Trochu jsme konverzovali. Rekla, ze jeji manzel musi kazdy tyden na tri dny odjet za sluzebnimi povinnostmi, a ze voda v bazenu navzdory slunci neni tak tepla, jak by mohla byt. Ale tento rozhovor rychle skoncil, a prestoze jsem se velice namahal, nemohl jsem na nic prijit a zahalil se v mlceni a jenom jsem jedl, zatimco jsem proti sobe mel jejich tak kontrastujici siluety. Vsiml jsem si, ze si ji Olaf prohlizi, ale jen tehdy, kdyz jsem na ni mluvil a ona se divala na mne. Jeho tvar byla bezvyrazna. Jako by po celou dobu myslil na neco jineho.
Ke konci obeda prisel bily robot a oznamil, ze vecer bude voda v bazenu ohrata, jak si pani Margerova prala. Podekovala a odesla do sveho pokoje. Zbyli jsme sami dva. Olaf se na mne podival a ja jsem se znovu hrozne zacervenal.
„Jak je mozne,“ rekl Olaf a vlozil si do rtu cigaretu, kterou jsem mu nabidl, „ze chlap, ktery si troufal vlezt do te smrdute diry na Kerenei, stary kun — ne, nikoli kun, nybrz vlastne stary nosorozec, stoctyricetilety, zacina…“
„Nech toho, bud tak hodny,“ zavrcel jsem. „Abys vedel, radsi bych tam vlezl jeste jednou…“
Nedokoncil jsem.
„Ne, uz to neudelam. Slovo. Ale vis, Hale, musim ti rici, ze te chapu. A dam krk na to, ze ty ani nevis, proc…“
Ukazal hlavou smerem, kudy odesla.
„Proc?“
„Ano. Vis?“
„Ne. Ale ty taky ne.“
„Vim. Mam to rici?“
„Prosim te, ale zadne sprostarny.“
„Ty ses vazne zblaznil!“ rozhorcil se Olaf. „Je to proste. Ty jediny jsi vzdycky mel ten defekt. Nevidels, cos mel pred nosem, ale jenom to, co bylo hodne daleko, vselijake ty Cantory, Korbasilee… a tak dale.“
„Nevytahuj se.“
„Ja vim, to je v klackovskem stylu, ale my jsme se zastavili ve vyvoji, kdyz za nami zasroubovali tech osm set sedesat matic.“
„A co dal?“
„Ze ona je docista, jak byla devcata za nasich casu. Nema v nosiku ten cerveny hnus, ani ty poklicky na usich, ani svitici chuchvalce na hlave, neni same zlato. Devce, jake jsi mohl potkat v Ceberto nebo v Apprenous. Pamatuju si na docista stejne. To je vsechno.“
„At me vezme cert,“ rekl jsem tise, „snad ano. Ano. Ano, s jednim rozdilem.“
„No?“
„Jiz jsem ti to rekl. Hned na zacatku. Tehdy jsem se tak nechoval a popravde receno, nepredstavoval jsem si… povazoval jsem se za mirnou, tichou vodu…“
„No pravda. Skoda, ze jsem si te nevyfotografoval, kdyz jsi vylezl z te diry na Kerenei. Uvidel bys tu tichou vodu. Clovece, ja myslil, ze — eh!“
„Nechme plavat Kereneiu i vsechny jeji jeskyne a vubec vsecko,“ navrhl jsem. „Vis, Olafe, nez jsem prijel sem, byl jsem u jednoho doktora, Juffon se jmenuje, ohromne sympaticky. Osm krizku ma za sebou, ale…“
„To je nas udel,“ poznamenal Olaf klidne. Vyfukoval kour a dival se, jak se rozplyva nad trsem blede fialovych kvetu, podobnych vzrostle hyacinte, a pokracoval:
„Nejlip je nam mezi taaakovymi dedecky. S taaakovou bradou. Kdyz si na to vzpomenu, zacne to se mnou lomcovat. Vis co? Koupime si drubezarnu, budeme slepicim kroutit krkem.“
„Nedelej ze sebe blazna. Tak ten doktor, vis, mi rekl spoustu chytrych veci. Ze pratele mit nemuzeme, to znamena vrstevniky, blizke lidi nemame — a zbyvaji nam pouze zeny, a ze je ted horsi najit jednu zenu nez vice. A mel pravdu. Uz jsem se o tom presvedcil.“
„Hale, ja vim, ze jsi chytrejsi nez ja. Ty sis vzdycky liboval ve vselijakych — nemoznostech. Abys to mel zatracene tezke. Aby se ti to nepovedlo napoprve, ale abys napred trikrat vyletl z kuze, a teprve pak. Jinak by ti to nevonelo. Nedivej se tak na mne, ja se te nebojim.“
„Zaplatpambu. To by tak schazelo.“
„Co jsem to chtel rici? Aha. Vis, napred jsem myslel, ze vyhledavas samotu a ze tak biflujes proto, ze se chces stat necim vice nez pilotem a chlapikem od toho, aby ten kolovratek hral. Porad jsem cekal, az zacnes nosit nos vzhuru, a dokonce ti musim rici, ze kdyz jsi otravoval Normerse a Venturiho s temi svymi hloupostmi a poustel ses s nevinnou tvari do takovych tech ucenych disputaci, vis, to jsem si myslil, ze uz zacinas. Ale pak doslo k tomu vybuchu, vzpominas…“
„Tenkrat v noci?“
„Ano. A pak Kereneia a Arkturus a ten mesic. Chlapce, o tom mesicku se mi obcas jeste zdava, a jednou jsem kvuli tomu spadl z postele, no vazne. No, ten mesic! Ano, ale co… vidis, mam zrejme sklerozu. Porad zapominam… Ale pak se sebehlo to vsecko, a ja se presvedcil, ze tobe o to neslo. Libujes si v tom, jinak to nedovedes. Pamatujes, jak jsi zadal Venturiho o jeho vlastni vytisk te knizky, takove te cervene, co to bylo?“
„Topologie hyperprostoru.“
„No, no. A on povida ‚To je pro vas moc tezke, Breggu, nemate prupravu‘…“
Musel jsem se smat, tak verne napodobil hlas Venturiho.
