Nechtel jsem se s ni loucit, proste jsem se obratil. Dotkla se me ruky. Trhl jsem sebou, jako bych se spalil.
„Hale, dekuji…“
„Nic nerikej… pro lasku, jen nic nerikej…“
Uprchl jsem. Naskocil jsem do auta, vyrazilo, rachot motoru jako by mne na okamzik vykoupil. Vjel jsem — jiz na dvou kolech — do rovinky. Byl jsem smesny. Pochopitelne se bala, ze ho zabiji. Vedela prece, ze jsem se pokousel zabit Olafa, nevinneho jako lilie, jen proto, ze mi nedovolil — ale ostatne! Ostatne nic. Kricel jsem tam v tom aute, mohl jsem si dovolit vsechno. Byl jsem sam, motor prehlusoval me blazneni a nevim opet, kdy jsem pochopil, co mam delat. A jeste jednou, jako poprve — se dostavil klid. Uz ne takovy, ponevadz skutecnost, ze jsem tak odporne vyuzil situace a ze jsem ji takovym zpusobem prinutil, aby sla se mnou, a ze vsecko bylo proto… to bylo horsi nez jakakoli vec, kterou jsem si dovedl predstavit, nebot me olupovala dokonce o vzpominky, o myslenky na tuto noc, o vse. Sam, vlastnima rukama jsem to znicil, jakymsi nekonecnym egoismem, zaslepenosti, ktera mi nedovolovala videt to, co bylo primo na povrchu, to nejzrejmejsi… Ona prece nelhala, kdyz rikala, ze se neboji mne. Ani o sebe se nebala, pochopitelne. O neho.
Za okny preletavala svetelka, presypala se, mekce ustupovala dozadu, krajina byla nevyslovne krasna, a ja, rozdrasany, rozbolavely, ritil jsem se za vyti pneumatik z jedne zatacky do druhe, k Pacifiku, tam k tem skalam. Jednu chvili, kdyz to strojem smyklo vic, nez jsem ocekaval, a vuz se dostal pravymi koly za okraj silnice, lekl jsem se. Trvalo to zlomek vteriny, pak jsem se dal do blazniveho smichu — bojim se zahynout tady jen proto, ze jsem se rozhodl udelat to jinde. A ten smich nahle presel ve vzlykot. Mel bych to udelat rychle, myslel jsem si, protoze uz jsem jiny clovek. To, co se deje se mnou, je horsi nez strasne, je to odporne. A jeste neco jsem si v duchu rikal, ze bych se mel stydet. Ale ta slova nemela zavaznost, ani smysl. Tma byla uz naprosta. Silnice skoro zela prazdnotou, v noci malokdo jezdil — tu jsem zpozoroval nedaleko za sebou cerny glider. Bezel lehce, bez namahy tam, kde ja jsem musel provadet neuveritelne veci s brzdami a plynem. Protoze glidery se drzi silnice magnetickou, gravitacni nebo certvi jakou pritazlivosti. Mohl me sice predjet bez zvlastni namahy, ale drzel se za mnou takovych osmdesat metru. Chvili jel trochu bliz, chvili kousek dal, a na ostrych zatackach, kdyz jsem zametal vozovku celym zadkem auta a rezal ji zleva, zustaval zpet. Nemyslim, ze by mi nestacil, snad se sofer bal. Nebyl tam ostatne zadny sofer. Ale co mne je po tom glideru?
Nebylo mi to lhostejne, citil jsem totiz, ze se mi nevesi na paty jen tak nahodou. Tu mi blesklo hlavou, ze je to Olaf, ktery nemaje (a plnym pravem) ke mne duvery, co by se za nehet veslo, schoval se tady nekde v okoli, a cekal, jak se veci vyvinou. A pri myslence, ze je tam muj zachrance, muj mily stary Olaf, ktery mi znovu nedovoli udelat to, co chci a co zamyslim, a bude mi starsim bratrem a utesitelem, sevrelo se neco ve mne a na okamzik jsem nevidel cestu pro ten svuj rudy vztek.
Proc me nenecha na pokoji!? pomyslil jsem si a zacal jsem ze stroje zdimat posledni kapku, posledni moznost, jako kdybych nevedel, ze glider muze jet bez namahy dvakrat rychleji nez ja. A tak jsme se ritili noci mezi horami posypanymi svetelky. A pres pronikave svisteni prorazeneho vzduchu uz bylo slyset neviditelny, prede mnou se prostirajici, obrovsky, jako z bezednych propasti vychazejici hukot Pacifiku.
Jen si jed, rikal jsem si. Jen si jed. Nevis, co vim ja. Sledujes me, stopujes, nedas mi pokoj, vyborne; ale ja ti utecu, ja ti zdrhnu, ze ani nemrknes; a kdyby ses na hlavu stavel, nic ti to nepomuze, protoze glider ze silnice nesjede. Takze budu mit ciste svedomi i v posledni vterine. Vyborne!
