„Ale to prece neni nase vec,“ namitl.
„Ne? A ci?“
„Robotu.“
„Jak to? My jsme prece meli kontrolovat…“
„Ale ne,“ usmal se ulehcene, ze konecne objevil zdroj meho omylu. „To s tim nijak nesouvisi. Kontrolujeme synchronizaci procesu, jejich tempo a efektivnost, ale nezasahujeme do takovych detailu jako je selekce. To neni nase vec. Nejenze je to zbytecne, ale bylo by to ostatne i nemozne, protoze na kazdeho zijiciho pripada dnes prumerne osmnact automatu. Priblizne pet z nich denne konci svou funkci a jde na srot. To dela denne mnozstvi radu dvou miliard tun. Vidite sam, ze bychom to nestacili uhlidat, nemluve jiz o tom, ze struktura naseho spolecenskeho radu je zalozena na opacnem vztahu: automaty pecuji o nas — a ne lide o ne.“
Musel jsem uznat, ze ma pravdu. Jiz beze slova jsem podepsal papiry a vstal jsem.
Uz jsme se loucili, kdyz jsem se ho necekane, ke svemu prekvapeni, otazal, zdali se vyrabeji roboti podobni lidem.
„Vlastne ne,“ rekl a dodal vahave: „Zpusobily sveho casu dost nesnazi…“
„Jak to?“
„Znate prece inzenyry! Dosahli v napodobovani takove dokonalosti, ze nektere modely se nedaly rozlisit od ziveho cloveka. Nekteri lide to nemohli snest…“
Znenadani se mi vybavila scena v letadle, jimz jsem priletel z Luny.
„Nemohli to snest?“ opakoval jsem jeho slova. „Bylo to neco podobneho fobii?“
„Nejsem psycholog, ale snad by se to mohlo tak nazvat. Ale to jiz je davno…“
„Takovi roboti uz nejsou?“
„Ale ano. Na nekterych kratsich raketovych tratich. Setkal jste se nahodou s takovym?…“
Odpovedel jsem vyhybave.
„Stacite jeste zaridit sve zalezitosti?“ ptal se ustarane.
„Jake zalezitosti?“
Vzpomnel jsem si, ze pry jsem mel jednani v meste. Rozloucili jsme se u vychodu stanice, kam me doprovodil, neprestavaje mi dekovat, ze jsem ho vytahl ze svizelne situace.
Prosel jsem se po ulicich. Zasel jsem do realonu, ale opustil jsem jej ani ne v polovine pitomeho predstaveni. Pak jsem v hrozne nalade odjel do Klavestry. Asi kilometr od vily jsem glider poslal domu a zbytek cesty jsem urazil pesky. Vsechno v poradku. To jsou mechanismy z kovu, dratu, skla, daji se smontovat i rozmontovat, rikal jsem si, ale nemohl jsem zaplasit vzpominku na tu halu, na tmu s roztristenymi hlasy, na to zoufale blaboleni, v nemz bylo prilis mnoho smyslu, prilis mnoho praobycejneho strachu. Smel jsem o sobe tvrdit, ze jsem v teto veci odbornik, zakusil jsem toho dost a dost, pro mne hruza pred nahlou zhoubou nebyla fikci jako pro ne, pro ty moudre konstruktery, kteri cely ten kram tak dobre zorganizovali. Roboti se zabyvali sobe podobnymi od zacatku az do uplneho konce. Lide se do niceho nepletou. Byl to uzavreny kruh preciznich zarizeni, ktera sama sebe vytvarela, reprodukovala i nicila, a ja jsem nadarmo naslouchal priznakum mechanicke agonie.
Na vysince jsem se zastavil. Krajina byla ve sklanejicim se slunci nevyslovne krasna. Jen zridka, jako zarici cerny sip, proletl po pasu dalnice glider a miril k obzoru, nad nimz se namodralymi, dalkou zmekcenymi obrysy tycily hory. A mne naraz zaplavil pocit, ze se na to nesmim divat; jako kdybych na to nemel pravo, jako kdyby v tom byl nejaky sprosty podvod, ktery me rdousil. Usedl jsem mezi stromy, vtiskl tvar do dlani a litoval, ze jsem se vratil.
Kdyz jsem vchazel do domu, pristoupil ke mne bily robot:
„Vola vas telefon,“ rekl spiklenecky. „Velka dalka: Eurasie.“
Nasledoval jsem ho. Telefon byl v hale, takze jsem zasklenymi dvermi videl pri rozmluve do zahrady.
