jsem nozem vsecky vetsi cipy rukavu a okraju, pak jiz vypadal k svetu.
Sestoupil jsem dolu, jeste nejisty, neni-li nekdo doma. Hala byla prazdna. Zahrada take, jen oranzovy robot strihal travu kolem ruzovych keru. Jiz odkvetaly.
K bazenu jsem vlastne dobehl. Voda se leskla a vlnila. Vznasel se nad ni neviditelny chlad. Odhodil jsem plast na zlaty pisek, ktery mi spalil chodidla, a za duneni kovovych schudku jsem vybehl na vrchol mustku. Byl nizky, ale pro zacatek docela dobry. Odrazil jsem se, udelal premet — na vic jsem si netroufal po takove pauze — a zabodl se do vody jako nuz.
Vynoril jsem se cely stastny. Dlouhymi tempy jsem zacal zabirat, jednim smerem, obratka, a druhym smerem — bazen meril padesat metru. Preplaval jsem jej osmkrat, plnym tempem, nez jsem vylezl na breh. Voda ze me crcela jako z tulene. Ulehl jsem na pisek se srdcem hlasite busicim. Bylo to dobre. Zeme mela sve puvaby. Po nekolika minutach jsem byl suchy. Vstal jsem, rozhledl se: nikde nikdo. Bajecne. Vybehl jsem na mustek. Napred jsem udelal salto nazad. Povedlo se, prestoze jsem se prilis silne odrazil. Misto desky byl na trampoline obdelnik plastiku, peroval jako pruzina. Pak dvojite salto, nijak zvlast se mi nepodarilo, narazil jsem na vodu stehny. Kuze mi okamzite zrudla, jako spalena. Opakoval jsem je. O trochu lepe, ale ne tak, jak se patri. Po druhem obratu jsem se pri prechodu do svisle polohy nestacil narovnat a zvrtal jsem to nohama. Byl jsem vsak tvrdohlavy a mel jsem cas, spousty casu! Treti, ctvrty, paty skok. Uz mi trochu hucelo v hlave, kdyz jsem se pokusil o salto s vrutem, ale predtim jsem se jeste jednou, pro vsechny pripady, rozhledl. Byla to hotova blamaz, fiasko, naraz na vodu ze mne vyrazil dech, poradne jsem se napil. Pak jsem s prskanim a kaslanim vylezl na pisek a usedl pod derovany zebrik mustku. Stydel jsem se, vztek jsem mel, ale najednou jsem se dal do smichu. Nato jsem si zaplaval ctyrstovku, pauza, a dalsi ctyrstovku.
Kdyz jsem se vracel domu, vypadal svet jinak. To mi chybelo snad ze vseho nejvic, napadlo mi. Bily robot cekal u dveri.
„Budete jist v pokoji nebo v jidelne?“
„Budu jist sam?“
„Ano. Margerovi prijedou az zitra.“
„Tak treba v jidelne.“
Sel jsem nahoru a prevlekl se. Nevedel jsem jeste, cim zahajim sve studium. Snad dejinami, to bude nejmoudrejsi, i kdyz me lakalo delat vsechno najednou a nejvic — vrhnout se na tajemstvi premozene gravitace. Ozvala se znelka. Telefon to nebyl. Nevedel jsem, co to znamena, a tak jsem se spojil s domacim inforem.
„Obed se podava,“ vysvetlil melodicky hlas.
Jidelna byla plna svetla profiltrovaneho pres zelen, sikme tabulky u stropu zarily jako kristal. Na stole lezel jeden pribor. Robot prinesl jidelni listek.
„Ne, ne,“ rekl jsem, „je mi jedno co.“
Prvni chod pripominal studenou ovocnou polevku. Druhy jiz nepripominal nic. S masem, bramborami a zeleninou jsem se zrejme musel rozloucit navzdycky.
