Naraz jsem to vedel. Bylo to jako inspirace.
„Vite, kdo jsem?“
„Vim.“
„Ach tak. To je dobre. Z cestovni kancelare?“
„Ne.“
„To je jedno. Ja jsem — barbar, vite?“
„Opravdu?“
„Opravdu. Hrozny barbar. Jak se jmenujete?“
„Nevite?“
„Jak ti rikaji?“
„Eri.“
„Unesu te odtud.“
„Coze?“
„Ano. Unesu te odtud. Nechces?“
„Ne.“
„Nevadi. Unesu te. Vis proc?“
„Snad ano.“
„Ne. Nevis. Ja sam to nevim.“
Mlcela.
„Nemohu proti tomu nic delat,“ pokracoval jsem. „Stalo se to vlastne ve chvili, kdy jsem te uvidel. Predevcirem. U obeda.“
„Vim.“
„Pockej. Ty si mozna myslis, ze zertuji.“
„Ne.“
„Jak muzes… Pokusis se o utek?“
Mlcela.
„Nedelej to,“ pozadal jsem ji. „To nepomuze, vis. Ja ti beztoho nedam pokoj. Chtel bych, veris mi?“
Mlcela.
„To neni jen proto, ze nejsem betrizovany. Mne na nicem nezalezi. Na nicem. Krome tebe. Musim te videt. Musim se na tebe divat. Musim slyset tvuj hlas. Musim. A na nicem jinem mi nesejde. Nikde. Jeste nevim, co s nami bude. Predpokladam, ze to spatne dopadne, ale mne je vsechno jedno. Uz tohle stoji za to. Proto, ze ja to rikam, a ze ty to slysis. Rozumis? Ne. Tomu ty porozumet nemuzes. Vy jste se zbavili dramat, abyste mohli klidne zit. Ja to nedovedu. Nepotrebuji to.“
Mlcela. Nabral jsem dechu.
„Eri,“ rekl jsem, „poslys… Predne se posad…“
Nepohnula se.
„Prosim te, sedni si.“
Nic.
„To ti prece neublizi. Sedni si.“
Vtom jsem pochopil. Svaly ve tvari mi ztuhly.
„Kdyz nechces, tak proc jsi me sem poustela?“
Nic.
Vstal jsem. Uchopil jsem ji za ramena. Nebranila se. Usadil jsem ji do kresla. Pritahl jsem svoje, takze se nase kolena malem dotykala.
„Muzes delat, co chces. Ale poslouchej. Ja za to nemohu a ty uz teprve ne. Nikdo. Nechtel jsem tomu, ale je to tak. Rozumej: to je vychozi bod. Vim, ze se chovam jako silenec. Vim to, ale hned ti reknu proc. Uz na mne nikdy nepromluvis?“
„To se uvidi,“ rekla.
„Dekuji ti i za to. Tak poslouchej. Ja vim, ze nemam prazadne pravo a tak dale. Co jsem to chtel rici… Pred miliony lety zili takovi velejesteri, brontosauri, atlantosauri, slyselas o nich nekdy?“
„Ano.“
„To byli obri velici jako dum. Meli neobycejne dlouhy ohon, trikrat delsi nez telo. To melo za nasledek, ze se nemohli pohybovat tak, jak by snad chteli — lehce a elegantne. Take ja mam takovy ohon, vis. Deset let, buhsud proc, potloukal jsem se po hvezdach. Snad to bylo zbytecne. Ale to nevadi. To uz neodcinim. To je muj ohon. Rozumis? Nemohu jednat tak, jako by se to nestalo, jako by to nikdy neexistovalo. Nemyslim, ze bys tim byla nadsena. Tim, co jsem rekl, co rikam a co jeste povim. Ale nevidim jinou cestu. Musim byt s tebou, dokud to bude mozne — a to je vlastne vsecko. Reknes neco?“
Divala se na mne. Zdalo se mi, ze zbledla jeste o trochu vic, ale to mohlo zpusobit osvetleni. Sedela, schoulena do toho sveho nadychaneho zupanku, jako by ji bylo zima. Chtel jsem se zeptat, je-li ji chladno, ale zase jsem nemohl promluvit. Mne — mne tedy zima nebylo.
