priznaky leknuti, avsak tito lide si ani v nejmensim nestezovali na leknuti, nybrz pouze na telesne obtize.
Jak si overil Pilgrin, byl pokus o spachani predstirane vrazdy — napriklad na figurine — mozny u osmnacti procent betrizovanych, ale presvedceni, ze maji co delat s nezivou loutkou, muselo se rovnat nezvratne jistote. Zabrana se vztahovala na vsechny vyssi zivocichy, ale jiz jesteri a plazi se mezi ne nepocitali, neplatila ani na hmyz. V psyse betrizovanych pochopitelne nebyly vedecke poznatky z oboru zoologicke systematiky. Zabrana se nejak vazala na stupen podobnosti s clovekem, jaka byla vseobecne vzita. Protoze kazdy, vzdelanec ci nevzdelanec, povazuje psa za tvora cloveku blizsiho, nez je had — vysvetlilo se vsechno samo sebou.
Procetl jsem jeste mnoho dalsich spisu a dal jsem zapravdu tem, kdo tvrdili, ze pochopit betrizovaneho introspektivne muze pouze jiny betrizovany. Odkladal jsem tu cetbu se smisenymi pocity. Nejvice me matlo, ze jsem nenasel vedecke prace psane v kritickem, pripadne az paskvilnim tonu, zadne analyzy, ktere by shromazdovaly vsechny negativni dusledky zasahu. Nepochyboval jsem totiz ani na okamzik, ze musely existovat. Ne snad z nedostatku ucty k badatelum, ale proste proto, ze takova je podstata vseho lidskeho pocinani: nikdy v nem neni dobro bez zla.
Nevelky Murvickuv sociograficky narys prinasel hodne zajimavych dat o hnuti odporu proti betrizaci, jake provazelo jeji zacatky. Nejsilnejsi bylo patrne v zemich s dlouhymi tradicemi krvavych boju jako Spanelsko a nektere zeme Latinske Ameriky. Odboj proti betrizaci byl, mimochodem receno, organizovan temer na celem svete, zvlaste v Jizni Africe, v Mexiku a na nekterych tichomorskych ostrovech. Uzivalo se nejruznejsich prostredku, od falsovani lekarskeho vysvedceni o vykonani zasahu az po zavrazdeni lekaru, kteri jej provadeli. Kdyz minulo udobi odporu a ostrych konfliktu, nastalo zdanlive uklidneni. Zdanlive proto, ze teprve pak zacal vystupovat do popredi generacni konflikt. Jak dorustalo mlade betrizovane pokoleni, zavrhovalo postupne valnou cast vysledku lidskeho snazeni — mravy, obyceje, umeni, cele kulturni dedictvi bylo podrobeno otresnemu prehodnoceni! Zmeny zachvatily nesmirne mnozstvi oblasti, erotickym zivotem pocinajic a spolecenskymi zvyky a pomerem k valce koncic.
S timto velkym delenim lidstva se arci pocitalo. Zakon nabyl platnosti, podle litery, teprve pet let po svem schvaleni. Behem teto doby byly pripravovany obrovske kadry vychovatelu, psychologu, odborniku, kteri se meli starat o spravne vyvojove tendence nove generace. Nezbytna byla zasadni reforma skolstvi, zmena repertoaru her, nametu cetby, filmu. Vsechny rozvetvene dusledky a nutna opatreni vyplyvajici z betrizace — abych nekolika slovy charakterizoval velikost prevratu — pohlcovaly po prvnich deset let na ctyricet procent narodniho duchodu v celosvetovem meritku.