„Hal?“ ozval se daleky, ale zretelny hlas. „Zde Olaf.“
„Olaf… Olaf!!!“ opakoval jsem triumfalnim tonem. „Chlape, kde jsi?!“
„V Narviku.“
„Co delas, jak se ti vede? Dostals muj dopis?“
„Jasne. Proto jsem vedel, kde te hledat.“
Chvile ticha.
„Co delas?“ opakoval jsem, snad mene jiste.
„No, co bych delal. Nic nedelam. A ty?“
„Byl jsi v Adaptu?“
„Byl. Ale jenom den. Praskl jsem do bot. Nemohl jsem, vis…“
„Vim. Poslys, Olafe… najal jsem si tady vilu. Ja nevim, ale — poslys! Prijed sem!“
Neodpovedel. Kdyz se ozval, byly v jeho hlase rozpaky. „Ja bych prijel. Docela rad bych prijel, Hale, ale vis prece, co nam rikali…“
„Vim. Ale nemohou nam nic udelat. Ostatne, at se daji vycpat. Tak prijed.“
„Nac? Rozmysli si to, Hale, treba bude…“
„Co?“
„Hur.“
„Jak vis, ze je zle?“
Zaslechl jsem jeho kratky smich, vlastne povzdech, tak tise se smal.
„Tak proc me tam chces dostat?“
Vtom mi proletl hlavou znamenity napad.
„Olafe, poslys, tady je takove letovisko, vis. Vila, bazen, zahrada. Jenomze — uz prece vis, jak to ted je, vis, jak ziji, ze?“
„Neco uz o tom vim.“
Ton, jakym to rikal, byl vymluvnejsi nez jeho slova.
„Vidis. Ted davej pozor. Prijedes sem, ale predtim… sezenes… boxerske rukavice. Dva pary. Zatrenujeme si. Uvidis, jak to bude ohromne!“
„Clovece, Hale, kde ja sezenu rukavice? To se prece uz desitky let nevyrabi.“
„Tak je dej usit. Nebudes mi namlouvat, ze se nedaji usit ctyri pitome rukavice. Udelame si maly ring — a budeme se rvat. My dva smime, Olafe! Doufam, zes uz slysel o betrizaci, co?“
„Jasne. Rekl bych ti, co si o tom myslim, ale nechci to rikat do telefonu. Jeste by se nekdo mohl pohorsit.“
„Poslys, tak prijed. Udelas, co jsem ti rikal?“
Delsi dobu mlcel.
„Nevim, ma-li to smysl, Hale.“
„Dobra. V tom pripade mi povez, jake mas plany. Mas-li nejake plany, nebudu te pochopitelne otravovat svymi vrtochy…“
„Nemam zadne plany,“ odpovedel. „A ty?“
„Prijel jsem si trochu odpocinout, doplnit sve vzdelani, cist,“ rekl jsem, „ale to nejsou zadne plany. To jen tak… zkratka a dobre, nic lepsiho mi nenapadlo.“
Neodpovidal. „Olafe?“
„Vypada to, ze jsme meli stejny start,“ zabrucel. „Hale, na tom celkem nic neni. Mohu se prece kdykoli vratit, kdyby se ukazalo, ze…“
„Heled, nech si to!“ zvolal jsem netrpelive. „Skoda slov. Sbal svych pet svestek a prijed. Kdy tady muzes byt?“
„Treba hned zitra rano. Vazne si chces zaboxovat?“
„A ty ne?“
Smal se.
„Clovece, a jak. A jiste ze stejneho duvodu jako ty.“
„Ujednano,“ rekl jsem honem. „Cekam te. Na shledanou.“
Sel jsem nahoru. Vyhledal jsem mezi vecmi, ktere jsem mel v zavazadle, lana. Byl jich velky kotouc. Ringova lana. Jeste ctyri sloupky, gumu nebo zinenky a budeme mit ring. Bez rozhodciho. Bude zbytecny.
Pak jsem zasedl ke kniham. V hlave jako bych mel cement. Nebylo to poprve. Ale obycejne jsem se kazdym textem prokousaval jako cervotoc deskou zelezneho dreva, ale tak tezko mi to snad neslo nikdy. Za dve hodiny jsem prolistoval dvacet knih, ale na zadnou jsem nedokazal soustredit pozornost dele nez pet minut. Ba i pohadky jsem
