elektricky blbecek na uklid. Mohl i servirovat. Vykonaval rozkazy, ale mluvil jen par slov.
„Eri,“ rekl jsem, „chces jit na plaz?“
Zavrtela hlavou, ze ne. Stali jsme v nejvetsim, bilem a zlatem pokoji.
„A co chces, treba…“
Drive nez jsem dokoncil, zase stejny pohyb.
Uz jsem vedel, co to vesti. Ale kostky byly vrzeny a hra musela pokracovat.
„Prinesu veci,“ rekl jsem. Cekal jsem, jestli neco odpovi, ale usedla do kresilka zeleneho jako trava, a ja jsem pochopil, ze nerekne nic.
VI
Ten prvni den byl strasny. Eri nedelala nic ostentativne, schvalne se mi nevyhybala a po obede se dokonce pokousela trochu studovat — tu jsem ji pozadal, abych smel zustat v jejim pokoji a divat se na ni. Slibil jsem, ze nereknu ani slovo a nebudu rusit. Ale uz po ctvrt hodince (tak jsem byl bystry) mne bylo jasne, ze ji ma pritomnost tizi jako neviditelny balvan, prozradila mi to krivka jejich zad, jeji drobne, nepatrne pohyby, jejich zastirana chtenost, takze jsem zalit potem odtamtud utekl a zacal se prochazet po svem pokoji.
Neznal jsem ji jeste, ale jiz jsem vedel, ze je to devce bystre — a snad i vic. V dane situaci to bylo dobre i spatne. Dobre, protoze i kdyz nerozumela — pak se aspon domyslela, kdo jsem, a nevidela ve mne barbarskeho netvora ani divocha. Spatne, jestlize tomu tak bylo, pak rada, jakou mi dal v posledni chvili Olaf, byla bezcenna. Citoval mi aforismus, ktery jsem znal z knihy Hon: „Ma-li byt zena jako plamen, musi byt muz jako led.“ A tak mou jedinou prilezitost videl v noci a nikoli ve dni. To jsem si nepral, a proto jsem se tak trapil, ale chapal jsem, ze v dobe tak kratke, jakou mam, neproniknu do jejiho srdce prostrednictvim slov, a at jiz budu rikat cokoli, slova uvaznou na povrchu. To prece zadnym zpusobem nevyvracelo jeji duvody, jeji plne opravneny hnev, ktery se projevil pouze jednou jedinkrat, kratkym vybuchem, tenkrat, kdyz zacala kricet: „Ja nechci! Nechci!“ A to, ze se potom tak rychle ovladla, pokladal jsem za spatne znameni.
K veceru se zacala bat. Snazil jsem se byt malicky jako trava a tichy jako voda, jako Woow, ten maly pilot, nejmlcenlivejsi nemluva, jehoz jsem znal, ktery dokazal, nerikaje nic, rici a udelat vsechno, co chtel.
Po veceri — nevzala do ust, a to mi nahnalo hruzu — jsem citil, ze ve mne pomalu roste hnev, ze jsem ji chvilemi temer nenavidel za sva vlastni muka, a bezbreha nespravedlnost tohoto citu je jeste prohlubovala.
Nase prvni opravdova noc: kdyz mi usnula na rukou, cela jeste horka, a jeji chvatny dech pomalu prechazel jednotlivymi, cim dal slabsimi povzdechy do hlubokeho spanku, mel jsem temer jistotu, ze jsem zvitezil. Po celou dobu bojovala, ne se mnou, ale s vlastnim telem, ktere jsem poznaval od uzkych nehtu, od drobnych prstu, dlani, nohou, jejich kazdou castecku jako bych otviral a probouzel k zivotu polibky, dechem, vkradaje se do ni — proti jeji vuli — s nekonecnou trpelivosti, takze prechody byly temer nepozorovatelne; a kdyz jsem citil — jako smrt — vzrustajici odpor, ustupoval jsem, zacinal jsem ji naseptavat blazniva, nesmyslna, detinska sluvka. Tu jsem opet umlkal a pouze ji hladil, oblehal jsem ji po cele hodiny laskanim a citil jsem, jak podleha, a jak jeji krecovita nehybnost prechazi v chveni posledniho odporu. A pak se zachvela jinak, jiz premozena, ale ja jsem cekal, ale nic uz jsem nerikal, protoze to bylo nad slova. Vysvobozoval jsem ze tmy jeji stihle, na poduskach lezici paze a nadra, levy prs, protoze tam bilo srdce stale rychleji. Oddechovala cim dal prudceji, cim dal zoufaleji, az se to stalo. To ani nebyla rozkos, ale milost zniceni a splynuti, utok na hranici tel, aby se na vteriny v prudkosti slily v jedno. Nas bojujici dech, nas zar se zmenil v zatraceni, vykrikla jednou slabe, vysokym detskym hlasem, a pak me objala. Ale potom jeji ruce ze mne sklouzly, ukradkem, jako v hlubokem studu a smutku, jako by nahle pochopila, jak strasne jsem ji podvedl a oklamal. A ja jsem zacal vsechno, polibky kladene do zahybu prstu, neme upenlive prosby, to nezne a tolik krute dobyvani, jeste jednou. A vsechno se opakovalo jako v cernem horkem snu, a najednou jsem ucitil, jak ruka, ktera se zaborila do mych vlasu, tiskne mou tvar na sve nahe rameno se silou, jake bych se v ni nenadal. A pak, smrtelne znavena, rychle oddychujic, jako by ze sebe chtela vychrlit vystupnovany zar i nenadaly strach, usnula. A ja jsem lezel bez hnuti, jako mrtvy, do krajnosti napjaty, jako bych se pokousel pochopit, zdali to, co se stalo, znamena vsecko nebo nic. Tesne pred usnutim se mi zdalo, ze jsme zachraneni, a teprve pak se dostavil klid, velky klid. Jako na Kereneji, kdyz jsem lezel na horkych plotnach rozpukane lavy s Arderem, omdlelym, ale videl jsem jeho rty, dychajici za zornikem skafandru, a vedel jsem, ze to nebylo nadarmo, ale nemel jsem uz ani tolik sil, abych mu aspon otevrel kohoutek nahradni lahve: lezel jsem jako ochrnuty s pocitem, ze nejvetsi vec sveho zivota mam uz za sebou, a jestli ted umru, ze to jiz nic nezmeni, a tato ma nehybnost byla jako nevyslovene ticho triumfu.
