„No a jak to ke vsem…“ Kousl jsem se do jazyka. „O nas.“
„To se prece nedela.“
„Ne? Aha! No prosim. Tak co se dela?“
„Provede se odlouceni. Ale — pane Breggu… opravdu, ja prece… nemohu jen tak…“
„A jak muzes?“
Pokrcila bezradne rameny.
„Ma to znamenat, ze se vracime tam, odkud jsme vcera vecer vysli?“ zeptal jsem se. „Nezlob se, Eri, ze tak mluvim… ja jsem… v dvojnasobne nevyhode, vis? Ja prece neznam vsechny formy, zvyklosti, to, co se slusi a neslusi, ani v obycejnem zivote, natoz v takovych…“
„Ne, ja vim. Ale ja s nim… ja… Seon…“
„Rozumim,“ rekl jsem. „Vis co? Sedneme si?“
„Mne se lip premysli, kdyz stojim.“
„Poslys, Eri, vim, co mam udelat. Mam te vzit, jak jsem rekl a nekam odjet. Ale nevim, odkud cerpam tu jistotu. Treba ze sve bezedne hlouposti. Ale zda se mi, ze by ti… se mnou… nakonec mohlo byt dobre. Zatim, jak vidis, jsem takovy… no zkratka a dobre: nechci to udelat. Nechci te nutit. Vysledek toho je, ze cela odpovednost za toto me… rozhodnuti — rekneme tomu tak — pada na tvou hlavu… Jinak receno: ja nejsem mizera z prave strany, ale jenom z leve. Tak. Vidim to jasne. Jasne to vidim. Ted jiz mi rekni jen jedinou vec: cemu davas prednost?“
„Te prave…“
„Coze?“
„Te prave strane… toho mizery…“
Zacal jsem se smat. Mozna trochu hystericky.
„Muj ty svete! Ano. Dobra. Mohu si s nim tedy promluvit? Potom. To znamena, ze bych sem prijel sam a…“
„Ne.“
„Tak se to nedela? Mozna. Ale ja citim, ze bych mel, Eri…“
„Ne. Pekne vas prosim. Opravdu ne. Ne!“
Najednou ji vytryskly slzy z oci. Vzal jsem ji do naruci.
„Eri! Ne. No, ne. Udelam, jak chces, jenom neplac. Zaprisaham te… neplac. Prestan, slysis? A ostatne… plac si… sam nevim…“
„Ja jsem… nevedela, ze to… muze… tak…“ vyrazela ze sebe a vzlykala.
Nosil jsem ji po pokoji.
„Neplac, Eri… Nebo vis, co? Pojedeme pryc… na mesic, chtela bys? Kdyz potom budes chtit, vratis se…“
„Prosim vas…“ rekla, „prosim vas…“
Postavil jsem ji zase na zem.
„Tak to nejde? Kdyz ja nic nevim. Myslil jsem…“
„Ach, jaky vy jste! Jde to, nejde to! Ja nechci! Nechci!“
„Ta prava strana je cim dal tim vetsi,“ rekl jsem s necekanou strohosti. „No, budiz, Eri. Uz se s tebou nebudu radit. Oblec se, posnidame a odjedeme.“
Divala se na mne se stopami slz na tvari. Byla nejak zvlastne soustredena. Svrastila celo. Zdalo se mi, ze chce neco rici a ze to pro mne bude malo lichotive. Ale jen si povzdechla a beze slova odesla. Zasedl jsem ke stolu. To me razne rozhodnuti — jako z nejakeho romanu o piratech — bylo dilem okamziku. Ve skutecnosti jsem byl stejne nerozhodny jako vetrna ruzice. Pripadal jsem si jako slon mezi porcelanem. Jak mohu? Jak mohu? Ptal jsem se sam sebe. Ach, to je propletenec!
V pootevrenych dverich se objevil Olaf.
„Synu,“ rekl, „je mi lito. Ma indiskretnost presahuje vsechny meze, ale ja to slysel. Nemohl jsem neslyset. Dvere se maji zavirat. A navic mas takovy syty hlas. Hale — prekonavas sam sebe. Co od toho devcete chces? Aby ti padlo kolem krku proto, zes jedenkrat vlezl do nejake di…“
„Olafe!“ zavrcel jsem.
