neho kyvnutim hlavy, mrknutim, letmym usmevem. A ve mne pozvolna narustala ledova tiha, citil jsem, jak me ruce lacni a touzi nekoho sevrit, stisknout, rozdrtit. Proc jsem takovy primitiv, myslil jsem si zoufale. Proc, misto abych premyslel o Ferretove knize, o problemech, ktere objevil Starek, misto abych se staral o sve veci, musim se drzet na uzde, abych to devce nehltal ocima jako vlk!
Ale to jeste nebylo nic. Doopravdy jsem se zhrozil, teprve kdyz jsem nahore za sebou zavrel dvere pokoje. V Adaptu po lekarske prohlidce prohlasili, ze jsem docela normalni. Doktor Juffon mi rekl totez. Ale cozpak mohl normalni clovek prozivat to, co jsem v tuto chvili citil ja? Kde se to vzalo? Ja sam jsem nejednal, byl jsem pouhym svedkem! Delo se neco neodvratneho, jako pohyb planety, vynorovani, zatim temer nepozorovatelne, poznenahle, jeste beztvare. Pristoupil jsem k oknu, vyhledl do zserele zahrady a pochopil, ze to ve mne muselo zrat od obeda, od prveho okamziku, jenze to potrebovalo svuj cas. Proto jsem odjel do mesta. Proto jsem zapomnel na hlasy z temnoty…
Byl jsem odhodlan ke vsemu. Kvuli tomu devceti. Nechapal jsem, jak k tomu doslo, ani proc je tomu tak. Nevedel jsem, je-li to laska nebo silenstvi. Bylo mi to jedno. Nevedel jsem nic, az na to, ze jsem na nic nebral ohled. A bojoval jsem s tim, stoje u otevreneho okna, jak jeste nikdy s nicim. Tiskl jsem celo k chladive zdi vyklenku a straslive jsem se obaval sam sebe.
„Musim neco udelat,“ rikal jsem si tise. „Musim neco udelat. Je to jiste tim, ze mi neco schazi. To prejde. Nemuze mi na ni zalezet. Neznam ji. Neni ani zvlast hezka. Ja prece nic neprovedu. Nic neprovedu,“ prosil jsem sam sebe. „Nedopustim se prece zadneho… nebesa cerna i modra!“
Rozzehl jsem svetlo. Olaf! Olaf me zachrani! Vsecko mu reknu. Ujme se me. Odjedeme nekam. Udelam, co mi poruci. Vsecko. On jediny pochopi. Prijede uz zitra. To je dobre.
Chodil jsem po pokoji. Citil jsem vsecky svaly, jako bych byl plny selem. Chystaly se ke skoku, rvaly se spolu; najednou jsem klesl u postele na kolena, zatal zuby do pokryvky a vyrazil ze sebe ne vzlyk, ale divny zvuk, suchy, odporny; nechtel, nechtel jsem nikomu ublizit, ale vedel jsem, ze si nemam co nalhavat, ze mi nepomuze Olaf, nikdo.
Vstal jsem. Za tech deset let jsem se naucil cinit okamzita rozhodnuti. Musil jsem nejednou prevzit odpovednost za zivot vlastni i cizi, a delal jsem to vzdycky stejne. Naplnoval me chlad, muj mozek jako by se menil v zarizeni, ktere ma zjistit klady a zapory, zvazit je a pak s konecnou platnosti rozhodnout. Dokonce i Gimma, ktery me nemel rad, uznaval mou nezaujatost. Nyni, i kdybych chtel, nedovedl bych jednat jinak nez tenkrat, v bezvychodnych situacich. Ostatne toto byla bezvychodna situace. Zachytil jsem zrakem svou vlastni tvar v zrcadle. Svetle, skoro bile duhovky, stazene zornice, hledel jsem nenavistne. Odvratil jsem se. Nemel jsem ani pomysleni, ze bych ulehl do luzka. Tak jak jsem stal, prehodil jsem nohy pres rimsu okna. Od zeme me delily ctyri metry. Skocil jsem a dopadl jsem temer bez hluku. Rozbehl jsem se potichu k bazenu. Minul jsem ho. Vybehl jsem na silnici. Blede fosforeskujici vozovka se tahla k horam, vinula se mezi nimi jako svetelny had, hadek, az jako carka jasu zmizela v temnote.
Bezel jsem stale rychleji, abych unavil to srdce, busici tak rytmicky, tak silne. Hnal jsem se asi hodinu, az jsem pred sebou zahledl svetla nejakych domu. Na miste jsem se obratil. Byl jsem uz unaveny, ale prave proto jsem dodrzoval tempo a rikal si: „Tu mas! Tu mas! Tu mas!“ Tak jsem bezel a bezel, az jsem dorazil k dvojite aleji ziveho plotu — a zustal jsem stat pred zahradou vily.
Tezce oddechuje, stanul jsem u bazenu. Usedl jsem na betonovou obrubu, sklonil hlavu a spatril odraz hvezd. Netouzil jsem po hvezdach. Nepotreboval jsem hvezdy. Byl jsem blazen, silenec, kdyz jsem bojoval o ucast ve vyprave, kdyz jsem ze sebe dal delat ranec, z nehoz tryskala v gravirotorech krev, a nac mi to bylo, proc, proc jsem nevedel, ze musim byt obycejnym, tim nejobycejnejsim clovekem, ze to neni jinak mozne, ze nestoji za to zit.
Uslysel jsem selest. Prosli kolem mne. Objimal jeji ramena, kraceli stejnym krokem. Sklonil se. Stiny jejich hlav splynuly.