A rano vsechno zacalo od zacatku. Prvni hodiny se jeste stydela, ale nevim, zda to bylo pohrdani, namirene proti mne, nebo ona pohrdala sebou za to, co se stalo. Pred obedem se mi ji podarilo premluvit k male projizdce. Jeli jsme po silnici podel obrovskych plazi. V slunci lezel Tichy ocean, sumejici kolos, zbrazdeny srpy bilych a zlatych pen, az po horizont posypany barevnymi satecky plachet. Zadrzel jsem auto tam, kde plaze koncily a prechazely v necekany, nevelky skalni sraz. Silnice tu ostre zatacela, a kdyz jsme stali metr za jejim okrajem, mohli jsme se shora divat na dravy priboj vln. Pak jsme se vratili k obedu. Bylo to stejne jako vcera, a ve mne vsechno umiralo pri myslence na noc, protoze jsem to nechtel. Tak jsem to nechtel. Kdyz jsem se na ni nedival, citil jsem jeji pohledy. Snazil jsem se rozlustit, co znamenaly vrasky vracejici se na jeji celo, necekana zamysleni — a nevim jak, ani proc — chvili pred veceri, kdyz uz jsme usedali ke stolu, najednou, jako kdyby mi nekdo jedinym uderem otevrel lebku, pochopil jsem vsechno. Mel jsem chut busit se pesti do hlavy, jaky jsem byl sobecky hlupak, jaky nicema, jenz obelhaval sam sebe… Sedel jsem, omraceny, bez hnuti, jen se ve mne prevalovala ta boure, pot mi vyrazil na celo, zmocnila se me nahla nevolnost.
„Co je ti?“ zeptala se.
„Eri,“ zachroptel jsem, „ja jsem az ted… prisaham ti! Teprve ted jsem pochopil, teprve ted… ze jsi sla se mnou, protoze ses bala, ze ja… vid?“
Jeji oci se rozsirily udivem, divala se na mne pozorne, jako kdyby me podezirala z nejakeho podvodu, komedie…
Prikyvla hlavou.
Vyskocil jsem.
„Jedeme.“
„Kam?“
„Do Klavestry. Zabal si veci. Budeme tam…“ pohledl jsem na hodinky, „za tri hodiny.“
Stala nepohnute.
„Opravdu?“ rekla.
„Opravdu. Eri… ja nevedel. Ano. Zni to neverohodne. Ale jsou jiste hranice. Ano, jiste hranice, Eri. Ja to jeste dobre nechapu… Jak jsem mohl tak… ja jsem snad klamal sam sebe. To je jedno. Ted uz to nema prazadny vyznam.“
Mela zabaleno velice rychle. Vsechno se ve mne bortilo a ritilo, ale navenek jsem byl uplne, skoro uplne klidny. Kdyz usedla vedle mne v aute, rekla:
„Hale, odpust mi.“
„Co? Aha!“ pochopil jsem. „Ty sis myslela, ze to vim…?“
„Ano.“
„Dobra. Nemluvme uz o tom.“
A zase jsme jeli stovkou; prchaly domky, fialove, bile, safirove, silnice se vinula, zvysoval jsem rychlost. Ruch byl velky, pak ustal. Domky ztracely barvu, nebe se zmenilo v temnou modr, objevily se hvezdy a my jsme se hnali vpred v tahlem svisteni vetru.
Cela krajina zsedla, pahorky ztracely oblost, menily se v obrysy, v rady sedych hrbolu, silnice vystoupila z polosera sirokym fosforeskujicim pasem. Poznal jsem prve domky Klavestry, charakteristickou zatacku, zive ploty. Tesne u vchodu jsem auto zastavil. Zanesl jsem jeji veci do zahrady pod verandu.
„Nechci… vejit do domu. Chapes.“
„Chapu.“
