vlozku, byl by tu sedel s nami. Gimma vsim setril, bal se, ze nebude mit tranzistory, ale ze nebude mit lidi, toho se nebal. Ja…“ nedokoncil jsem. „Olafe, to je cire blaznovstvi, nechme toho.“
„My toho, Hale, zrejme nechat nemuzem, aspon pokud jsme spolu, ne. Gimma uz nikdy potom…“
„Dej mi pokoj s Gimmou. Olafe! Olafe! Konec. Tecka. Nechci uz slyset ani slovo.“
„A o sobe taky nesmim mluvit?“
Pokrcil jsem rameny. Bily robot chtel sklidit ze stolu, ale nakoukl pouze do haly a odesel. Treba ho zaplasily nase zvysene hlasy.
„Hale, rekni, proc se vlastne zlobis?“
„Nedelej se.“
„Ne, vazne.“
„Jak to, proc? To bylo prece kvuli mne…“
„Co — kvuli tobe?“
„S Arderem.“
„Coze?“
„Jasne. Kdybych se byl vzeprel od zacatku, nez jsme odstartovali, Gimma by dal…“
„Jak jsi mohl vedet, ze mu selze zrovna radio? A co kdyby to bylo neco jineho?“
„Kdyby. Kdyby. Nebylo zadne kdyby. Bylo to radio.“
„Pockat! Tak ty ses s tim vlacel sest let a ani jsi nepipl?“
„A co jsem mel rikat? Myslil jsem, ze je to jasne, ne?“
„Jasne! Cerne nebe! Co to rikas, clovece, vzpamatuj se! Kdybys to rekl, kazdy by si zatukal na celo. A kdyz se Ennessonovi rozfokuzoval svazek, za to mohls taky? Co?“
„Ne. On… K rozohniskovani muze dojit…“
„Ja vim. Vim vsecko, vim tolik jako ty, neboj se. Hale, nebudu mit klid, dokud mi nereknes…“
„Co zas?“
„Ze sis to vybajil. To je uplny nesmysl. Arder sam by ti to rekl, kdyby mohl.“
„Dekuji.“
„Hale, ze ti jednu vrazim…“
„Pozor. Jsem tezsi.“
„Ale ja mam vetsi vztek, rozumis? Troubo!“
„Olafe. Nekric tak, nejsme tu sami.“
„Dobra. Hotovo. No — byla to pitomost nebo nebyla?“
„Nebyla.“
Olaf se nadechl, az mu zbelala chripi.
„Procpak ne?“ zeptal se skoro sladce.
„Protoze uz jsem predtim zpozoroval tu, tu Gimmovu zatatou pest. Mou povinnosti bylo to predvidat a dat Gimmovi jednu pod bradu hned, a ne az jsem se vratil s Arderovym umrtnim oznamenim. Byl jsem moc mekky, to je ono.“
„No dobra, dobra. Tys byl moc mekky… ano? Ne. Ja — Hale! Ja nemuzu. Odjedu.“
Vyskocil od stolu. Ja take.
„Ty ses zblaznil!“ vykrikl jsem. „On si odjizdi! To je krasne, kvuli tomu, ze…“
„Ano. Ano. Mam poslouchat tvoje bachorky? Ani mi nenapadne. Arder neodpovidal, ze?“
„Dej mi pokoj.“
„Neodpovidal, ze?“
„Neodpovidal.“
„Mohl mit unik?“
Mlcel jsem.
„Mohl mit tisic jinych druhu havarie? A treba vnikl do echoveho pasma? Treba mu to absorbovalo signal, kdyz ztratil v turbulencich kosmickou? Treba se mu rozmagnetovaly emitory nad skvrnou…“
„Dost.“
„Nedas mi za pravdu? Styd se!“
„Nic jsem nerikal.“
„Aha! Tak se mu mohlo stat cokoli z toho, co jsem vyjmenoval?“
„Mohlo…“
„Tak proc trvas na svem, ze to bylo radio, radio a nic jineho nez radio?“
„Mas mozna pravdu,“ rekl jsem.
