smesnost. Nemohl jsem z ni vybrednout: quaker z hvezd, ktery jiz jednou zhresil — prisny, zoufajici a skromny.
„Ne,“ rekl jsem s potlacenym vztekem, „nezdalo se ti to. Ale ja odjizdim.“
„Naveky…“
Bavila se tim rozhovorem.
„Devce,“ zacal jsem a nevedel jsem, co rici. Chvili jsem slysel jen jeji dech.
„A co dal?“ zeptala se.
„Nevim.“ Opravil jsem se rychle: „Nic. Odjizdim. Nema to — smysl.“
„Rozhodne nema,“ souhlasila, „a prave proto to muze byt skvele. Cos videl? Opravdove?“
„Ne. Snoubenku. Poslys…“
„To je hotovy padak. Nemohu se na to divat. Ma nejslabsi vec. Podivej se na Opravdove, nebo ne. Prijd vecer. Ukazi ti. Ne, ne, dnes nemohu. Zitra.“
„Aen. Neprijdu. Ja vazne za chvili odjizdim…“
„Nerikej mi Aen, rikej mi devce…!“
„Devce — at te vezme cert!!“ rekl jsem a odlozil jsem sluchatko. Strasne jsem se zastydel. Zvedl jsem je jeste jednou, znovu odlozil a vyrazil z pokoje jako stvanec. Sjel jsem dolu, kde se ukazalo, ze ulder je na strese. Tak tedy, nahoru!
Na strese byla zahradni restaurace a letiste. Vlastne restaurace na letisti, smesice pater, letajici nastupiste, neviditelne steny — nenasel bych svuj ulder ani za rok. Ale dovedli me k nemu div ne za rucicku. Byl mensi, nez jsem si myslil. Zeptal jsem se, jak dlouho potrva let. Chtel jsem si neco precist.
„Asi dvacet minut.“
Nemelo tedy smysl poustet se do cetby. Vnitrek ulderu trochu pripominal experimentalni raketu Thermo—Fax, kterou jsem kdysi zaletaval, byl pouze daleko komfortnejsi, ale jakmile se zavrely dvere za robotem, ktery mi zdvorile pral stastnou cestu, steny se naraz staly pruhlednymi, a protoze jsem sedel na prvnim ze ctyr kresel (ostatni nebyla obsazena), mel jsem dojem, jako bych sedel na zidli postavene ve velke sklenici.
Bylo to hrozne komicke, ale nemelo to nic spolecneho s raketou nebo letadlem. Spis s letajicim kobercem. To podivne letadlo se s tahlym svistem napred vzneslo svisle vzhuru, bez sebemensich vibraci, a pak pokracovalo v letu vodorovne jako vystreleny sip. Stalo se opet totez, co jsem zpozoroval uz jednou: zrychleni nebylo provazeno vzrustem gravitace. Tehdy, na nadrazi, jsem si mohl namlouvat, ze jsem obeti klamu, ale ted jsem si tim byl jist. Tezko vyslovit, jaky pocit se me zmocnil — protoze jestli se jim podarilo ucinit zrychleni nezavisle na gravitaci, pak vsechny hibernace, zkousky, selekce, muka a utrpeni nasi cesty byla naprosto zbytecna. To, co jsem citil v tomto okamziku ja, mohl zakusit jedine premozitel himalajskeho stitu, ktery se po nepredstavitelne namaze vystupu presvedci, ze na vrcholu stoji hotel plny vyletniku, protoze zatimco on se sam plahocil, z druhe strany postavili lanovku a zabavni park s atrakcemi. Skutecnost, ze bych se nebyl dockal — kdybych ja zil na Zemi — tajuplneho vynalezu, me ani trosku netesila — spise snad myslenka, ze tento trik nebude mozno uplatnit v kosmicke navigaci. Byl to pochopitelne projev ryziho sobectvi a ja si to uvedomoval, ale otres byl prilis silny, nez abych se zmohl na primerene nadseni.
Zatim ulder letel, jiz beze zvuku: pohledl jsem dolu. Prave jsme leteli nad Terminalem. Pomalu se presouval dozadu; vypadal jako pevnost z ledu. Na hornich patrech, z mesta neviditelnych, se cernaly obrovske trychtyre raketovych vletu. Pak jsme proleteli pomerne blizko jehlove stavby, te s cernymi a stribrnymi pasy, jez se tycila nad ulderem. Ze zeme clovek nedocenil jeji vysku. Byla jako trubkovity most spojujici zemi s nebem, a ty „policky“, ktere z ni vycnivaly, se hemzily uldery a jinymi vetsimi stroji. Lide na tech letistich vypadali jako zrnka maku rozsypana po stribrnem taliri. Leteli jsme nad bilymi a modrymi koloniemi domu, nad zahradami; ulice byly cim dal sirsi, take vozovky byly barevne, prevladala blede ruzova a okr. More budov se rozprostiralo az po obzor, zridkakdy rozdeleno pruhy zelene, a ja se polekal, ze to bude takove az do Klavestry. Avsak ulder zvysil rychlost, domy se rozbehly, rozptylily po zahradach, misto nich se objevily obrovske zavitnice a primky silnic. Tahly se v mnoha patrech, setkavaly se, krizovaly, mizely pod zemi, sbihaly se hvezdicovite, a v podobe pruhu vyletaly do plocheho, proti vysokemu slunci sedozeleneho prostoru hemziciho se glidery. Pak se mezi ctverci stromu vynorily obrovske stavby se strechami tvaru konkavnich zrcadel a v jejich ohniscich doutnalo neco rudeho. Pozdeji se cesty od sebe vzdalily, a prevladla zelen, cas od casu prerusovana obdelnikem odlisne vegetace — cervene, modre — nemohly to byt kvety — barvy byly prilis intenzivni.
Doktor Juffon by mel ze mne radost, pomyslil jsem si. Treti den, a uz! A jaky zacatek. Ne leckdo. Znamenita herecka, hvezda! Ani se moc nebala, ale i kdyby, pak ji ten strach taky pusobil poteseni. Jen tak dal! Ale proc se mnou mluvil o sblizeni? Vypadala ta jejich sblizeni takhle? Jak hrdinsky jsem se vrhl do toho vodopadu! Uslechtila gorila. A pak krasavice, jiz se kori davy, me stedre odmenila: jak to od ni bylo velkomyslne.
Cela tvar me palila: ty pitomce, opakoval jsem si vlidne, co vlastne chces? Zeny? Mel jsi zenu. Mel jsi uz vsechno, co tady muzes mit, vcetne navrhu hrat v realu. Ted budes mit dum, budes se prochazet po zahradce, cist si knizky, divat se na hvezdy, a ve sve skromnosti rikat si tise pro sebe: byl jsem tam. Byl a vratil se. Dokonce i fyzikalni zakony pracovaly v tvuj prospech, ty klikari, mas pred sebou cely zivot, polovinu zivota a vzpominas si, jak vypadal Romer o vic nez sto let mladsi nez ty?
Ulder se zacal snaset k zemi, ozvalo se svisteni a krajina plna bilych a modrych silnic, jejichz povrch se leskl jako polity emailem, rostla pred ocima. Velka rybniky i male ctvercove bazeny vysilaly vzhuru slunecni zablesky. Stale vetsi a skutecnejsi byly domky, rozsypane na vrcholcich nevysokych hor, tocite uvaly. Na obzoru, modrave vzduchem, se tahlo pohori se zabilenymi vrcholky. Jeste jsem zahledl piskem vysypane stezky, travniky, zahony kvetu, chladivou zelen vody v betonovem roubeni, cesticky, kere, bilou strechu. Vsechno se pomalu obratilo, obklopilo me a zustalo stat, jako by se me to zmocnovalo.
IV
Dvere se otevrely. Bile oranzovy robot cekal na travniku. Vystoupil jsem.
„Vitam vas v Klavestre,“ rekl a jeho bile brisko necekane zazpivalo: ozvala se sklenena melodie, jako by tam mel hraci strojek.
Smal jsem se jeste, kdyz jsem mu pomahal vynaset veci. Pak se otevrel zadni priklop ulderu, ktery lezel na trave jako mala stribrna vzducholod, a dva oranzovi roboti vytlacili me auticko. Tezka modra karoserie zazarila v slunci. Docela jsem na ne zapomnel. A pak vsichni roboti, nalozeni mymi zavazadly, krabicemi, balicky, vykrocili husim pochodem k domu.
Byla to velka krychle s okny pres celou stenu. Vstupovalo se do ni pres solarium zasklene panoramatickym sklem, pak nasledovala hala, jidelna a drevene schody nahoru. Robot, ten s hracim strojkem, me nezapomnel upozornit na tuto pametihodnost.
Nahore bylo pet pokoju. Vybral jsem si pokoj na vychodni stranu. Nic zvlastniho. V ostatnich, predevsim v tom s vyhlidkou na hory, bylo prilis mnoho zlata a stribra, zatimco muj mel pouze zelene skvrnky, jako smackane listky na kremovem podkladu.
Roboti, pracujici obratne a tise, ulozili vsechen muj majetek do skrini ve zdi, a ja si stoupl k oknu. Pristav, kotviste, rekl jsem si. Teprve kdyz jsem se vyklonil, mohl jsem zahlednout modravy oblacek hor. Dole se rozkladala kvetinova zahrada s nekolika desitkami starych ovocnych stromu v pozadi. Mely pokrivene, upracovane haluze a pravdepodobne jiz nerodily.
Trochu stranou k silnici (videl jsem ji predtim z ulderu, byla zakryta zivymi ploty) zvedala se nad krovim vezicka trampoliny. Tam byl bazen. Kdyz jsem se obratil, roboti uz byli pryc. Prestehoval jsem lehky, jako vyfouknuty psaci stul k oknu, poskladal jsem na nej balicky vedeckych casopisu, sacky s krystalky knih i pristroj na cteni — zvlast jsem si ulozil nedotcene jeste zapisniky a pero. Bylo to me stare pero. Pri zvyseni gravitace teklo a vsecko umazalo, ale Olaf je dokonale opravil. Zalozil jsem si desky na poznamky, napsal jsem si na ne: Dejiny. Matematika. Fyzika. Vsechno to jsem delal honem, protoze jsem spechal do vody. Nevedel jsem, smim-li vybehnout jen v plavkach, a na koupaci plast jsem zapomnel. Zasel jsem tedy do koupelny na chodbe. Tam jsem manevroval lahvemi s penivou tekutinou, az jsem si vyrobil ohavnou, nicemu nepodobnou maskaradu. Strhal jsem ji ze sebe a dal se do prace jeste jednou. Druhy plast dopadl trosku lepe, ale i tak to bylo dilo hodne Robinsona Crusoe. Orezal