„Zachranit nas muze jedine klid. Inu, archeolog nasel hezkou vykopavku. Sto sedesat let, to uz je starozitnost, ne?“
„Tvuj vtip…“
„…ti nevyhovuje. Vim. Mne taky ne. Ale co by me potkalo, kdybych te neznal jako svou vestu? Sel bych ti na funus, pravda? Hale, Hale…“
„Vim, jak se jmenuji…“
„A oc ti jde? Kurate! Nastup! Pojime a zmizime!“
„Ani nevim kam.“
„Ja nahodou vim. U more jsou jeste k pronajmuti domky. Vezmete si auto…“
„Jak to: vezmete?“
„A co ma byt? Cestna straz? Kurate…“
„Jestli neprestanes, Olafe…“
„Dobra. Ja vim, ty by sis pral, aby byli stastni vsichni. Ja. Ona. Ten Seol nebo Seon — ne, to nejde. Hale, odjedeme zaroven. Nanejvys me muzete svezt do Houlu. Tam si nastoupim do ulderu.“
„No no,“ rekl jsem, „pripravil jsem ti prijemnou dovolenou, jen co je pravda.“
„Nenarikam si. Nenarikej ani ty. Mozna, ze z toho neco bude. A nyni uz dost. Jde se!“
Snidane probihala v podivne atmosfere. Olaf povidal vice nez obvykle, ale celkem do vzduchoprazdna. Eri ani ja jsme skoro nepromluvili. Pak bily robot zavolal glider a Olaf s nim odjel do Klavestry pro auto. Napadlo mu to v posledni chvili. Za hodinu jiz bylo auto v zahrade, nalozil jsem cely svuj majetek. Take Eri si vzala sve veci, zdalo se mi, ze ne vsechny, ale na nic jsem se neptal. Vlastne jsme vubec nemluvili a za slunecneho dne, ktery se staval cim dal dusnejsi, jsme odjeli. Napred do Houlu — lezel trochu stranou — a tam vystoupil Olaf. O tom, ze pro nas najal domek, se mi zminil az v aute.
Vlastne jsme se ani nerozloucili.
„Poslys, kdyz ti poslu oznameni… prijedes?“
„To bych prosil. Napisu svou novou adresu.“
„Napis mi na poste restante do Houlu,“ rekl jsem. Podal mi svou tvrdou ruku. Kolik jeste takovych bylo na cele zemekouli?
Stiskl jsem ji, az mi kosti zaprastely. Uz jsem se neohledl a usedl jsem za volant. Pustil jsem to hned stovkou. Jeli jsme necelou hodinu. Olaf mi rekl, kde mam ten domek hledat. Byl maly — ctyri pokoje. Bez bazenu, ale u plaze, tesne nad morem. Kdyz jsme na nejblizsim navrsi projeli kolem rady barevnych domku rozhozenych po pahorcich, zahledli jsme ze silnice ocean. Jeste drive, nez se objevil, bylo slyset jeho tlumeny, daleky hukot.
Cas od casu jsem pohledl na Eri. Mlcela. Sedela strnule a jen zridkakdy pohledla na okolni krajinu. Domek — nas domek — mel byt modry s oranzovou strechou. Kdyz jsem se dotkl jazykem rtu, citil jsem slanou chut. Silnice se vinula a sledovala caru pisciteho pobrezi. Ocean, s vlnami na dalku zdanlive nehybnymi, misil svuj hlas s namahavym revem motoru.
Domek byl jeden z poslednich. Mala zahradka s keri zsedlymi nanosem morske soli nesla stopy nedavneho orkanu. Vlny musely dosahovat az k nizkemu plotu; tu a tam se povalovaly prazdne lastury. Sikma strecha vybihala dopredu a tvorila neco jako odvazne ochrnutou krempu plocheho klobouku a poskytovala bohaty stin. Sousedni domek bylo videt za velkou, ridce porostlou dunou. Bylo k nemu sest set kroku. Doleji, na srpkovite plazi, se rysovaly drobne lidske postavy.
Otevrel jsem dvere.
„Eri.“
Vystoupila beze slova. Kdybych tak vedel, co se odehravalo pod tim lehce zkrabacenym celem. Sla po mem boku ke dverim.
„Ne, tak ne,“ rekl jsem, „ty… nesmis prekrocit prah, vis?“
„Proc?“
Zvedl jsem ji.
„Otevri…“ poprosil jsem ji.
Dotkla se prsty desticky, dvere se otevrely. Prenesl jsem ji pres prah a postavil na podlahu.
„To je takovy zvyk. Pro… pro stesti…“
Sla si prohlednout pokoje. Vzadu byla automaticka kuchynka a jeden robot, vlastne ne robot, nybrz takovy
