„Zrejme jsem zhloupl. Mluv!“
„Siroka verejnost si to vubec neuvedomuje…“
„Co?“
„To, ze hyne pruzkumnicky duch. Ze vypravy neexistuji, to vedi. Ale nepremysleji o tom. Mysli si, ze vypravy nejsou, protoze jsou nepotrebne, a hotovo. Ale jsou lide, kteri to vedi znamenite. A vedi, co se deje, jake to bude mit dusledky. Jake uz to ma dusledky.“
„No?“
„Drdy—drdy. Na veky vekuv drdy—drdy. Nikdo uz nepoleti k hvezdam. Uz nikdo nebude riskovat nebezpecny experiment. Uz nikdo na sobe nevyzkousi nebezpecny lek. Co? Ze o tom nevedi? I vedi! A kdyby se rozneslo, kdo jsme, co jsme udelali, proc jsme leteli, co to bylo, pak by se nikdy, nikdy nepodarilo skryt tu tragedii!“
„Drdy—drdy?“ zeptal jsem se, uzivaje jeho obratu. Mozna, ze by nahodnemu posluchaci nasi rozmluvy pripadal smesny, ale mne do smichu nebylo.
„Jasne. A podle tveho nazoru to neni tragedie?“
„Nevim, Ole, poslys, pro nas to musi byt a zustane velkou veci. Jak jsme se dali pripravit o ty roky — o vsechno, no, pak to povazujeme za nejdulezitejsi. Ale treba to neni, musis byt objektivni. Rekni sam: co jsme vykonali?“
„Jak to, co?“
„No, vytrep rance, vysyp vsecko to, co sis privezl z Fomalhautu?“
„Zblaznil ses?“
„Vubec ne. Jake jsou vysledky te vypravy?“
„My jsme byli piloti, Hale. Zeptej se Gimmy, Thurbera…“
„Ole, nalejme si cisteho vina. Byli jsme tam spolu a vis dokonale, co oni delali. Co delal Venturi, nez zahynul, co delal Thurber, no, proc se tak divas? Co jsme privezli? Ctyri fury vselijakych analyz. Spektralnich. Takovych a makovych. Vzorky hornin, pak tu zivu, nebo metaplazmu, nebo jak se nazyva to svinstvo z Bety Arktura. Normers si overil svou teorii gravimagnetickych viru a jeste se ukazalo, ze na planetach C Meoli mohou existovat nikoli triploidy, nybrz silikonove tetraploidy a na tom mesici, kde se malem oddelal Arder, neni nic, krome prasive lavy a bublin velikych jako mrakodrapy. A proto, abychom se presvedcili, ze ta lava tuhne do takovych velkych, podelanych bublin, my jsme zahodili deset let zivota a vratili se sem, abychom byli pro posmech a stali se zrudami z panoptika. Tak pro jakou prachsetsakramentskou kravinu jsme tam lezli? Nechtel bys mi to rict? Nac nam to bylo dobry?“
„Pomalu,“ rekl.
Mel jsem vztek. On taky. Oci se mu zuzily. Napadlo mi, ze se jeste serveme a rty mi zacaly cukat. A tu se najednou take on usmal.
„Jsi stary kun,“ rekl. „Dovedes cloveka rozvzteklit, vis?“
„K veci, Olafe, k veci.“
„K jake veci? Sam nemluvis k veci. A kdybychom privezli slona s osmi nohama, ktery rehta cistou algebru, to bys byl spokojeny, co? Cos tam cekal na tom Arkturu? Raj? Vitezny oblouk? Oc ti jde? Za tech deset let jsem od tebe neslysel tolik blbosti, jako jsi jich ted naplacal za minutu.“
Nadechl jsem se.
