Vratil jsem se nahoru, trochu zarazen timto obratem udalosti. Na Margerovi mi nijak nezalezelo. A v meste jsem nemel pranic na praci. Nac mi tedy byla ta eskapada? Navic se mi zdalo, ze jsem svou ochotu ponekud prehnal. Kdybych do mesta opravdu pospichal, roboti by mi jiste ani nedovolili jit pesky, ani by me nenechali na holickach. Ze by neco ode mne chtel? Ale co? Vzdyt me vubec neznal. Lamal jsem si tim buhsud proc hlavu, az prisla smluvena hodina a ja sesel dolu.
Jeho zena tam nebyla, ani v okne se neukazala, aby se s nim jeste jednou na dalku rozloucila. V prostornem vozidle jsme oba nejakou dobu mlceli, pozorovali vynorujici se zatacky a serpentiny dalnice, ktera se vinula mezi horami. Poznenahlu se zapredla rozmluva. Dovedel jsem se, ze Marger je inzenyr.
„Zrovna dnes musim na kontrolu do mestske selekcni stanice,“ rekl. „Vy pry jste take kybernetik…“
„Ze starsi doby kamenne,“ namitl jsem. „Prominte, ale jak to vite?“
„V cestovni kancelari mi rekli, kdo bude nasim sousedem, byl jsem pochopitelne zvedavy…“
„Aha.“
Na nejaky cas jsme se odmlceli. Stale casteji se objevujici znacky z barevneho plastiku nas upozornily, ze se blizime k predmesti.
„Kdybyste dovolil… rad bych se vas zeptal, zdali jste nemeli nejake nesnaze s automaty,“ otazal se mne z niceho nic. A spise z tonu, nez z obsahu jeho otazky jsem vycitil, jak mu zalezi na me odpovedi. O to mu tedy slo? Oc vlastne?
„Jde vam o defekty? Tech jsme meli vice nez dost. To je celkem prirozene. Typy ve srovnani s vasimi tak zastarale…“
„Ne, o defekty ne,“ pospisil si s odpovedi, „spise o vykyvy ve spolehlivosti v tak promenlivych okolnostech… my dnes bohuzel nemame moznost vyzkouset sve automaty za tak krajnich podminek…“
Nakonec vsechno vyustilo do otazky ciste technicke. Byl proste zvedavy, jak se jevily nektere parametry cinnosti elektronickych mozku v oblastech mohutnych magnetickych poli, v mlhovinach, v trychtyrich gravitacnich perturbaci. Ale nebyl jsem si docela jist, zda tyto udaje netvori nahodou tu cast archivu vypravy, ktera zatim neni urcena pro verejnost. Rekl jsem mu, co jsem vedel, a doporucil jsem mu, aby si presnejsi data vyzadal od Thurbera, zastupce vedeckeho velitele vypravy.
„A smel bych se odvolat na vas?“
„Ovsem.“
Nadsene mi dekoval. Byl jsem trochu zklaman. Tak to je vsechno? Ale diky tomuto rozhovoru vytvorilo se mezi nami jakesi pouto odbornosti. Pak jsem se zase ja zeptal, co vlastne dela. Nevedel jsem, co je ta — selekcni stanice, kterou mel kontrolovat.
„Ach, nic zajimaveho. Obycejna sberna srotu… chtel bych se venovat hlavne teoreticke praci, zatimco tohle je predevsim praxe a — mezi nami — nijak zvlast nepostradatelna…“
„Praxe? Prace ve sberne srotu? Coze? Vy jste prece kybernetik a tak…“
„Kybernetickeho srotu,“ vysvetlil mi s usklebkem. A dodal nejak pohrdave: „U nas se totiz moooc setri, abyste vedel. Nic nesmi prijit nazmar… Ve svem ustave bych vam mohl ukazat vselicos zajimaveho, ale tady — co bychom si…“
Pokrcil rameny. Glider odbocil ze silnice do vysokych kovovych vrat a zamiril na prostorne tovarni nadvori. Videl jsem rady transporteru, pojezdne jeraby, jakesi zmodernizovane martinske pece.
„Tak uz budete mit vuz k dispozici,“ rekl Marger.
Z okenka ve zdi, kde jsme se zastavili, vyklonil se robot a neco mu rekl. Marger vystoupil. Videl jsem, jak gestikuluje, pak se na mne pln rozpaku obratil.
„Hezke nadeleni,“ rekl. „Gloor onemocnel… to je muj kolega… a ja sam nesmim… Jak to udelat?!“
„Oc jde?“ otazal jsem se a take jsem vystoupil.
„Kontrolu musi provadet dva lide, nejmene dva,“ vysvetlil. Tu se jeho tvar rozjasnila.
„Pane Breggu! Vy jste prece take kybernetik! Kdybyste nemel nic proti tomu!!“
„Oho,“ zasmal jsem se. „Kybernetik? Antikvarni, dodejte. Ja tomu prece nerozumim.“
„Ale to je pouha formalita!“ prerusil me. „Technickou stranku si pochopitelne vezmu na starost ja, jde jen o podpis, o nic vic!“
Ah, tak je to?“ rekl jsem pomalu. Dobre jsem mu rozumel, pospichal za zenou. Ale ja se nerad vydavam za nekoho, kym nejsem. Na statistu se nehodim. Rekl jsem mu to, i kdyz snad mirnejsimi slovy. Zvedl ruce jako v obrane.