Padla na mne strasna unava a zacalo mi byt vsechno jedno.
„Mas mozna pravdu…“ opakoval jsem. „Radio bylo proste nejpravdepodobnejsi, vis? Ne, nic uz nerikej. Beztoho jsme o tom hovorili desetkrat vic, nez je nutne. Nejlepsi je nerikat nic.“
Olaf ke mne pristoupil.
„Koni,“ rekl, „ty koni nestastna… Tisickrat nic umorilo osla, vis? Vseho moc skodi!“
„Ceho moc?“
„Smyslu pro odpovednost. Vseho s mirou. Co mas v umyslu podnikat?“
„S cim?“
„Vis s cim?“
„Nevim.“
„Je to spatne, co?“
„Horsi to byt nemuze.“
„Nechces odjet se mnou? Nebo nekam — sam. Kdybys chtel, pomohl bych ti to zaridit. Veci mohu vzit, bud je tady nechas…“
„Myslis, ze bych mel zmizet?“
„Nic nemyslim. Ale jak se na tebe divam, kdyz ti trosicku povoli nervy, jako pred chvili, pak…“
„Pak co?“
„Pak zacinam premyslet.“
„Nechci odtud odjet. Vis, co ti reknu? Nehnu se odtud, leda ze…“
„Co?“
„Nic. Ten — tam v te opravne, co rikal? Kdy bude vuz? Zitra nebo jeste dnes? Nemohu se nejak upamatovat.“
„Zitra rano.“
„Dobre. Podivej se — uz se setmelo. Povidali jsme si cele odpoledne.“
„Kez te nebesa usetri takovych pohovoru.“
„To byl zert. Jdeme do vody?!“
„Ne. Neco bych si precetl. Das mi…“
„Vezmi si, co chces. Umis zachazet s tim sklenenym zrnim?“
„Ano. Doufam, ze nemas toho — predcitatele, s tim pocukrovanym hlaskem…“
„Ne. Pouze opton.“
„Dobre. Tak ja si neco najdu. Budes v bazenu?“
„Ano. Ale pujdu s tebou nahoru, musim se prevleknout.“
Dal jsem mu par knizek, hlavne historickych, a jednu vec o stabilizovani populacni dynamiky, zajimalo ho to. I biologii, s velkou stati o betrizaci. A sam jsem se prevlekl a zacal jsem hledat plavky. Zas uz se mi nekam podely. Nemohl jsem je najit. Vzal jsem si tedy Olafovy cerne, prehodil pres sebe koupaci plast a vysel z domu.
Slunce jiz zaslo. Od zapadu tahla hradba mracen a zhasinala svetlejsi cast nebe. Odhodil jsem plast na pisek vychladly po dennim vedru. Usedl jsem a spicky prstu jsem se dotykal hladiny. Rozhovor me rozrusil — vic nez jsem si chtel priznat. Arderuv skon ve mne vezel jako osten. Olaf mel mozna pravdu. Snad to byl pouze zakon pameti, ktera se s tim nedovedla smirit…
Vstal jsem a skocil startakem, bez rozmachu, hlavou napred. Voda byla tepla; a ja jsem byl pripraven na chladnou, a tak jsem udivem ponekud zkoprnel. Vyplaval jsem nahoru. Byla prilis tepla, jako bych plaval v polevce. Vylezl jsem na protejsi strane a na startovnim bloku jsem zanechal stopy rukou, temne vlhkosti, kdyz me neco bodlo u srdce. Arderuv osud me prenesl do zcela jineho sveta a nyni, snad proto, ze voda byla tepla, ze mela byt tepla, vzpomnel jsem si na devce. A bylo to docista takove, jako bych si vzpomnel na neco otresneho, na nestesti,