„Mel pravdu, Olafe. Bylo to moc tezke.“
„Ano, tenkrat, ale pozdeji jsi vedel, jak na to, ze?“
„Vedel. Ale… bez uspokojeni. Vis proc. Chudak, ten Venturi…“
„Nic nerikej. Certvi kdo koho ma vic litovat — ve svetle dalsich udalosti.“
„Ten uz nemuze nikoho litovat. Tys byl tenkrat na horni palube, ze?“
„Ja?! Na horni palube? Clovece, stal jsem vedle tebe!“
„Pravda. Kdyby nebyl vsechno najednou pustil do chlazeni, byl by z toho mozna vyvazl se spaleninami. Stejne jako Arne. Asi ztratil hlavu.“
„Ne, ty jsi bajecny. Arne prece beztoho zahynul!“
„O pet let pozdeji. Pet let je pet let.“
„Takovych let?“
„Nyni tak mluvis ty sam. Ale predtim u vody, kdyz jsem ja zacal, tak sis na mne vyjel.“
„A kdo to mel poslouchat?! No, uznej. Rekni sam — co bys ostatne povidal. Kdyz jsi vylezl z te diry na Ke…“
„Dej konecne te dire svaty pokoj!“
„Nedam. Nedam. Teprve tehdy jsem totiz pochopil, co v tobe je. My jsme se tenkrat jeste tak neznali jako pozdeji. Kdyz mi Gimma rekl, za mesic potom, ze Arder leti s tebou, myslil jsem si, ze — ne, nevim! Jdu za nim, ale nic nemluvim. On pochopitelne okamzite uhodne. ‚Olafe,‘ povida, ‚nezlob se. Ty jsi muj nejlepsi pritel, ale tentokrat letim s nim, ne s tebou, protoze…‘ vis co rekl?“
„Ne,“ rekl jsem. Hrdlo jsem mel sevrene.
„…‚protoze on jediny sestoupil dolu. On jediny. Nikdo neveril, ze se tam da sestoupit, on sam tomu neveril.‘ — Tys veril, ze se vratis?“
Mlcel jsem.
„Tak vidis, darebaku! ‚On se budto vrati se mnou,‘ povida Tom, ‚nebo se nevrati nikdo z nas‘.“
„A ja se vratil sam…“ doplnil jsem.
„A ty ses vratil sam. Nepoznal jsem te. Jak ja se tenkrat vylekal! Byl jsem dole, u vyvev.“
„Ty?“
„Ja. Divam se, nejaky cizinec. Naprosto cizi clovek. Napadlo mi, ze mam halucinace. Mel jsi dokonce skafandr cely cerveny.“
„To byla rez. Praskla mi trubka…“
„To rikas mne? Ja jsem prece pozdeji tu trubku svaroval. Jak tys vypadal… No, ale pozdeji…“
„Tenkrat s Gimmou…?“
„Ano. To v protokolech neni. Vystrihali pasky. Za tyden. Sam Gimma, tusim. Myslil jsem, ze ho tenkrat zabijes, cerne nebe!“
„Nemluv o tom,“ zadal jsem ho. Citil jsem, ze jeste chvili, a zacnu se trast. „Nemluv, Olafe, prosim te.“
„Nebud hysterka! Mne byl Arder blizsi nez tobe.“
„Co to znamena: blizsi — vzdalenejsi? Jaky to ma vyznam? Jsi trouba. Kdyby mu byl dal Gimma nahradni