„Nevykladejte si to ve zle! Leda ze byste mel naspech. Pravda… mel jste si neco vyridit v meste. No, ja uz si nejak… prominte, ze…“
„To muze pockat,“ namitl jsem. „Mluvte, prosim. Budu-li moci, pomohu.“
Vesli jsme do bile budovy stojici stranou. Marger me vedl chodbou, podivne pustou. Ve vyklencich stalo nekolik nehybnych robotu. V male, proste zarizene pracovne vytahl ze skrine ve zdi svazek papiru. Rozkladal je po stole a zacal mi vysvetlovat, v cem zalezi jeho — totiz nase — funkce. Prednaset rozhodne nedovedl. Zapochyboval jsem brzy o vyhlidkach jeho vedecke kariery: stale u mne predpokladal vedomosti, o nichz jsem nemel poneti. Musel jsem mu stale skakat do reci a klast zahanbujicne elementarni otazky. Ale on, jelikoz mel z pochopitelnych duvodu zajem na tom, aby me neodradil, prijimal vsechny projevy me ignorance div ne jako prednosti. Nakonec jsem se dovedel, ze jiz desitky let trva naproste oddeleni vyroby od zivota.
Vyroba byla automatizovana. Probihala pod kontrolou robotu, na nez dohlizeli dalsi roboti. Ve vyrobnim cyklu jiz nebylo misto pro lidi. Spolecnost lidi byl jeden celek, roboti a automaty druhy celek. A jen aby se zabranilo nepredvidanym aberacim v nemennem radu te mechanicke armady prace, lide museli provadet namatkove kontroly. Vykonavali je specialiste. Marger byl jednim z nich.
„Nepochybuji, ze najdeme vsechno v mezich normy,“ vysvetloval, „a pak, az zrevidujeme dilci procesy, podepiseme to. A tim to skonci.“
„Ale ja porad nevim, co se tu vyrabi…“ ukazal jsem na budovy za oknem.
„Nic!“ zvolal. „Prave, ze nic. O to jde. Je to obycejna sberna srotu… rikal jsem vam to prece…“
Uloha, jez mi tak necekane pripadla, mne nijak zvlast netesila, ale nyni jsem jiz nemohl dele odmitat. „Dobra… tak co mam vlastne delat?!“
„Totez co ja: obejit soustroji…“ Nechali jsme papiry v pracovne a sli jsme na tu kontrolu. Prvni byla na rade velka tridirna, kde automaticke celisti chytaly cele stohy plechu, zprohybanych a rozbitych kadlubu, hnetly je a vrhaly do lisu. Bloky, ktere z nich vypadavaly, putovaly na pasech k hlavnimu transporteru. U vchodu si Marger nasadil na tvar malou masku s filtrem a druhou podal mne. Dorozumivat se volanim bylo vylouceno, takovy zde vladl hluk. Vzduch byl plny rezaveho prachu, narudlych mracen valicich se zpod lisu. Prosli jsme dalsi halou, stejne hlucnou, a pohyblivym chodnikem jsme vyjeli vzhuru do patra, kde rady drticu pohlcovaly drobnejsi, jiz uplne beztvarny srot, vsypavany do trychtyru. Zaskleny most vedl do protilehle budovy. Tam Marger prohledl zaznamy kontrolnich hodin a hned jsme vysli na tovarni nadvori, kde nam robot zastoupil cestu a rekl, ze inzenyr Gloor vola Margera k telefonu.
„Prominte mi na okamzik, hned se vratim!“ zvolal Marger a sebehl po tocitych schudcich do nedalekeho zaskleneho pavilonku. Osamel jsem na kamennych, sluncem rozpalenych deskach. Rozhledl jsem se. Budovy na protejsi strane nadvori jsme jiz navstivili. Byly to tridirny a haly s drtici. Vzdalenost a zvukova izolace pusobily, ze odtamtud nedolehal zadny hluk.
Za pavilonem, kde zmizel Marger, stala o samote nizka, nezvykle dlouha budova, neco jako plechovy barak. Zamiril jsem k nemu, hledaje stin. Avsak z kovovych sten salal nesnesitelny zar. Chystal jsem se jiz odejit, kdyz me upoutal zvlastni, tezko definovatelny zvuk, jenz se rozlehal v baraku. Nepodobal se hlasu pracujicich stroju. Asi po triceti krocich jsem nasel ocelove dvere. Stal pred nimi robot. Kdyz jsem vesel do jeho zorneho pole, otevrel a ustoupil stranou. Nesrozumitelne hlasy zesilily. Nahledl jsem dovnitr: nebylo tam docela tma, jak se mi v prvni chvili zdalo. Mrtvy zar rozpalenych plechu mi ztezoval dychani, takze bych se byl okamzite vzdalil, kdyby me nebyly ochromily hlasy, ktere jsem slysel.
Byly to lidske hlasy — zkreslene, splyvajici v chraptivy chor, nezretelne, blabolive, jako kdyby v temnote promlouvala hromada pokazenych telefonu. Udelal jsem dva nejiste kroky, neco mi zaprastelo pod nohou a z podlahy se ozvalo hlasite:
„…prosim bas… prosim bas… prosim bas pogorne…“
Ztuhl jsem. Dusny vzduch mel kovovou pachut. Hlas prichazel zdola.
„…prosim bas pogorne podibejte se… prosim bas…“
Pridal se k nemu druhy, rytmicky skandujici monotonni hlas:
