„Pred chvili.“
„Ulderem?“
„Ano. Ja jsem taky tak spal… prvni dve noci, vis?“
„Nerikej!“
Prestal se usmivat. Ja taky. Jako by mezi nami neco stanulo. Mlcky jsme se zkoumali pohledem.
Byl me postavy, dokonce snad o prst vyssi, ale stihlejsi. Jeho tmave vlasy prozrazovaly v ostrem svetle jeho skandinavsky puvod, ale vous mel docela svetly — vyrazny orli nos a kratky horni ret, ktery ihned odhaloval zuby. Jeho blede modre, veselim temnejici oci se rady smaly; uzke rty s vecnym lehkym usklebkem, jako by vsechno prijimal skepticky. Snad ten jeho vyraz pusobil, ze jsme se zpocatku drzeli dal od sebe. Olaf byl o dva roky starsi nez ja. Jeho nejlepsim pritelem byl Arder. Teprve kdyz zahynul, sblizili jsme se definitivne, az do konce.
„Olafe,“ rekl jsem, „musis mit hlad, ne? Pojd, snime neco…“
„Pockat!“ rekl. „Co je tohle?“ Sledoval jsem jeho pohled.
„Ale to nic. Auto. Koupil jsem si je, vis, abych si pripomnel…“
„Vyboural ses?“
„Ano. Jel jsem v noci, vis…“
„Ty ses vyboural?“ opakoval.
„No vyboural, na tom nic neni. Celkem to dobre dopadlo. Pojd… nebudes tady prece s tim kufrem…“
Zvedl jej. Nic vic nerekl. Nedival se na mne. Svaly na tvarich mu nekolikrat zacukaly.
Neco uhodl, napadlo mi. Nevi sice, co zavinilo havarii, ale tusi…
Nahore jsem mu rekl, aby si ze ctyr volnych pokoju vybral, ktery chce. Vzal si ten s vyhlidkou na hory.
„Proc sis jej neponechal ty sam — aha! vim —“ usmal se, „to zlato, ze?“
„Ano.“
Dotkl se rukou steny.
„Doufam, ze je obycejna? Zadne obrazky, televize…“
„Bud klidny,“ usmal jsem se pro zmenu ja. „To je poctiva zed.“
Zatelefonoval jsem pro snidani. Chtel jsem pojist s nim. Bily robot prinesl kavu. A bohate prostreny podnos. Byla to zvlast vydatna snidane. Jedli jsme mlcky. S radosti jsem pozoroval, jak zvykal, az se mu pramenek vlasu nad uchem pohyboval. Pak Olaf rekl:
„Kouris jeste?“
„Kourim. Privezl jsem si dve stovky cigaret. Co bude dal, nevim. Zatim kourim. Chces?“
„Dej mi.“
Zapalil jsem si.
„Co bude? Hrajeme s vylozenymi kartami?“ zeptal se po delsi dobe.
„Ano. Povim ti vsecko. Ty mne taky?“
„Samosebou. Ale nevim, Hale, ma-li to cenu.“
„Rekni mi jedno: vis, co je nejhorsi?“
„Zeny.“
„Ano.“
Opet jsme mlceli.
„To kvuli tomu?“ zeptal se.
„Ano. Uvidis pri obede. Dole. Vila je v najmu. Polovinu maji oni.“
„Oni?“
„Novomanzele.“
Pod pihovatou kuzi mu licni svaly zase vystoupily.
„To je horsi,“ rekl.
„Ano. Jsem tady od predvcerejska. Nevim, jak to, ale — uz kdyz jsme mluvili — bez sebemensiho duvodu, bez zadnych… nic, nic. Docela nic.“
„Zajimave,“ podotkl.
„Co je zajimave?“
„Se mnou je to podobne…“
„Tak proc jsi priletel?“
„Hale, prokazals dobrodini, chapes?“
„Tobe?“
„Ne. Nekomu jinemu. Nebylo by to dopadlo dobre.“
„Proc?“
„Budto to vis, nebo to nepochopis.“
„Vim, Olafe, cim to je? Jsme opravdu — barbari?“
„Nevim. Deset let jsme byli bez zen. Nezapomen.“
„To nevysvetluje vsechno. Ve mne je, vis… takova nejaka bezohlednost… na nikoho se neohlizim, chapes?“
„Jeste se ohlizis, synu,“ rekl. „Jeste se ohlizis.“
„No ano, ale vis, oc jde.“
„Vim.“
Zase jsme mlceli.
„Chces jeste vypravet, nebo — box?“ zeptal se.
Dal jsem se do smichu.
„Kde jsi sehnal rukavice?“
„Hale, neuhodnes.“
„Dals je udelat?“
„Kdepak. Ukradl.“
„Ne.“
„Na mou cest. Z muzea… Musel jsem schvalne zaletet do Stockholmu, vis?“
„Tak pojdme.“
Vybalil svuj skrovny majetek a prevlekl se. Oba jsme na sebe hodili koupaci plaste a sesli dolu. Jeste bylo casne. Normalne by snidani servirovali az za pul hodiny.
„Pojdme radeji za dum,“ rekl jsem. „Tam nas nikdo neuvidi.“
„Pojdme.“
Zastavili jsme se na loucce uprostred vysokych keru. Napred jsme udupali travu, beztoho dost nizkou.
„Bude to klouzat,“ rekl Olaf a prejel podrazkou po improvizovanem ringu.
„Nevadi, bude to tezsi.“
Navlekli jsme si rukavice. Bylo to ponekud slozite, protoze nam je nemel kdo zavazat a robota jsme volat nechteli.
Postavil se proti mne. Telo mel uplne bile.
„Jeste ses neopalil!“ poznamenal jsem.
„Potom ti reknu, co se se mnou delo. Nechtelo se mi na plaz. — Gong!“
„Gong!“
Zacali jsme lehce. Predstirany uder. Unik. Unik. Rozehrival jsem se. Sel jsem na dotek, ne na uder. Nechtel jsem ho prece zbit. Byl jsem o dobrych patnact kilo tezsi a jeho o malo delsi paze nevyrazovaly mou prevahu tim spise, ze jsem byl beztoho lepsim boxerem. Proto jsem ho nekolikrat na sebe pustil, prestoze jsem nemusel. Najednou nechal klesnout rukavice… Jeho tvar ztuhla. Zlobil se.
„Tak ne!“ rekl.
„Oc jde?“
„Zadne ulejvani, Hale. Budto opravdovy box, nebo to sbalime.“
„Dobra,“ rekl jsem a vycenil jsem zuby. „Box!“
Pomalu jsem sel na telo. Rukavice narazely na rukavice a vydavaly ostry mlaskavy zvuk. Vycitil, ze jde do tuheho a kryl se. Tempo se zrychlovalo. Predstiral jsem uder stridave levickou a pravickou, v celych seriich. Posledni uder sel skoro pokazde na telo. Nestacil. Necekane presel on do utoku. Vysel mu cisty direkt, odletl jsem o dva kroky. Hned jsem se vratil. Tancili jsme kolem sebe, zasadil uder, skrcil jsem se, couvl jsem a z polovicni distance jsem umistil pravy direkt. Plny zasah. Olaf zmekl, na okamzik se prestal kryt, ale hned se mi to pokousel vratit,