Prave jsme minuli domek, kde jsme bydlili. Jeho tri osvetlena okna me bodla, kdyz jsem se ritil mimo, jako by mi chtela dokazat, ze neni utrpeni, ktere by se nedalo vystupnovat. Dostal jsem se na posledni usek silnice, rovnobezny s oceanem. Tu glider k memu zdeseni najednou zvysil rychlost a zacal se drat kupredu. Uzavrel jsem mu brutalne cestu tim, ze jsem zajel vlevo. Couvl, a tak jsme manevrovali — kdykoli chtel vyrazit vpred, zahradil jsem mu strojem levy pas silnice, snad petkrat. Najednou, prestoze jsem mu zatarasil cestu, zacal me predjizdet. Karoserie vozu se div neotrela o cerny leskly plast strely bez oken a zdanlive i bez lidi. V tom okamziku jsem nabyl naproste jistoty, ze to muze byt jedine Olaf, protoze zadny clovek by se neceho takoveho neodvazil… Ale Olafa jsem prece zabit nemohl. Nemohl. Proto jsem ho pustil. Dostal se prede mne, a ja myslil, ze ted zase on se bude pokouset uzavrit cestu mne, ale on jenom jel patnact metru pred mou kapotou. No, rekl jsem si, to neskodi, a zpomalil jsem v nepatrne nadeji, ze se treba vzdali, ale on se nevzdaloval. Take zpomalil. Bylo to tak asi mili od te posledni zatacky u skal, kdyz glider zvolnil jeste vic: jel stredem, takze jsem ho nemohl predjet. Rekl jsem si, ze se mi to podari snad uz ted, ale nebyly tam zadne skaly, pouze pisecna plaz, a vuz by se po sto metrech zaryl i s koly do pisku a k oceanu by se ani nedostal. Takova hloupost neprichazela v uvahu. Nemel jsem jine vychodisko, musel jsem jet dal. Glider zpomalil jeste vic a ja videl, ze hned zastavi. Jeho cerna karoserie zezadu zahorela jako zalita krvi, od rudych svetel. Pokusil jsem se ho necekane objet, ale uzavrel mi cestu. Byl rychlejsi a ovladatelnejsi nez muj — koneckoncu ridil jej stroj. Stroj ma vzdycky rychlejsi reflex. Dupl jsem na brzdy. Prilis pozde. Zaslechl jsem straslivy rachot, cerna maska vyrostla tesne pred mym sklem. Vymrstilo me to dopredu a ja ztratil vedomi. Otevrel jsem oci jako ze spanku. Jako z bezedneho spanku; zdalo se mi, ze plavu. Neco chladneho, mokreho stekalo po me tvari, pocitil jsem neci ruce, trasly mnou, a neci hlas…
„Olafe,“ vykoktal jsem, „proc, Olafe? Proc…“
„Hale!“
Prudce jsem se vzprimil; oprel jsem se o loket a spatril jsem jeji tvar tesne nad sebou. A kdyz jsem usedl, tak omraceny, ze jsem nebyl schopen jedine myslenky, klesla Eri pomalu na kolena, jeji ramena sebou krecovite skubala — a ja jsem jeste neveril. Mel jsem obrovskou hlavu, jako z vaty…
„Eri,“ rekl jsem podivne necitelnymi rty, ktere byly zvlastne velke, tezke a nejak strasne ode me vzdalene, tam kdesi vespod…
„Eri!.. jsi to ty… nebo se mi to je…“ A najednou do me vjela obrovska sila, uchopil jsem ji za ramena, zvedl, vyskocil a zavravoral i s ni — upadli jsme oba na mekky, jeste teply pisek. Libal jsem jeji slanou, vlhkou tvar a plakal jsem, poprve v zivote. Take ona plakala. Dlouho jsme nemluvili. Pomalu, jako bychom se zacali bat — nevim ceho — divala se na mne uprene, namesicnyma ocima.
„Eri,“ opakoval jsem, „Eri… Eri…“ Nic vic jsem nevedel. Klesl jsem na pisek premozen slabosti a ona se lekla, pokousela se me zvednout, ale nedostavalo se ji sil.
„Ne, Eri,“ zaseptal jsem. „Ne, mne nic neni, to jen tak…“
„Hale! Mluv… mluv!“
„Co mam… mluvit… Eri…“
Muj hlas ji trochu uklidnil. Nekam odbehla a vratila se s plochou nadobou, znovu mi polevala tvar vodou, byla horka, byla to voda z Pacifiku. „Mel jsem se ji napit poradne,“ mihlo mi blahove hlavou. Zamrkal jsem. Prichazel jsem k sobe. Usedl jsem a dotkl se hlavy.
Ani jsem se nezranil. Vlasy vsecko utlumily. Mel jsem jen bouli jako pomeranc, par oderek, jeste mi radne sumelo v usich, ale uz jsem byl temer v poradku. Aspon pokud jsem sedel. Pokousel jsem se vstat, ale nohy nejak vypovidaly poslusnost. S pokleslymi pazemi klecela prede mnou a divala se na mne.
„Jsi to ty? Opravdu?“ zeptal jsem se. Az ted jsem pochopil. Otocil jsem se a navzdory zavrati zpusobene timto pohybem, ktery me malem pripravil o vedomi, zahledl jsem ve svetle mesicniho srpku dva cerne tvary, zaklinene do sebe, o nekolik metru dale, na kraji silnice. Hlas mi selhal, kdyz jsem se k ni vratil ocima.
„Hale.“
„Ano.“
„Pokus se vstat… pomohu ti…“
„Vstat…?“
Nemel jsem to zrejme v hlave docela v poradku. Chapal jsem, co se stalo, i nechapal. V tom glideru byla Eri? Neni mozna?
„Kde je Olaf?“ zeptal jsem se.
„Olaf? Nevim.“
„Jak to… on zde nebyl?“
„Ne.“
„Ty sama…“
Prisvedcila.
A tu jsem se najednou straslive, nelidsky vylekal.
„Jak jsi mohla? Jak jsi jen mohla!“
Jeji tvar se chvela, rty sebou cukaly, nedovedla ze sebe vypravit ani sluvko.
„Mu…sela jsem.“