„Co byste udelal vy… na mem miste…“
„Vyborne!“ pochvalil jsem ji. „Predpokladam, ze bych bojoval.“
„Nemohu.“
„Vim. Myslis, ze je to pro mne snadnejsi? Prisaham ti, ze ne. Chces, abych uz odesel, anebo smim jeste neco rici? Proc se tak divas? Vis uz prece, ze pro tebe udelam vsecko? Ne? Nedivej se tak, prosim te. ‚Vsecko‘ z mych ust znamena neco docela jineho nez z ust ostatnich lidi.“
Strasne jsem lapal po dechu, jako bych dlouho bezel. Drzel jsem obe jeji ruce — nevim jak dlouho, snad od zacatku? Nevim. Byly tak drobne.
„Eri, Ja, vis, jsem jeste nikdy necitil to, co v teto chvili. Ted. Jen si predstav. Ta strasna prazdnota — tam. Nepopsatelna. Neveril jsem, ze se vratim. Nikdo neveril. Mluvili jsme o tom, ale jen tak. Oni tam zustali. Tom, Arne, Venturi, a zmenili se v kameny, v takove zledovatele kameny ve vecne noci. Take ja jsem tam mel zustat, ale kdyz uz jsem zde a drzim tve ruce a smim na tebe mluvit a ty me slysis, pak to mozna neni tak zle. Tak nicemne. Snad neni, Eri. Jen se tak nedivej. Zaprisaham te. Poskytni mi prilezitost. Nemysli si, ze je to — jenom laska. Nemysli. To je vic. Vic. Neveris… Proc mi neveris? Ja mluvim pravdu. Vazne mi ne…?“
Mlcela. Jeji ruce byly chladne jako led. „Nemuzes, vid? To je nemozne. Ano, vim, ze je to nemozne. Vedel jsem to od prvni chvile. Nemel bych tady byt. Tady by melo byt prazdne misto. Patrim tam. Neni to ma vina, ze jsem se vratil. Ano. Nevim, nac ti to vsechno rikam? To neni. Neni, ze? Je to jedno, jestlize te to nezajima. Ty sis myslila, ze s tebou mohu delat, co budu chtit? Nezalezi mi na tom, nechapes? Nejsi hvezda…“
Nastalo ticho. Cely dum mlcel. Sklonil jsem hlavu k jejim rukam, lezicim bezvladne v mych dlanich a zacal jsem hovorit k nim.
„Eri! Eri! Nyni jiz vis, ze se mne nemusis bat, pravda? Chapes, ze ti nic nehrozi. Ale je to — tak velka vec, Eri. Nevedel jsem, ze muze existovat neco takoveho. Nevedel jsem. Prisaham ti. Proc lide letaji k hvezdam? To nedovedu pochopit. Vzdyt to maji tady. Anebo clovek napred musi byt tam, aby to pochopil. Ano, to je mozne. Ted pujdu. Uz jdu. Zapomen na vsechno. Zapomenes?“ Prikyvla hlavou. „Nereknes to nikomu?“ Zavrtela hlavou. „Opravdu?“
„Opravdu.“ To byl sepot. „Dekuji ti.“
Odesel jsem. Schody, jedna stena kremova, druha zelena. Dvere od meho pokoje. Otevrel jsem okno dokoran, zhluboka jsem dychal. Jak nadherny vzduch. Od chvile, kdy jsem od ni odesel, byl jsem naprosto klidny. Usmival jsem se dokonce, ne rty, ani oblicejem. Usmival jsem se v nitru, shovivave, sve vlastni hlouposti, ze jsem nevedel, prestoze to bylo tak — proste. Sklonen, prohrabaval jsem se v obsahu sportovniho kufru. Mezi lany? Ne. Nejake balicky, co je v nich. Ne, moment…
Tady byl. Vzprimil jsem se a najednou jsem se zastydel. Sviti se. Tak bych nemohl. Sel jsem zhasnout, kdyz se ve dverich objevil Olaf. Byl oblecen. Nesel si lehnout?
„Co to delas?“
„Nic.“
„Nic? Co to tam mas? Neschovavej to!“
„To nic…“
„Ukaz!“
„Neukazu. Jdi.“