„Olafe, nedelej si ze mne blazny. Vis, oc mi slo. Slo mi o to, ze bez toho… lide… mohou zit…“
„To bych rekl! A jak!“
„Pockej. Mohou zit a dokonce, je-li tomu tak, jak rikas, ze prestali letat kvuli te betrizaci, jestlipak stalo za to, jestli melo smysl, zaplatit takovou cenu? Ten problem se teprve musi rozresit, kamarade.“
„Vazne? Rekneme, ze se ozenis. Co se tak divas? Nemuzes se ozenit? Muzes. Ja ti povidam, ze muzes. A budes mit deti. No, a poneses je k betrizaci s pisni na rtech, ze?“
„S pisni ne, ale co bych mohl delat. Nemohu vest valku proti celemu svetu…“
„No, kez ti dopreji stesti nebesa cerna i modra,“ rekl. „A ted, jestli chces, muzeme jet do mesta.“
„Dobre,“ rekl jsem. „Obed bude za dve a pul hodiny. Stihneme to.“
„A kdybychom to nestihli, to uz nam nic nedaji?“
„Daji, jenze…“
Zrudl jsem pod jeho pohledem. Jako by to nevidel, zacal si otrepavat pisek z bosych nohou. Sli jsme nahoru, prevlekli se a odjeli autem do Klavestry. Ruch na silnici byl velky. Poprve jsem spatril barevne glidery, ruzove a belocitronove. Nalezli jsme mechanickou dilnu; zdalo se mi, ze vidim uzas ve sklenenych ocich robota, ktery prohlizel rozbity vuz. Nechali jsme ho tam a vratili se pesky. Ukazalo se, ze jsou dve Klavestry, stara a nova. Ve stare, mistnim prumyslovem centru, jsem byl vcera s Margerem. Ta nova, modni letovisko, se hemzila lidmi, skoro vyhradne mladymi, prevazne pod dvacet! V kriklavych lesklych uborech vypadali chlapci jako by byli prevleceni za rimske vojaky, protoze se ta latka trpytila v slunci jako kratke pancire. Hodne devcat, vetsinou hezkych, casto v plazovych uborech odvaznejsich nez vsechno, co jsem kdy videl. Sam jsem nevzbuzoval vetsi pozornost, ale kdyz jsem sel s Olafem, citil jsem na sobe pohledy cele ulice. Barevne skupinky pod palmami se pri pohledu na nas zastavovaly. Byli jsme vyssi nez ostatni. Lide zustavali stat, ohlizeli se, byl to strasne hloupy pocit.
Kdyz uz jsme vkrocili na silnici a odbocili pres pole k jihu, k domovu, otrel si Olaf celo kapesnikem. Take ja jsem se trochu zpotil.
„Aby to cert vzal,“ rekl.
„Nech si to pro lepsi prilezitost.“
Kysele se usmal.
„Hale!“
„Co?“
„Vis, jak to vypada? Jako scena z filmoveho atelieru. Rimane, kurtizany a gladiatori.“
„Ti gladiatori — to jsme my?“
„No, prave.“
„Bezime?“ rekl jsem.
„Bezime.“
Klusali jsme pres pole. Bylo to asi pet mil. Ale vzali jsme to prilis vpravo a museli jsme se kousek vracet. Ale jeste jsme se stacili pred obedem vykoupat.
V
Zaklepal jsem na Olafuv pokoj.
„Jsi-li pritel, vstup!“ ozval se jeho hlas.
Stal tam nahy, a z lahve, kterou drzel v ruce, strikal si na trup svetle zlutou tekutinu, ktera ihned tuhla v kyprou latku.
„To je to tekute pradlo,“ rekl jsem. „Jak to muzes delat?“
„Nevzal jsem si druhou kosili,“ zamrucel. „Ty to nesnasis?“
„Ne, a ty?“
„Roztrhala se mi kosile.“
Na muj uzasly pohled se usklibl a dodal:
„Ten chechtavy panaca, vis.“
Nerekl jsem uz nic. Oblekl si sve stare kalhoty — pamatoval jsem se na ne jeste z Promethea — a sesli jsme dolu. Prostreno bylo pouze pro tri a v jidelne nikdo.
„Budeme ctyri,“ obratil jsem se na bileho robota.
„Prosim ne, pan Marger odjel. Pani Margerova, vy a pan Staave, celkem tri. Mam nosit na stul, nebo pockate na pani Margerovou?“
„Snad pockame,“ pospisil si s odpovedi Olaf. Spravny chlap. Devce prave prislo. Melo na sobe touz sukni jako vcera, vlasy trochu urousane, jako kdyby vyslo rovnou z vody. Predstavil jsem ji Olafa, byl klidny a dustojny. Nikdy jsem nedovedl byt tak dustojny jako on.
