kteremu zabranit nemohu a — musim.
Snad jsem si vybajil i tohle. Nejiste jsem obracel v hlave tuto myslenku, schoulen v padajicim soumraku. Vlastni telo jsem sotva videl, opalena kuze me ukryvala ve tme, mracna zastrela cele nebe a najednou, prilis necekane, nastala noc. Od domu se blizilo neco bileho. To byla jeji cepice. Zmocnila se me panika. Pomalu jsem se zvedl — chtel jsem proste uteci, ale proti nebi me postrehla.
„Pane Breggu?“ rekla tise.
„Prosim? Chcete se vykoupat? Nebudu vas rusit. Zrovna odchazim…“
„Proc? Nerusite me… Je voda tepla?“
„Ano. Na muj vkus az moc,“ rekl jsem.
Pristoupila k okraji a lehce skocila. Videl jsem pouze jeji siluetu. Plavky mela tmave. Zblunklo to. Vynorila se primo u mych nohou.
„Odporna!“ zvolala a zafunela. „Co to provedl… musime napustit studenou, nevite, jak se to dela?“
„Ne. Ale hned to zjistim.“
Skocil jsem pres jeji hlavu, ponoril se hluboko, az jsem se natazenyma pazema dotkl dna a plaval jsem nad nim, dotykaje se kazdou chvili betonu. Pod vodou, jak to obycejne byva, bylo o trochu jasneji nez na povetri, takze se mi podarilo zahlednout usti potrubi. Bylo ve zdi proti domu. Vyplaval jsem temer bez dechu; byl jsem dlouho ponoren.
„Breggu!“ zaslechl jsem jeji hlas.
„Tady jsem, co se stalo?“
„Mela jsem strach…“ rekla tiseji.
„Z ceho?“
„Tak dlouho jste byl pod vodou…“
„Uz vim, kde — hned to udelam,“ zvolal jsem a rozbehl se k domu. To hrdinske potapeni jsem si mohl odpustit, kohouty bylo videt na sloupku pod verandou. Pustil jsem studenou vodu a vratil se k bazenu.
„Uz. Bude to chvilku trvat…“
„No…“
Stala pod mustkem a ja u kratsi steny bazenu, jako bych se bal priblizit. Sel jsem tedy k ni, pomalu, jako mimodek. Jiz jsem si zvykal na sero. Mohl jsem rozeznat rysy jeji tvare. Divala se do vody. Moc ji to sluselo v te bile cepici a pripadala mi vyssi nez oblecena.
Tycil jsem se nad ni, az mi to zacalo byt trapne. Snad proto jsem najednou usedl. Pitomce! nadaval jsem si, ale nic jsem tim nadavanim nevyresil. Mracna houstla, tmy pribyvalo, ale nevypadalo to na dest. Citelne se ochladilo.
„Neni vam zima?“
„Ne. — Pane Breggu?“
„Prosim?“
„Vody nejak nepribyva…“
„Otevrel jsem vypust… snad uz to bude stacit. Zavru ji.“
Kdyz jsem se vracel od domu, napadlo mi, ze bych mohl zavolat Olafa. Div jsem se nahlas nezasmal: tak to bylo hloupe. Bal jsem se ji…
Skocil jsem sipkou a hned jsem vyplaval.
„Snad uz. Mozna, ze jsem to prehnal, reknete, mohu pritocit teplou…“
Voda ted rychle opadavala, protoze odtok byl jeste porad otevreny. Devce — videl jsem jeji stihly stin na pozadi mracen — jako by vahalo. Treba si to rozmyslila, treba se vrati domu, blesklo mi hlavou a ja pocitil jakesi ulehceni. V tom okamziku skocila nohama napred a lehce vykrikla. Bylo tam hodne melko. Nestacil jsem ji varovat. Musela radne narazit nohama o dno, zavravorala, ale neupadla. Vrhl jsem se k ni.