Byla to doba velkych tragedii. Betrizovana mladez se odcizovala vlastnim rodicum. Nesdilela jejich zajmy. Osklivila si jejich krvelacny vkus. Na mezidobi jednoho ctvrtstoleti bylo treba zavest dva druhy casopisu, knih, divadelnich her: jeden pro starsi, druhy pro mladsi pokoleni. Ale to vsecko se odehralo pred osmdesati lety: nyni prichazely na svet deti treti betrizovane generace a nebetrizovanych zustala na zivu hrstka. Byli to starci stoctyricetileti. To, co tvorilo napln jejich mladosti, zdalo se novemu pokoleni stejne daleke jako nam tradice starsi doby kamenne.
V ucebnici dejepisu jsem konecne nalezl informace o tom druhem nejvetsim uspechu minuleho stoleti: bylo to ovladnuti gravitace. Nazyvali ten cas take „vek parastatiky“. Ma generace snila o ovladnuti tize, doufajic, ze to zpusobi naprosty prevrat v astronautice. Skutecnost byla jina. K prevratu doslo, ale zachvatil predevsim zemekouli.
Problem „mirove smrti“ zavinene dopravnimi nehodami byl postrachem me doby. Vzpominam si, co se nejgenialnejsi mozky napremyslely, jak uvolnit silnice a cesty, ustavicne nabite, a jak aspon trochu snizit stale vzrustajici statistiku nehod. Pri katastrofach hynuly rocne miliony lidi, problem se zdal neresitelny jako kvadratura kruhu… Bezpecnost chodcu nejsme s to zarucit dnes ani v budoucnu, rikalo se. Nejdokonalejsi letadlo, nejsilnejsi automobil nebo vlak, muze se vymknout lidske kontrole. Automaty jsou spolehlivejsi nez clovek, ale take se mohou pokazit. Kazda, i ta nejdokonalejsi technika, obsahuje urcitou hranici, procento nespolehlivosti.
Parastatika, gravitacni inzenyrstvi, prineslo rozreseni stejne necekane jako nutne, nebot svet betrizovanych se logicky musel stat svetem naproste bezpecnosti. Jinak by biologicka dokonalost tohoto zasahu uvizla ve vzduchoprazdnu.
Romer mel pravdu. Podstata objevu se nedala vyjadrit jinak nez matematikou, a dodam hned: pekelnou. Reseni nejobecnejsi, platne „pro vsechny mozne vesmiry“ prinesl Emil Mitke, syn postovniho urednika, „jednostranny genius“, ktery ucinil s teorii relativity totez, co s Newtonovym ucenim provedl Einstein. Byla to historie dlouha, nevsedni, a jako kazda pravdiva historie, neuveritelna. Smesice pohnutek nejmalichernejsich i nejuslechtilejsich, lidske smesnosti i lidske velikosti, ktera vyvrcholila po ctyriceti letech vznikem „malych cernych bednicek“.
Ty male cerne bednicky musel mit bez vyjimky kazdy dopravni prostredek, kazda lod nebo letadlo. Byly zarukou „docasne spasy“, jak se na sklonku zivota zertem vyjadril Mitke. V okamziku nebezpeci, padu letadla, srazky aut nebo vlaku, jednim slovem pri katastrofe, uvolnovaly naboj „gravitacniho antipole“, ktere pri svem vzniku pohltilo setrvacnou silu, uvolnenou pri srazce (nebo receno obecneji: pri prudkem zabrzdeni, pri zaniku rychlosti) a vysledkem toho procesu byla nula. Tato matematicka nula byla tou nejpravdivejsi skutecnosti: absorbovala cely naraz, celou energii katastrofy a zachranovala takto nejen osadky dopravnich prostredku, ale take ty, jez by jinak rozdrtila jejich slepa hmota.
Cerne bednicky se octly vsude: dokonce ve vytazich, v jerabech, v opascich parasutistu, na zaoceanskych lodich a motorovych kolech. Jednoduchost jejich konstrukce byla stejne ohromujici jako slozitost teorie, ktera stala u jejich zrodu.
Prvni usvit zaruzovel steny meho pokoje, kdyz jsem smrtelne unaven klesl na luzko s vedomim, ze jsem poznal zaklady prekonani gravitace — po betrizaci — druhou nejvetsi revoluci, k jake doslo za me pozemske nepritomnosti.
Vzbudil me robot, ktery mi prinesl snidani do pokoje. Byla uz temer jedna. Usedaje na luzku, ubezpecil jsem se, ze mam po ruce Starckuv spis Problematika hvezdnych letu, ktery jsem minulou noc odlozil.
„Mel byste jidat veceri pravidelne, pane Breggu,“ rekl mi vycitave robot. „Jinak onemocnite. A take cetba do bileho rana se nedoporucuje. Lekari na to maji velmi nepriznivy nazor, vite?“
„Vim,“ odpovedel jsem, „a jak ty to vis?“
„Je to ma povinnost, pane Breggu.“
Podal mi podnos.
„Priste se polepsim,“ rekl jsem.
„Doufam, ze jste si nevylozil spatne muj uprimny zajem, ktery nechtel byt doternosti,“ odpovedel.
„Ani v nejmensim,“ rekl jsem.
Zatimco jsem michal kavu a citil, jak se mi pod lzickou rozpousteji kousky cukru, zasl jsem — zpusobem stejne klidnym jako mnohotvarnym — nejen nad tim, ze jsem skutecne na Zemi, ze jsem se vratil, nejen nad vzpominkou na celonocni cetbu, ktera mi jeste virila a kypela v hlave, ale proste nad tim, ze sedim v posteli, ze mi bije srdce, ze ziju. A zatouzil jsem na pocest tohoto objevu neco vykonat. Ale jako obvykle nenapadlo mi nic zvlast moudreho.
„Poslys,“ obratil jsem se na robota, „mam k tobe prosbu.“
„Cekam na vase rozkazy.“
„Mas chvilku cas? Zahrej mi tu pisnicku, tu ze vcerejska!“
„S radosti,“ odpovedel a pri veselych tonech hraciho strojku jsem tremi dousky vypil kavu, a sotva robot odesel, prevlekl jsem se a padil do bazenu. Vazne nevim, proc jsem stale tak pospichal. Neco me pohanelo, jako bych tusil, ze kazdou chvili muze skoncit ten muj poklid, az prilis nezaslouzeny a neuveritelny. At jiz byl duvod jakykoli, muj ustavicny spech zavinil, ze mi nezbylo casu, abych se predstavil svym sousedum.
Nedival jsem se napravo nalevo a uhanel pres zahradu, nekolika skoky jsem se octl na vrcholku mustku a zrovna, kdyz jsem se odrazel od trampoliny, zahledl jsem dva lidi, kteri vysli za domem.
Z pochopitelnych duvodu jsem si je nemohl prohlednout. Dokoncil jsem salto, neprilis povedene, a ponoril se ke dnu. Otevrel jsem oci. Voda byla jako rozkmitany kristal, zelena, stiny vln tancily po dne ozarenem sluncem. Plul jsem nizko nad nim, ke schudkum, a kdyz jsem se vynoril, nebyl jiz v zahrade nikdo. Ale me pohotove oci prece jen zachytily v letu obraz muze a zeny, ktere jsem na zlomek vteriny, pri padu hlavou dolu, zahledl. Moji sousede tedy jiz prijeli. Zamyslil jsem se, mam-li jeste jednou preplavat bazen, ale Starek zvitezil.
Uvod ke knize — mluvil v nem o letech k hvezdam jako o blahovosti astronautickeho mladi — me tak dopalil, ze uz jsem byl odhodlan knihu zavrit a vickrat se k ni nevratit. Ale premohl jsem se. Ostatne muj nedostatecny odev — sedel jsem totiz na pisku jen v plavkach — nebyl pro tuto cetbu nejvhodnejsi. Zasel jsem si nahoru, prevlekl se, a kdyz jsem sestupoval po schodech, vsiml jsem si na stole misy plne blede ruzovych plodu, ponekud podobnych