Bylo moc dobre, ze jsem jedl sam, protoze zakusek mi explodoval pod lzickou. Je to mozna receno prilis silne, v kazdem pripade jsem mel slehacku na kolenou i na svetru. Byla to jakasi komplikovana konstrukce, tvrda pouze na povrchu a ja jsem ji neopatrne nabodl lzickou.
Kdyz se objevil robot, zeptal jsem se, mohu-li dostat kavu do pokoje.
„Samozrejme,“ odpovedel. „Ihned?“
„Ale hodne kavy.“
Rekl jsem to, protoze na mne padla, jiste po te koupeli, ospalost. A najednou mi bylo lito prospaneho casu. Tady jsem se opravdu citil docela jinak nez na palube. Odpoledni slunce prazilo do starych stromu, stiny byly kratke, shlukly se u kmenu, vzduch v dalce se chvel, ale v pokoji vladl chladek. Posadil jsem se za psaci stul, ke kniham. Robot mi prinesl kavu. Pruhledna termoska obsahovala dobre tri litry. Nerekl jsem nic. Precenil zrejme mou kapacitu.
Mel jsem zacit od historie, ale pustil jsem se do sociologie, protoze jsem se chtel bez prutahu co nejvic dovedet. Ale brzy jsem se presvedcil, ze na to nestacim. Byla nadita obtiznou, to znamena specializovanou matematikou, a nejhorsi bylo, ze se autori odvolavali na fakta pro mne neznama. Navic jsem mnoha slovum nerozumel a musel jsem hledat jejich vyznam v naucnem slovniku. Naridil jsem si tedy i druhy opton — mel jsem tri — ale brzy me to omrzelo, protoze mi to slo prilis pomalu. Slezl jsem tedy z vysokeho kone a vzal jsem si obycejnou skolni ucebnici dejepisu.
Cosi do mne vjelo, nemel jsem za mak trpelivosti — ja, jehoz Olaf nazyval nejvyssim vtelenim Buddhy. Misto abych to vzal postupne, nasel si rovnou kapitolu o betrizaci.
Teorii vypracovali tri lide: Bennet, Trimaldi a Zacharov. Odtud nazev.
Ke svemu udivu jsem se dovedel, ze to byli moji vrstevnici — svou praci publikovali asi rok po nasem odletu. Narazili pochopitelne na obrovsky odpor. Zpocatku nikdo nebral ten plan vazne. Pak se dostal na forum OSN. Nejakou dobu prechazel z jedne subkomise do druhe — vypadalo to, ze utone v nekonecnych jednanich. Pokusne prace vsak mezitim rychle pokracovaly, byla zavedena, zlepseni, konaly se masove pokusy na zviratech, pozdeji i na lidech: jako prvni se zasahu podrobili sami autori — Trimaldi byl nejaky cas ochrnuty, nevedelo se o nebezpeci, jake hrozi dospelym pri tomto zasahu. A ta osudova nehoda ochromila celou vec na osm dalsich let…
Ale v sedmnactem roce od Nuly (to byl muj soukromy letopocet: Nula znamenala start Promethea) padlo rozhodnuti o vseobecnem zavedeni betrizace. To vsak byl pocatek a nikoli konec boje o humanizaci lidstva (jak stalo v ucebnici). V mnoha zemich rodice nechteli sve deti podrobovat zasahu a prvni betrizacni stanice padly za obet utokum, nekolik desitek jich bylo do zakladu zniceno. Udobi zmatku, represalii, donucovani a odporu trvalo dvacet let. Ucebnice je prechazela vseobecnymi frazemi — z duvodu az prilis pochopitelnych. Uminil jsem si, ze si zjistim blizsi podrobnosti v zakladnich dilech, ale zatim jsem cetbu neprerusoval. K definitivni zmene nazoru doslo teprve tehdy, kdy jiz mela deti prvni betrizovana generace. O biologicke strance zasahu se kniha nezminovala. Zato oplyvala cetnymi chvalozpevy na pocest Benneta, Trimaldiho a Zacharova. Vyskytl se navrh, aby se leta Nove ery pocitala od zavedeni betrizace. Byl vsak zamitnut. Pocitani casu se nezmenilo. Zmenili se lide. Kapitola koncila patetickym odstavcem O nove epose humanismu.
Vyhledal jsem si Ullrichovu monografii o betrizaci. Opet spousty matematiky, ale predsevzal jsem si, ze se tim prokousu.
Nebyl to zasah do dedicne plazmy, jak jsem se vskrytu obaval. Ostatne, kdyby byl, nebylo by treba betrizovat kazdou nasledujici generaci, pomyslil jsem si ulehcene. Vzdycky zustavala aspon teoreticka moznost navratu. Zasah pusobil na vyvoj prednich laloku mozkovych v ranem udobi zivota prostrednictvim skupiny proteolitickych enzymu. Nasledky byly selektivni: redukce utocnych pudu o osmdesat az osmdesat sest procent v pomeru k nebetrizovanym. Eliminace vzniku asociativnich spojeni mezi utocnymi ciny a oblasti libych pocitu. Snizeni moznosti vzit na sebe osobni riziko dosahlo prumerne osmdesati sedmi procent. Jako nejvetsi uspech zduraznovala kniha, ze zmeny nemely zaporny vliv na rozvoj inteligence, ani na utvareni osobnosti. A co je mozna jeste vyznamnejsi — vznikle restrikce nepracovaly na zaklade strachovych zpetnych vazeb, jinymi slovy: clovek nezabijel proto, ze by mel strach z vlastniho cinu. Takovy dusledek by s sebou vzapeti prinesl neurotizaci, nakazeni celeho lidstva strachem. Clovek to nedelal, protoze „ho to nemohlo napadnout“.
Jedna Ullrichova formulace byla pro mne zvlast prijatelna: utocnost zanikala jako nasledek betrizace proto, ze neexistoval rozkaz, a nikoli proto, ze existoval zakaz. Uvahou jsem vsak dospel k nazoru, ze to nevysvetluje nejzakladnejsi fakta: myslenkove pochody cloveka podrobeneho betrizaci. Byli to prece lide zcela normalni. Predstavit si mohli naprosto vsechno. Cili i vrazdu. Co jim tedy branilo, aby ji spachali?
Odpoved na tuto otazku jsem hledal az do setmeni. Jak uz to s vedeckymi problemy byva, co se zdalo pomerne jasne, proste v souhrnnem popisu a ve zkratce, komplikovalo se tim vice, cim zevrubnejsiho vysvetleni jsem se dozadoval. Znelka me pozvala na veceri. Pozadal jsem, aby mi ji prinesli do pokoje, ale ani jsem se ji nedotkl. Vysvetleni, jaka jsem konecne nasel, se zcela neshodovala. Repulse podobna zoskliveni; neprekonatelny odpor znasobeny merou nepochopitelnou pro nebetrizovaneho. Nejzajimavejsi byly vypovedi lidi, kteri se meli pokusit pod lekarskym dozorem — pred osmdesati lety v Trimaldiho ustavu nedaleko Rima — o prolomeni neviditelne hraze, zbudovane v jejich myslich. To bylo snad to nejpodivuhodnejsi ze vseho, co jsem precetl. Nikdo ji neprolomil! Ale kazdy referoval ponekud odlisne o prozitcich, jakymi byly pokusy doprovazeny. U nekterych prevladaly priznaky psychicke: touha uteci, vyhnout se situaci, pred niz byli postaveni. Opakovani pokusu vyvolalo u teto skupiny prudke bolesti hlavy. A tvrdosijne, opetovne opakovani experimentu zpusobilo nakonec neurozy, ktere se vsak daly snadno vylecit.
U ostatnich prevladaly symptomy fyzicke. Neklid pri dychani, pocit dusnosti. Takove stavy pripominaly