„Udelala jste si neco?“
„Ne.“
„Je to kvuli mne. Jsem hlupak.“
Stali jsme po pas ve vode. Zacala plavat. Vylezl jsem na breh a rozbehl se k domu, uzavrel jsem odtok a vratil jsem se. Nikde ji nebylo videt. Tise jsem vklouzl do vody a preplaval bazen. Prevratil jsem se naznak, a lehkymi pohyby pazi jsem plaval ke dnu. Otevrel jsem oci. Videl jsem temne sklovitou, drobnymi vlnkami zcerenou vodni hladinu. Pomalu me to vyneslo, slapal jsem vodu a uvidel jsem ji. Stala u same zdi bazenu. Priplaval jsem k ni. Mustek se zvedal na druhe strane, bylo tu melko, takze jsem se hned postavil na nohy. Voda, kterou jsem prorazel, pri chuzi hlasite splouchala. Videl jsem ji do tvare. Divala se na mne. At jiz to zavinila prudkost poslednich kroku — ve vode se tezko chodi a nesnadno se nahle zastavuje — nebo sam uz nevim proc, pravda je, ze jsem se octl tesne vedle ni. Snad by se nebylo nic stalo, kdyby couvla, ale ona zustala na miste s rukou na prvnim pricli vycnivajicim z vody a ja uz jsem byl prilis blizko, abych cokoli rekl, skryl se v hovoru…
Pevne jsem ji objal, byla studena, slizka jako ryba, jako podivny neznamy tvor. Ale najednou jsem v tom doteku tak chladnem jako mrtvem — nepohnula se totiz vubec — nasel horkou skvrnu, jeji rty. Libal jsem ji, libal a libal — bylo to ucinene silenstvi. Nebranila se. Nevzpirala se nijak, byla jako bez zivota. Drzel jsem ji za ramena, zvedl jsem jeji tvar vzhuru, chtel jsem ji videt, pohlednout ji do oci, ale bylo jiz tak tma, ze jsem je spise uhodl. Nechvela se. Jen neco pulsovalo — nevim zda me srdce ci jeji. Tak jsme stali, az se — pozvolna — zacala vysvobozovat z mych rukou. Pustil jsem ji okamzite. Vystoupila po schudkach na breh. Ja za ni a znovu jsem ji objal, nejak ze strany, chvela se. Nyni se chvela. Chtel jsem neco rici, ale nemohl jsem ze sebe dostat ani hlasku. Jen jsem ji drzel a tiskl k sobe. Stali jsme a ona se uvolnila podruhe, neodstrcila me — ale bylo to tak, jako bych vubec neexistoval. Ruce mi klesly. Odesla. Ve svetle dopadajicim z meho okna jsem videl, jak zvedla plast, ani se do neho nezahalila a vystoupila po schodech. U dveri — v hale se take svitilo — zahledl jsem trpyt vodnich kapek na jejich zadech a stehnech. Dvere se zavrely, zmizela.
V prvnim okamziku jsem mel chut vrhnout se do vody a uz nevyplavat. Docela vazne. Jeste nikdy jsem nemel takovy kolotoc v hlave. Misto hlavy. Vsechno dohromady bylo tak nesmyslne, nemozne, a nejhorsi bylo, ze jsem nevedel, co to znamena, a co ted mam podniknout. Ale proc byla takova… takova… Treba ji ochromil strach. Ach, ten strach, ten vecny strach. Za tim bylo neco jineho. Co? Jak jsem to mohl vedet, ja nebo Olaf. Ostatne, cozpak jsem patnactilety kluk a pobezim si k nemu o radu, kdyz jsem polibil devce?
Ano, rekl jsem si. Pobezim. Sel jsem k domu, zvedl svuj plast, vytrasl z neho pisek. V hale bylo svetlo. Pristoupil jsem k jejim dverim.
Mozna, ze mi otevre, napadlo mi. Kdyby mi otevrela, prestalo by mi na ni zalezet. Snad. A treba to bude konec. Nebo dostanu policek. Ne. Oni jsou hodni, oni jsou betrizovani, oni nemohou. Da mi kapku mlicka, to mi ohromne pomuze. Stal jsem tam snad pet minut a vzpominal na podzemi Kerenei, na tu proslulou diru, o niz hovoril Olaf. Blahoslavena dira! Byla to asi stara sopka. Arder tam uvazl mezi balvany a nemohl vylezt a lava stoupala. Vlastne zadna lava. Venturi tvrdil, ze to byl jakysi gejzir — ale to bylo pozdeji. Arder — slyseli jsme jeho hlas. Radiem. Ja tam sesplhal a vytahl jsem ho, boze! Desetkrat mi to bylo milejsi nez tyto dvere. Ani nejslabsi zvuk, nic.
Kdyby ty dvere mely aspon kliku, ne, byla tam desticka. U mne nahore nebyla. Nevedel jsem, je-li nejak narizena, jako zamek, nebo zda se ma stisknout. Byl jsem porad stejny praclovek. Z Kereneie.
Zvedl jsem ruku a zavahal jsem. A co kdyz se dvere neotevrou? Pouha predstava toho ustupu mi mohla poskytnout material k premysleni na dlouhou dobu. A citil jsem, ze cim dele stojim, tim mam mene sily, jako kdyby ze mne vsechna vyprchala. Dotkl jsem se desticky. Neustoupila. Pritlacil jsem silneji.
„To jste vy?“ zaslechl jsem jeji hlas. Musela stat tesne za dvermi.
„Ano.“
Ticho. Pul minuty. Minuta.
Dvere se pootevrely. Stala na prahu. Mela na sobe nadychany zupan. Vlasy se ji rozsypaly po limci. Teprve ted — neuveritelne! — jsem si povsiml, ze jsou kastanove.
Dvere byly jen pootevreny. Pridrzovala je. Kdyz jsem postoupil o krok, couvla. Samy bez nejtissiho zvuku za mnou zapadly.
A najednou jsem si uvedomil, jak to vsechno vypada. Jako by mi spadly nejake supiny z oci. Divala se bez hnuti, bleda, pridrzujic rukama cipy toho zupanu, a naproti ni ja — crci ze mne voda — nahy, v Olafovych cernych plavkach, v ruce plast potrisneny piskem — a divam se na ni.
A znenadani jsem se tomu vsemu usmal. Vytrepal jsem plast, oblekl jsem si jej, prevazal a usedl. Vsiml jsem si dvou mokrych skvrn tam, kde jsem predtim stal. Ale nemel jsem ji absolutne co rici. Nic. Co jsem mohl povedet?
