obezretneji, zvedakem. Nasledujici minuta ubehla bombardovanim krytu. Rukavice s ostrym zvukem narazely na predlokti, ale neublizovaly. Jednou jsem taktak unikl, skrabl me rukavici po uchu, ale byla to takova bomba, ze by me byla slozila. Znovu jsme si vymenili mista. Dostal do prsou, tupe, nekryl se, mohl jsem ho zasahnout, ale ani jsem se nehnul. Stal jsem jako ochrnuty — byla v prizemnim okne, jeji tvar svitila bile jako to, co halilo jeji ramena. Byl to zlomek vteriny, v pristim okamziku me omracil tvrdy uder. Klesl jsem na kolena.
„Promin,“ zaslechl jsem Olafovo volani.
„Neni co, ten sedl…“ zamumlal jsem, kdyz jsem se zvedal.
Okno bylo zase jiz zavrene. Bojovali jsme jeste tak pul minuty, najednou Olaf ustoupil.
„Co je ti?“
„Nic.“
„Nelzi.“
„Budiz. Uz se mi nechce. Nebudes se zlobit?“
„Proc. Nemelo to stejne smysl, hned tak naplno… pojdme.“
Sli jsme k bazenu. Olaf skakal lepe nez ja. Umel nadherne veci. Zkousel jsem salto nazad s vrutem, jako on, ale toliko jsem straslive narazil stehny na vodu. Sedel jsem na kraji nadrze a poleval vodou kuzi, ktera palila jako ohen. Olaf se smal.
„Vysel jsi z cviku.“
„Kdepak. Vrut jsem nikdy poradne neovladal. Ze to tak umis!“
„To ti zustane, vis. Ja dnes poprve.“
„Vazne?!“
„Vazne. To je nadhera.“
Slunce jiz stalo vysoko. Ulehli jsme na pisek se zavrenyma ocima.
„Kde jsou?“ zeptal se po dlouhem mlceni.
„Nevim. Jiste v pokoji. Jejich okna vedou na zadni stranu domu. Nevedel jsem to.“
Tusil jsem, ze sebou hnul. Pisek byl moc zhavy.
„Ano, to proto,“ rekl jsem.
„Videli nas?“
„Ona.“
„Polekala se, co?“ zabrucel.
Neodpovedel jsem. Znovu jsme nejakou dobu nemluvili.
„Hale…“
„Co?“
„Oni uz temer neletaji, vis?“
„Vim.“
„Vis proc?“
„Tvrdi, ze to nema smysl.“
Vypravel jsem mu strucne, co jsem vycetl u Starcka. Lezel bez hnuti, ale vedel jsem, ze soustredene nasloucha.
Kdyz jsem skoncil, nepromluvil okamzite.
„Cetl jsi Shapleye?“
„Ne. Jakeho Shapleye?“
„Ne. Myslil jsem, zes cetl vsecko… To byl astronom z dvacateho stoleti. Prisla mi nahodou do ruky jedna jeho vec, zrovna o tom. Napadne podobne tomu tvemu Starckovi.“
„Nerikej, to neni mozne. Ten Shapley to prece nemohl predvidat. Nejlip udelas, kdyz si Starcka prectes sam.“
„Ani napad. Vis, co to je? Paravan.“
„Jak to?“
„Tak to. Mam dojem, ze vim, co se stalo.“
„No.“
„Betrizace.“
Zvedlo me to.
„Myslis?“
Otevrel oci.
„Jasne. Nelitaji — a nikdy uz nebudou! Bude to cim dal horsi. Drdy—drdy! Jedine velike drdy—drdy! Nemohou se divat na krev. Nemohou myslet na to, co se muze stat, kdyz…“
„Pockej,“ rekl jsem, „to neni mozne. Jsou prece lekari. Musi existovat chirurgove…“
„To nevis?“
„Co?“
„Lekari operace jenom planuji. Provadeji je roboti.“
„Neni mozna!“
„Kdyz ti rikam. Sam jsem to videl. Ve Stockholmu.“
„A co kdyz lekar musi nepredvidane zasahnout?“
„Nevim presne. Existuje pry nejaky pripravek, ktery castecne odstranuje nasledky betrizace. Na velice kratkou dobu, a hlidaji jej, ze nemas ani poneti! Ten, co mi to rikal, nechtel povedet nic konkretniho. Bal se.“
„Ceho?“
„Hale, nevim. Ja myslim, ze oni provedli strasnou vec. Oni v lidech zabili — cloveka.“
„No, to bych netvrdil,“ rekl jsem chabe. „Konecne…“
„Pockat. To je prece proste. Ten, kdo zabije, je pripraven na to, ze zabiji jeho, ne?“
Mlcel jsem.
„A proto — v jistem smyslu — to je nutne, abys mohl riskovat — vsim. My muzeme. Oni ne. Proto se nas boji.“
„Zeny?“
„Nejen zeny. Vsichni, Hale!“
Znenadani usedl.
„Co?“
„Dostals hypnagog?“
„Hypna… ten pristroj pro studium ve spanku? Ano.“
„Uzivals ho?“ skoro vykrikl.
„Ne… Oc jde…?“
„Mas stesti. Hod to do bazenu.“
„Co je? Nac je to? Tys uz to uzival?“
„Ne. Neco mi naseptavalo. Vyslechl jsem si to v bdelem stavu, prestoze to navod zakazoval. No, to si nepredstavis!“
Take ja jsem usedl.
„Co je tam?“
Tvaril se pochmurne.
„Bonbonky. Ucinena cukrarna, rikam ti. Abys byl mirny — abys byl hodny — aby ses smiril s kazdou neprijemnosti, jestli ti nekdo nerozumi, nebo nechce byt na tebe hodny, — zeny, chapes? — pak je to tva vina a ne jejich. Nejvyssim statkem je spolecenska rovnovaha, stabilizace, a tak dale a tak dale, dokolecka dokola. A zaver: tise zit, psat pameti, ne pro vydani, ale jen tak pro sebe, pestovat sport a vzdelavat se. Poslouchat predstavene.“
„To ma byt nahrazka betrizace?“ zabrucel jsem.
„Jasne. Byla tam jeste spousta veci. Ze se nesmi uzivat sily, ani utocneho tonu vuci nikomu, a uderit nekoho ze je velka hanba, dokonce zlocin, protoze to pusobi strasny sok. Ze bez ohledu na okolnosti se nesmi bojovat, ze pouze zvirata bojuji, ze…“
„Pockej moment,“ rekl jsem. „A co kdyz z rezervace uprchne selma… pravda, selmy uz take nejsou…“
„Selmy nejsou,“ rekl, „ale jsou roboti.“
„Co to znamena? Chces rici, ze je jim mozno dat rozkaz zabit?“
„No ovsem.“