Vstal jsem. Libal ji. Objimala jeho hlavu. Videl jsem blede stiny jejich pazi. Tu hanba dosud nepoznana, hnusna probodla me skrz naskrz jako hmotna cepel, div jsem neomdlel. Ja, poutnik z hvezd, Arderuv druh, stojim po navratu v zahrade a myslim jedine na to, jak pripravit jakehosi cloveka o devce, prestoze neznam ani jeho ani ji, ja dobytek, ja odporne zvire z hvezd, neco daleko horsiho… horsiho…
Nemohl jsem se na to divat — ale dival jsem se. Konecne pomalu odesli, privinuti k sobe. Obehl jsem bazen a vyrazil ven. Vtom jsem pred sebou spatril velkou cernou hmotu a soucasne jsem o neco zavadil rukama. Bylo to auto. Po hmatu jsem nalezl dvirka. Kdyz jsem je otevrel, rozsvitilo se svetelko.
Ted jiz jsem delal vsechno v cilevedomem, soustredenem spechu, jako bych mel nekam jet, jako bych musel…
Motor naskocil. Pohnul jsem volantem a ve svetle reflektoru jsem vyjel na silnici. Ruce se mi trochu trasly, a tak jsem tim pevneji sevrel obruc. Najednou jsem si vzpomnel na cernou bednicku. Prudce jsem zabrzdil, az me to sneslo k okraji silnice, vyskocil jsem, zvedl kapotu a horecne ji zacal hledat. Motor vypadal docela jinak, nemohl jsem ji najit. Byla mozna az vpredu. Kabely, litinovy blok, kazeta. Neco neznameho, ctverhranneho. To je ono. Nastroje. Pracoval jsem divoce, ale pozorne, takze jsem si ani nezkrvavel ruce. Konecne jsem obema rukama sevrel tu tezkou, jako z kovu odlitou krychli a mrstil jsem ji do krovin u silnice. Byl jsem volny. Pribouchl jsem dvirka a vyrazil vpred. Jiz procitl vitr rychlosti. Rostla. Motor rval, plaste vydavaly svistivy, pronikavy sykot. Zatacka. Vjel jsem do ni bez brzdeni, rizl jsem ji zleva, vyjel jsem. Druha, ostrejsi. Rev kol byl straslivy, citil jsem, jak mne — i se strojem — drti obrovska sila a tlaci me na vnejsi stranu zatacky. Ale to mi jeste nestacilo. Dalsi zakrut. V Apprenous meli specialni auta pro piloty. Delali jsme na nich krkolomne kousky, slo o reflex. To je znamenite cviceni. Mimo jine smyslu pro rovnovahu. Tak treba preklopit auto v zatacce na dve vnejsi kola a nejakou dobu tak jet. Kdysi jsem to umel. A dokazal jsem to i ted, na te puste silnici, kdyz jsem se ritil do tmy drcene reflektory. Ne, ze bych se chtel zabit. Bylo mi to zkratka jedno. Mohu-li byt bezohledny vuci jinym, musim byt tvrdy i k sobe. Dostal jsem auto do zatacky a zvedl je, ze chvili bezelo nakloneno na jednu stranu po pekelne jecicich plastich, a znovu jsem je preklopil na druhou stranu. Narazil jsem zadkem vozu na neco tmaveho. Strom? Uz tam nebylo nic, pouze rev motoru vyrustajici z rychlosti, pak bledy odraz ciferniku v okenni tabulce a vitr, ktery jedovate svistel. Jednu chvili jsem proti sobe uvidel glider, ktery se mi pokousel vyhnout a sjel az k samemu okraji silnice. Maly pohyb volantem a proletl jsem kolem neho, tezky stroj se zatocil jako vlcek, duty rachot, tresk trhaneho plechu a tma. Reflektory byly rozbite, motor zhasl.
Zhluboka jsem se nadechl. Nic se mi nestalo, ani jsem se nenatloukl. Pokousel jsem se rozsvitit reflektoryz nic. Mala svetla: leve svitilo. V jeho kalnem svitu jsem spustil motor. Vuz se pracne, s tezkym supenim vydrapal na silnici. Musel to byt dobry stroj, kdyz me poslouchal pres vsechno, co jsem s nim tropil. Nastoupil jsem zpatecni cestu jiz volneji. Ale sotva noha seslapla pedal, zas uz me certi brali. Jakmile jsem uvidel zatacku, vyzdimal jsem z motoru plny vykon. Konecne, vymrsten setrvacnosti dopredu, za svistotu pneumatik jsem zastavil tesne pred zivym plotem. Zajel jsem do housti. Vuz rozhrnul krovi a zarazil se o nejaky kmen. Nechtel jsem, aby videli, co jsem z neho udelal. Nalamal jsem vetvi, nahazel je na kapotu s vytlucenymi reflektory. Rozbity byl jedine predek a vzadu zbyla z prvni srazky se stromem nebo cim ve tme nevelka prohlubinka.
Pak jsem naslouchal. Dum byl temny. Vsechno mlcelo. Velke ticho noci stoupalo k hvezdam. Nechtelo se mi vracet domu. Odesel jsem od rozbiteho auta, a kdyz se trava, vysoka, zrosena, dotkla mych kolen, klesl jsem do ni a zustal tak lezet, az se mi oci zavrely a ja tam usnul.
Probudil me neci smich. Znal jsem jej. Byl jsem pri plnem vedomi, drive nez jsem otevrel oci, a poznal jsem, kdo to je. Byl jsem promacen do niti, vsechno bylo zvlhle rosou, slunce jeste stalo nizko. Na nebi chomacky bilych oblacku. A naproti mne, na malem kufriku, sedel Olaf a smal se.
Oba jsme vyskocili jako na povel. Mel uplne stejnou ruku jako ja — tak velkou i tak tvrdou. „Kdys prijel?“
