„Jak to vis?“
„Jiste to nevim, ale konec koncu musi byt pripraveni na nejhorsi. I betrizovany pes muze dostat vzteklinu.“
„Ale… ale ne… Pockej! Oni tedy prece jen mohou zabijet? Tim, ze vydaji rozkazy? A neni to docela jedno — jestli zabiju ja sam, nebo vydam rozkaz?“
„Jim ne. Ze pry pouze — in extremis, chapes? Tvari v tvar pohrome, ohrozeni, jako s tou vzteklinou. Normalne se to nestava. Ale kdybychom…“
„My?“
„Ano, napriklad my dva. Kdybychom neco — no, chapes — pak samozrejme si to s nami vyridi roboti, ne oni. Oni nemohou, jsou dobri.“
Chvili jsem mlcel. Jeho siroky hrudnik zrudly sluncem i piskem se pohyboval rychleji.
„Hale, kdybych vedel, kdybych ja to vedel. Kdybych… ja… to… vedel…“
„Nech toho.“
„Uz se ti neco prihodilo?“
„Ano.“
„Ale vis, oc jde?“
„Ano. Byly dve. Jedna me pozvala, hned jak jsem vysel z nadrazi. Vlastne ne. Zabloudil jsem v tom zatracenem nadrazi. Vzala me k sobe.“
„Vedela, kdo jsi?“
„Rekl jsem ji to. Napred se bala, pak — jakesi smirovacky — z litosti nebo co — pak se vylekala uz nadobro. Sel jsem do hotelu. Druhy den — vis, koho jsem potkal? Romera!“
„Nevykladej! Kolik je mu? Sto sedmdesat let?!“
„Ne, to byl jeho syn. Ostatne stejne je star skoro pul druheho stoleti. Mumie. Neco strasneho. Hovoril jsem s nim. A vis co? On nam zavidi…“
„Ma co.“
„On to nechape. No, stejne. A pak — jedna… herecka. Rika se jim realistky. Byla nade mnou u vytrzeni: opravdovy pithecantropus! Sel jsem k ni a druhy den jsem odtamtud utekl. To byl zamek, no, nadhera. Rozkvetajici nabytek, kracejici steny, postele, ktere uhodnou myslenky i prani… tak.“
„Mhm. Nebala se?“
„Pravda. Bala se, ale vypila neco, nevim, co to bylo, treba nejaka droga, perto, nebo tak nejak.“
„Perto!?“
„Ano. Vis, co to je? Pil jsi to?“
„Ne,“ rekl pomalu. „Nepil, ale tak se prave jmenuje to, co rusi…“
„Betrizaci? Neni mozna!“
„To mi rekl ten clovek.“
„Kdo?“
„Nesmim ti rici, dal jsem slovo.“
„Dobre. Tak proto… proto ona…“
Vyskocil jsem.
„Sedni si.“
Sedl jsem si.
„A ty?“ rekl jsem. „Ja porad jenom o sobe…“
„Ja? Nic. Totiz… nic mi nevyslo. Nic…“ opakoval jeste jednou.
Mlcel jsem.
„Jak se jmenuje to mesto?“ zeptal se.
„Klavestra. Ale to mestecko je vzdaleno nekolik mil. Vis co? Zajecime si tam. Chtel jsem dat opravit auto. Vratime se pres pole a probehneme se trochu, co rikas?“
„Hale,“ rekl pomalu, „ty stary koni…“
„Co?“
Jeho oci se usmivaly.
„Chces vyhanet certa lehkou atletikou? Jsi osel.“
„Tak se rozhodni: budto kun nebo osel,“ rekl jsem. „Co je na tom spatneho?“
„To, ze se ti to nepovede. Dotkl ses — nektereho z nich?“
„Jestli jsem je urazil? Ne. Proc?“
„Ne. Jestli ses ho dotkl.“
Az ted mi to doslo.
„Nemel jsem duvod.“
„Neradim ti to.“
„Proc?“
„To je uplne stejne, jako kdybys vztahl ruku na chuvu. Chapes?“
„Vice mene. Mels nejaky vystup?“
Snazil jsem se, abych na sobe nedal znat uzas. Na palube byl Olaf jednim z nejvyrovnanejsich lidi.
„Ano. Udelal jsem ze sebe dokonaleho blazna. Doslo k tomu prvni den, vlastne noc. Nemohl jsem vyjit z posty. Tam nejsou dvere, jenom takove rotacni… videls to?“
„Otacive dvere?“
„Kdepak. To ma, myslim, neco spolecneho s tou jejich ochocenou gravitaci. Zkratka a dobre, motal jsem se v tom jako v hrnci. A jeden kluk s devcetem si na me ukazoval a smal se…“
Citil jsem, ze mi kuze na tvari zacina byt nejaka tesna.
„To nevadi, ze chuva,“ rekl jsem. „Doufam, ze uz se nebude smat.“
„Ne. Ma zlomenou klicni kost.“
„Nic ti neudelali?“
„Ne. Protoze jsem zrovna vystoupil z letaciho stroje. A on me vyprovokoval. Neuderil jsem ho hned, Hale. Jenom jsem se zeptal, co je smesneho na tom, kdyz jsem tady tak dlouho nebyl, ale on se znovu zas smal a rekl, ukazuje prstem vzhuru, aha, z toho opiciho cirkusu…“
„Opiciho cirkusu?“
„No. A pak…“
„Pockej. Proc z opiciho cirkusu?“
„Nevim. Treba slysel, ze astronauty roztaceji na centrifugach. Nevim, protoze uz jsem s nim nemluvil… No, a tak. Pustili me, jenomze od te doby ma Adapt na Lune lip zpracovavat navratilce.“
„Ma se jeste nekdo vratit?“
„Ano. Skupina Simoniadiho, za osmnact let.“
„Jeste mame cas.“
„Hromadu.“
„Ale jsou mirni, uznej,“ rekl jsem. „Zlomil jsi mu klicni kost a oni te beze vseho pustili.“
„Mam dojem, ze kvuli tomu cirkusu,“ rekl.
„Jim samym je pred nami… vis jak? Nejsou prece padli na hlavu! Ostatne, byl by skandal. Hale, clovece, ty nic nevis.“
„No.“
„Vis, proc nic neoznamili o nasem navratu?“
„Neco pry bylo v realu. Nevidel jsem to, ale kdosi mi to rikal.“
„Ano, bylo. Umrel bys smichem, kdybys to videl.
‚Vcera v rannich hodinach se vratila na Zemi skupina badatelu z mimoplanetarniho prostoru. Osadka je zdrava. Vedecke vysledky vypravy se postupne zpracovavaji.‘ Konec, tecka, punktum.“
„Neni mozna.“
„Slovo. A vis, proc to udelali, protoze se nas boji. Proto nas rozptylili po cele zemekouli.“
„Ne, tomu nerozumim. Nejsou to prece pitomci. Sam jsi to pred chvili rikal. Snad si mysli, ze jsme opravdu selmy. Ze se zacneme lidem vrhat na hrdlo.“
„Kdyby si to myslili, vubec by nas sem nepustili. Ne, Hale, o nas nejde. Jde o neco vic. Cim to, ze to nemuzes pochopit?“
